Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (4)

Během bojů u Piavy na počátku léta 1918 sehrály důležitou roli výborně připravené jednotky XVI. sboru podmaršálka Rudolfa Králíčka, rodáka z moravských Huštěňovic. Jednotky jeho 58. pěší divize (1. pěší pluk z Opavy a 2. prapor polních myslivců z Hradce Králové) se přepravily úzkými a hlubokými rameny kolem výběžku ostrova Grave di Papadopoli a dovedně se uchytily na italských hrázích.

Čekání na posily

Odtud se divize přes značný italský odpor probila až do Maserady sul Piave. Pak ale marně dva dny čekala na posily, neboť Králíčkovy další síly musely dle rozkazů podpořit vedlejší IV. sbor, byť se na jeho úseku mnoho nedělo. Pak se po prvních úspěších habsburských sborů na předmostích začala útočná operace hroutit. Zatím nikoli pod italskými protiútoky, ale kvůli problémům jiného rázu.

Do AOK začala z fronty přicházet stále častější hlášení typu: „U XXIV. sboru jsou vysokou vodou strženy všechny mosty, Piava se zvedla o dalších 78 cm, rychlost vody je 3,9 m za sekundu; ostrovy jsou zaplaveny, udržení mostů nad vodou je v této době vyloučeno. O přeplavení s municí a stravou se pokusíme. Spojení přes Piavu pouze rádiem a optickým přístrojem.“ Podobně odpovídali dělostřelci: „Munici máme na osm dní, 4,9 ran denně na jedno dělo; se stravou asi vydržíme pouze do pětadvacátého.“ 

Smrt v řece

Zkušený generálplukovník Svetozar Borojević von Bojna se ještě na počátku června v Udine při setkání s císařem Karlem postavil proti riskantní operaci. Přítomné muže, uvyklé tichu svých pracoven a nikoliv realitě fronty zcela kuse upozornil, že jdou „chytat býka za rohy“. Ale nebyl to býk, nýbrž generál Armando Diaz, kdo nakonec zaútočil. Italský velitel znalý věci dosud držel své vojsko v obraně sestávající z několika pásem členěných až do hloubky 15 km.

Zde připravoval s pomocí Dohody 7 000 děl jako hlavní sílu protiútoků. Z nich sice nechal sporadicky ostřelovat nepřítele přes řeku, stále však čekal na pravý čas k ataku vyhladovělého a vyčerpaného protivníka. Teprve nyní císař Karel poznal, že se ofenziva nenávratně hroutí. Nakonec nemohl jinak než povolit (20. června) a poté přímo nařídit, aby se „trupy vojskové skupiny Borojević“ vrátily zpátky na piavský levý břeh. Voda mezitím poněkud opadla, avšak i tak zůstalo v proudu i kolem řeky mnoho císařských vojáků.

Zpět za Tagliamento

Od sklonku června až do konce října 1918 vyčkávala zdecimovaná c. a k. armáda opět ve vodou zaplavených a bažinatých postaveních na východní hrázi řeky na svůj osud. Neupravení, nemytí a převážně v potrhaných uniformách trpící vojáci čelili opět hladu. Denně žvýkali bochníček slámového chleba (500 g/den), maso nedostávali již téměř žádné (a když už, tak pocházelo z padlých či zastřelených vychrtlých koní). Polévka se podávala s uschlou zeleninou a „káva“ byla z pražené kukuřice. Blížícího se nepřítele pak odráželi ponejvíce dělostřelci, ač i oni se ozývali stále méně, neboť jim docházela munice. Palbu vedli ze statických postavení, protože k táhnutí děl už neměli žádné prostředky.

Pak přišel 24. říjen 1918, kdy italské vrchní velení zahájilo velkou ofenzivu po celé délce fronty – od Alp až k Jaderskému moři. Italové se spojenci již v dalších dnech (27.–29. října) nevratně prolomili rakousko-uherské linie a narychlo budovaná obranná sestava se teď hroutila skoro všude. Většina císařských vojsk tak začala s ústupem za původní rakouské hranice. Od Piavy se rovněž probíjely na svůj vrub i Borojevićovy jednotky – převážně k Tagliamentu, kde vojsko mohlo po šťastném přechodu řeky konečně vyjít z boje.

Poslední pochod

Za Rakušany se táhly od Monticana tři britské pěší divize sledující jejich poslední pochod. Nepřítel se ale nehodlal vrhnout do dalších krvavých půtek, neboť všichni měli už dost krutostí války na západě a nechtěli zemřít během posledních hodin bojů na jakési neznámé italské řece. Pokud tak narazili na samostatnou jednotku, odvedli její muže jako své zajatce zpět k Trevisu.

Při odchodu habsburských sborů od Piavy docházelo někdy až ke kuriózním okamžikům. Například Boroević v jakémsi zatracení hlásil ještě 28. října (kdy monarchie již v podstatě neexistovala) do Badenu císaři, že „jeho vojáci všech národností stále kladou odpor s veškerou poslušností. Ti, kteří by tak neučinili, budou k poslušnosti přivedeni“. Jednotky stahující se od Piavy s sebou vedly dokonce 12 000 italských zajatců, ale po ujednání příměří (3.–4. listopadu) došlo k jejich propuštění, načež se z Terstu rozjeli do svých domovů. Naproti tomu Italové odvedli ještě asi 350 000 již odzbrojených bývalých rakousko- -uherských vojáků do svých zajateckých táborů. Inu „Cantare Vittoria – Nárok vítězství“!