Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech (1)

Původní plány obou stran počítaly s pohyblivou válkou, charakterizovanou rychlými manévry kavalerie. První týdny těmto předpokladům odpovídaly, jenže Dohodě ani centrálním mocnostem se nepodařilo dosáhnout rozhodujícího vítězství. Ve snaze zabránit dalším nepřátelským výpadům začaly armády vytvářet defenzivní linie ze zákopů – nejprve jednoduché, posléze prošpikované minami, ostnatými dráty a kulometnými hnízdy. 

Patová situace

S příchodem roku 1915 se Velká válka na západě definitivně proměnila ve válku zákopovou, která učinila rozsáhlejším manévrům přítrž. Armády ve Francii a Belgii proti sobě stály na linii o délce 760 km. Zatímco Němcům začala tato situace záhy víceméně vyhovovat, Dohoda se na jaře nadechla k pokusu o průlom.

Ofenziva u Artois a Festubertu však selhala a nastala patová situace. Ta poté několik let nutila statisíce mužů trávit dlouhé týdny a měsíce v zákopech a čelit ubíjející rutině, strachu z dalšího útoku, nemocem i mnoha jiným formám utrpení. Nejen prostí vojáci, ale i velitelé záhy rozpoznali, že zákopová válka má svá dosud neznámá specifika.

Spojky na odstřel 

Patřilo mezi ně mimo jiné obtížné spojení, které bylo zpočátku možné jen díky odvaze jednotlivců, protože dělostřelba obvykle potrhala telefonní a telegrafní dráty. Anglický kapitán Fielding činnost spojek barvitě popsal v dopise ženě: „Během bitvy je nutné vyslat spojku se vzkazem za okolností, v nichž hrozí smrt či zranění. A přece jsem nikdy nezažil, že by některý z vybraných mužů odmítl splnit rozkaz. Ať je úkol sebenebezpečnější, spojku není třeba vybízet dvakrát. Popadne pušku a vyběhne – často vstříc smrti.“

Někdy trvalo hodiny, než byl vzkaz doručen na vzdálenost pár stovek metrů. V okamžiku, kdy generál informaci obdržel a pokusil se podle ní jednat, se tak situace mnohdy už dávno změnila. Spojky a spojaři se těšili mezi pěšáky značné reputaci a podobnou vážnost požívali též ženisté. Za nepředstavitelně obtížných podmínek hloubili z vlastních zákopů tunely vedoucí k pozicím protivníka a kladli do nich trhaviny. V každém okamžiku se podkop mohl kvůli otřesům zbortit a způsobit sapérům strašlivou smrt. Občas se dokonce prokopali do tunelu, který se stejným cílem budovali ženisté nepřítele. Pak docházelo ke krvavým bojům zblízka, kdy se hrozivou zbraní stávaly i polní lopatky.

Stavovské rozdíly 

Příslušníky jiných druhů zbraní, kteří v zákopech nemuseli „šlapat bláto“, považovali infanteristé naopak za ulejváky. Ačkoliv kulometčíci dokázali zastavit nepřátelský přepad dříve, než dosáhl vlastních zákopů, právě oni měli nejčastěji pověst primadon. V deníku jednoho francouzského vojáka se píše: „Cítili se nadřazení pěším rotám, ale my je považovali za zašíváky bojující daleko od první linie. Na rozdíl od obyčejných pěšáků nemuseli stavět hlídky a dopřávali si nerušený noční spánek. Protože se nesměli vzdálit od svých zbraní, promíjely se jim četné povinnosti.“

Mezi pěšáky, kteří žili den za dnem spolu ve stísněných a neustále ostřelovaných zákopech, se vytvářela pevná pouta. Jejich společné opovržení ostatními vojáky i vyššími šaržemi dokládá zahořklá vzpomínka Georga Demonchyho ze 4. zuávského regimentu: „Desátníci a vojáci žili a trpěli v zákopech, obsazovali předsunutá postavení a chodili na patroly. Mezi flákače naopak patřili seržanti, kulometčíci, dělostřelci, důstojníci, vozatajci a příslušníci štábů. Dále řidiči a letci – zkrátka všichni, kteří patřili k týlovým službám nebo se vyhýbali frontě.“

Pokračování: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech (2)

„Stavovské“ rozdíly se stávaly tématem rozprav a rozmíšek hlavně ve stresových situacích, kdy si vojáci v zákopech připadali obětovaní a nedocenění. Mnoha francouzským pěšákům vadilo, že poddůstojníci a důstojníci jedí spolu stranou od mužstva. Jak si zapsal vojín Pierre Chaine, posmívali se i tématům jejich hovorů: „Oficíři se baví o ženách, poddůstojníci o důchodu a povýšení. Nás zajímá hlavně víno. Jenže láska je vzácná, chlast drahý a povýšení nejisté.“ Výlučnost důstojníků, již zabahnění vojíni těžce nesli, vyjadřovaly také oddělené latríny.