Řízení protivzdušné obrany Velké Británie: Brilantní systém pana Dowdinga

Už na konci první světové války při ochraně Londýna letecký vicemaršál Edward Bailey Ashmore vytvořil zárodky koncepce ucelené protivzdušné obrany. Celkem tři prstence obklopovaly město a chránily ho před vzdušným nepřítelem. Vnější byl vyhrazen světlometům a protivzdušným kanónům, ve středním bojovaly stíhací letouny a vnitřní (na půdě samotného Londýna) opět patřil protiletadlovým zbraním.

Základ tvořila centrální řídicí místnost, do které proudily informace ze sítě vzdušných pozorovatelů (ROC – Royal Observer Corps), které byly každých 30 sekund aktualizovány a zobrazovány na velkých dřevěných stolech (planžetech). Takto získávali velitelé přehled o vzdušné situaci a na jejím základě řídili činnost protivzdušných prostředků v jednotlivých prstencích.

Podpora radarové sítě

Toto období také ukázalo dětské nemoci systému (rozsah omezený pouze na okolí Londýna,  neschopnost včasné detekce a varování před blížícími se stroji). Proto byl po první světové válce zahájen jeho další rozvoj. Došlo sice k výraznému nárůstu počtu vycvičených dobrovolníků, tvořících síť vzdušných pozorovatelů, ale naproti tomu stále přetrvávaly problémy s včasným zjišťováním cílů. Slepou vývojovou cestou se ukázaly být například pokusy s akustickými zrcadly. V roce 1936 přechází celý systém od protivzdušné obrany Velké Británie pod velení stíhacího letectva (FCHQ – Fighter Command HeadQuarters), v jehož čele stál vrchní letecký maršál Hugh Dowding.

Ten na něj zprvu dle některých zdrojů hleděl s jistým despektem. Nicméně již ve své předchozí funkci, kdy byl zodpovědný za výzkum a vývoj v RAF, rozpoznal obrovský potenciál radiolokátoru a podpořil růst radarové sítě, kterou nyní společně s rádiovými zaměřovači integroval do celé soustavy. Díky tomu ještě před zahájením bitvy o Británii, vznikl systém, který nadále ponese jeho jméno a o jehož existenci neměly německé zpravodajské služby ani tušení. Vedení Luftwaffe spoléhalo na britské staromilství a konzervatismus a počítalo maximálně s decentrálním řízením letek, jehož bojová efektivita je pochopitelně velmi nízká. 

Dokonalá kompozice bojovníka

Přirovnáme-li systém protivzdušné obrany k tělu bojovníka, potřebujeme tyto základní prvky: smysly (zejména zrak a sluch), nervovou soustavu, mozek a pak pěsti, které soupeři uštědří těžké rány. Stejné prostředky měl i Dowdingův systém a stejně tak je najdeme i u jakékoliv moderní protivzdušné obrany. Začněme nejprve smysly, které zde představují:

• Síť radiolokátorů Chain Home, která svým radiolokačním polem pokrývala prostor před britskými ostrovy z jihu, jihovýchodu i východu pro cíle ve výšce od 150 m do 4 500 m, a to až do vzdálenosti 120 km.
• Síť vzdušných pozorovatelů ROC.
• Prostředky rádiového průzkumu (COMINT, COMmunications INTelligence), zejména rádiové zaměřovače, které podávaly informace o poloze německých letounů a v kombinaci s odposlechem i o obsahu vysílaných zpráv.
• Vyčlenění styční důstojníci, předávající přísně selektované strategické a operační informace z oddělení ULTRA, které se zabývalo dešifrováním zpráv z německých kryptografi ckých stanic Enigma.
• Radioamatéři, kteří se snažili podobně jako výše uvedené prostředky rádiového průzkumu získávat informace o poloze letounu Luftwaff e a zejména o obsahu přenášených zpráv. Přenos informací z čidel zajišťovala především telefonní a telegrafní síť, ale běžně se užívaly i spojky a dobrovolníci na motocyklech či kolech.

Mozek představovala velitelství – stíhacího letectva, jednotlivých skupin a sektorů. Další část nervového systému měla za úkol informace a rozkazy z velení přenášet na jednotlivé výkonné prvky a také zde se využíval telefon a telegraf. K tomu se navíc přidalo ještě radiové spojení mezi zemí a letouny, jež zajišťovalo předání příkazů a současně též nezbytnou zpětnou vazbu.

