Vysokohorský terén patří z hlediska zdolávání k těm nejobtížnějším, což dokládá i skutečnost, že armády zřizovaly a dosud zřizují elitní jednotky určené k nasazení v tomto prostředí. Výjimkou nebyla před Velkou válkou ani podunajská monarchie.
Příslušníci horských útvarů se rekrutovali zpravidla z obyvatel alpských oblastí, přesto mezi nimi sloužily i desítky Čechů. Rakousko-Uhersko disponovalo v létě 1914 čtyřmi pluky Tyrolských císařských střelců a několika regimenty zemských střelců a zeměbranců. Za „specialisty“ na pohyb v horách bylo považováno ještě 29 praporů polních myslivců, ty ale postrádaly speciální vybavení a výstroj.
Zbytečné krveprolití
Většina těchto útvarů vykrvácela během bojů v Haliči a Srbsku, kde je velení nasadilo jako klasickou pěchotu. Když pak vypukly boje v horském prostředí italsko-rakouských hranic, elitní myslivci citelně chyběli.
TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války
Vojáci na snímku jsou vybaveni speciálním vybavením. Jasně jsou vidět lana, cepíny a někteří mají také brýle s matovými skly, mezi další nezbytnosti patří speciální horská obuv. Při podrobnějším zkoumání si lze všimnout také tetřevích pírek na čepicích, znaky alpské protěže na límcích bohužel vidět nejsou, ale měly by tam být – oboje totiž patřilo k symbolům horských jednotek. Na závěr dodejme, že muži na snímku „cestují nalehko“, další obtížný úkol představovalo dopravení munice a zásob na vrcholky hor. Také z toho důvodu v těchto místech Rakušané i Italové nasazovali jednotky do velikosti roty
