Rozšířené zemní orchideje prstnatce: Malební oportunisté
Prstnatce jsou zemní orchideje dobře známé botanikům a milovníkům přírody. Jedná se o evolučně mladou skupinu, která je v současnosti na vrcholu vývoje
Odlesněním krajiny ve středověku a vznikem rozsáhlých pastvin a luk se v krajině otevřely nové niky, které hlíznaté orchideje mohly osídlit. Právě prstnatce toho plně využili, a tak se kromě původního vývojového centra ve východním Středomoří a Turecku vyvinulo v historické době nové vývojové centrum v severní Evropě. Taxonomie prstnatců je velice složitá, jednotlivé druhy se často kříží, vznikají nové a hodnocení jednotlivých populací je složitým taxonomickým oříškem.
Prstnatce mají, podobně jako jiné zemní orchideje, dvě hlízy. Loňskou, ze které na jaře vyraší a jejíž zásobní látky spotřebují a letošní, jež během vegetační sezóny narůstá. Hlízy jsou někdy ve Středomoří sbírány spolu s hlízami jiných orchidejí a vyrábí se z nich sladký turecký nápoj salep.
Naprostá většina druhů roste na vlhkých stanovištích – podmáčených loukách, slatinách, prameništích nebo rašeliništích. Několik druhů vyhledává světlé lesy. Na sušších stanovištích na loukách, ve světlých lesích či macchiích (stálezelené křovinaté porosty ve Středomoří) rostou zástupci skupiny prstnatce bezového. Mají skoro nedělené hlízy a vysoké zastoupení mykorrhizy.
Květy prstnatců jsou šálivé. Hmyz je do nich lákán barvou květu a vůní. Při hledání nektaru, který však v ostruze není, na sebe nalepí brylky – slepená pylová zrna vznikající z prašníků – a ty přenesou na jiný květ, kde dojde k opylení.
Rod byl dlouhou dobu spojován se vstavači (Orchis), ale od pravých vstavačů se liší. Hlavními rozdíly jsou především prstovitě dělené zploštělé hlízy a od stonku odstávající lodyžní listy. Naproti tomu u vstavačů často alespoň horní lodyžní list lodyhu objímá. Prstnatce mají také větší listeny, alespoň dolní jsou dlouhé jako květy. Listeny jsou bylinné a minimálně trojžilné, a jejich žilky jsou příčně pospojované.
Prstnatec májový (Dactylorhiza majalis)
Patří k našim hojnějším orchidejím a je nejběžnějším prstnatcem, který u nás roste. Na tradičně obhospodařovaných loukách se může i dnes vyskytovat ve velkém množství a být dominantou jarního porostu. Přesto jeho lokalit ubývá především v důsledku změn v krajině (odvodnění či zalesnění) a kvůli změně tradičního hospodaření na loukách.
TIP: Koniklece - krásní, jedovatí a vytrvalí poslové jara
Rostliny mají duté lodyhy, skvrnité listy jsou nejširší přibližně v polovině listu. Listy jsou široké alespoň 2 cm a až šestkrát delší než širší. Květy jsou tmavě nachové, někdy růžové, zřídka bílé, obvykle s tmavou kresbou. Planě roste ve střední a západní Evropě od Španělska po jižní Norsko a sever Balkánského poloostrova. Pro poměrně velkou stanovištní toleranci a malý podíl mykorrhizy je občas pěstován jako trvalka v zahradách.
- Velikost: dorůstá 40 cm
- Doba květu: květen
- Květ: nachový s tmavou kresbou
- Pěstování: vlhké stanoviště na plném slunci
- Status: Ohrožený druh ČR, chráněný v Maďarsku, Polsku, Rusku, Slovensku, Srbsku, Ukrajině. CITES b.
Prstnatec římský (Dactylorhiza romana)
Skupina prstnatce bezového je v Evropě tvořena třemi druhy. Od zbývajících prstnatců se liší jak svými ekologickými nároky, tak i vzhledem. Mají totiž žluté nebo nachové květy, které jsou bez kresby nebo jen s několika tmavšími tečkami. Na některých lokalitách jsou k vidění rostliny ve směsi barev, na jiných pouze žluté. Jejich neskvrnité listy vytvářejí přízemní růžici, podobně jako je tomu u vstavačů. Druhy této skupiny jsou často zaměňovány se žlutě kvetoucími vstavači, například se vstavačem chodokvětým (Orchis pauciflora). Snadno se však rozpoznají podle přítomností velkých bylinných listenů.
Prstnatec římský se od příbuzných prstnatců pozná podle ostruhy, která je ohnutá směrem vzhůru. Roste v několika poddruzích ve Středomoří, na východ zasahuje až na Kavkaz.
- Velikost: dorůstá 30 cm
- Doba květu: duben
- Květ: žlutý nebo purpurový
- Pěstování: velice obtížné
- Status: CITES
Slovníček
Mykorrhizy – vztah mezi houbou a rostlinou. Semena orchidejí nemají zásobní látky, a proto jsou vyživována houbou až do okamžiku, kdy vytvoří první zelené listy. U některých druhů přetrvává závislost na přítomnosti houby do dospělosti, u jiných, jako třeba u většiny prstnatců, jsou dospělé rostliny na houbě nezávislé.