Kromě toho polohu strojů pomáhaly určit i první představitelé identifikačních systémů (IFF, Identification Friend or Foe) v podobě speciálních zařízení na palubě letounů, které automaticky vysílaly signál detekovaný sítí rádiových zaměřovačů.

Výkonné prostředky – tedy onu imaginární pěst – prezentují:

• Veškeré stíhací letouny RAF a spojenců, rozčleněné do čtyř stíhacích skupin (10., 11., 12. a 13.), každá s přesně vymezenou zónou působnosti.
• Baterie protiletadlových kanónů.
• Obsluhy barážových balónů (vzducholodí).
• Baterie světlometů.
• Zadýmovací jednotky, vytvářející kouřovou clonu.
• Prostředky civilní ochrany pro varování obyvatelstva a přípravu na odstraňování případných následků po útocích. 

Nepřetržitý tok

Všechny získané informace ze sítě Chain Home, z rádiového odposlechu a ze sítě ROC se předávaly na velitelství stíhacího letectva do takzvané filtrovací místnosti v Bentley Priory, kde se nacházelo ústřední velitelské stanoviště stíhacího letectva RAF. Ve filtrovně docházelo k rozdělení cílů podle jejich polohy nebo předpokládaného směru letu mezi čtyři oblasti, jež odpovídaly prostorům zodpovědnosti jednotlivých stíhacích skupin.

Kromě toho informace ze všech zdrojů vytvářely v hlavní místnosti velitelství stíhacího letectva plnohodnotný obraz bojiště (OB, Order of Battle), zobrazovaný na planžetech a zakreslovaný do map. Přehled velitelů o stavu vlastních jednotek zajišťovaly jednoduché panely, které zobrazovaly status, v němž se letka nachází (dostupná, připravená, přezbrojování a tankování, ve vzduchu atd.).

Podobně zařízené místnosti existovaly na velitelství všech čtyř operačních stíhacích skupin, nicméně prostor zodpovědnosti byl pochopitelně zúžen na konkrétně vymezené geografi cké území. Z velitelství skupin proudila data a rozkazy dál až na velitelství sektorů, které představovaly nejmenší a hierarchicky nejnižší část systému. Současně plynuly příkazy na velitelství protiletadlových baterií, dále zadýmovacím jednotkám a obsluhám barážových balónů. V neposlední řadě se poskytovaly informace civilní obraně pro včasné varování obyvatelstva.

Velitelství sektoru, které bylo v podstatě zmenšenou kopií vyšších štábů, řídilo baterie světlometů a zejména úkolovalo dvě až čtyři přidělené stíhací letky. Po vzletu strojů do vzduchu některý z podřízených pozemních návodčí radarového navedení (GCI, Ground-Controlled Interception) na základě informací a rozkazů od velitele sektoru vedl letku směrem na cíl. Poslední důležitou funkci představovala koordinace s místy velení protiletadlových baterií, aby nedocházelo k palbě na vlastní stíhací letouny.

Poloha cíle rozhodovala

Dowdingův systém vytvořil dokonalé síto, které propouštělo zprávy o nepříteli pouze těm letkám, v jejichž prostoru se nacházel, a naopak je nezahlcovalo zbytečnými daty odjinud. Systém též umožňoval uplatnit taktiku cílených efektivních útoků malého počtu stíhacích letadel proti těm cílům, jejichž poloha či směr letu byly blízké pozici obránců.

TIP: Studená válka se Sovětským svazem: Jak vypadala protivzdušná obrana SSSR

Při zkouškách se úspěšnost navedení na cíl pohybovala kolem 30 %, během bitvy o Británii vzrostla až na 70 %, ale byly i okamžiky kdy se podařilo zaútočit na 100 % německých strojů! Vezměme též v úvahu že britští a spojenečtí piloti útočili na cíle poblíž svých základen, takže ve vzduchu trávili desítky minut a po přistání, dotankování a dozbrojení mohli znovu vzlétnout.

Naproti tomu délku mise německých strojů můžeme počítat spíše na hodiny. To znamená, že i když reálný počet strojů obránců byl nižší než v případě Luftwaffe, ve skutečnosti útočili mnohem častěji a takřka vždy dokázali najít svůj cíl, takže znásobili svoje bojové schopnosti a přečíslili svého nepřítele.