Rebelie odsouzené k nezdaru: Krvavá povstání během 1. světové války

Klíčovou postavou protibritské rebelie v Nyasalandu (dnešní Malawi) se stal duchovní John Chilembwe. Ten studoval v USA a tam se také seznámil s pokrokovými myšlenkami rovnosti a černošské emancipace. Po studiích se roku 1900 vrátil domů, kde chtěl dle vlastních slov „pracovat se svou vlastní zaostalou rasou“. Chilembwe poté působil jako pastor a učitel, jenž se snažil své soukmenovce vést k tvrdé práci, ale také sebevědomí a hrdosti. 

Pastorovo povstání

S postupujícím časem mířila jeho činnost stále více proti britským kolonistům, kteří podle něj otevřeně zneužívali zaostalosti místních černochů, vykořisťovali je a nutili žít v porobě. Jeho rétorika se ještě vyostřila po vypuknutí války, kdy desetitisíce místních musely sloužit v britské armádě – ať již jako vojáci, nebo pomocné pracovní síly. Chilembwe poukazoval na to, že nyasalndští černoši nemají na britsko-německé válce žádný zájem a není důvod, aby pro své koloniální pány prolévali krev. 

Otevřené povstání nakonec propuklo v noci na 24. ledna 1915 po Chilembwově kázání v misijním kostele v Mbombwe. Několik stovek rebelů obsadilo britský sklad se zbraněmi a zaútočilo na plantáže vlastněné bělochy. Hlavní obětí jejich řádění se stal nenáviděný správce William Livingstone, jemuž vzbouřenci usekli hlavu. Jeho rodinu však propustili. Už další den následovala britská reakce, centrum povstání Mbombwe padlo po dvou dnech bojů a 3. února byl zabit samotný Chilembwe. Ten je dnes považován za národního hrdinu Malawi a jeho portrét zdobí státní bankovky.

Nepokoje v Indočíně

Sever Barmy se dostal pod britskou nadvládu po třetí sérii tamních koloniálních výbojů v roce 1885, velká část obyvatel se však s novými pány země nikdy nesmířila. Většina elit proto uvítala vypuknutí první světové války jako příležitost osvobodit se od koloniální kontroly. V průběhu konfliktu vypuklo v Barmě hned několik protibritských povstání, jedno z nejznámějších potom rozpoutali čtyři kouzelníci v Kachinském pohoří. Místní kmeny měly negativní vztah k Evropanům už dlouho, poté co je však čtveřice přesvědčila o svých magických schopnostech a o tom, že britská armáda v oblasti nemá dost mužů, vypukla vzpoura. 

Celá akce začala 2. ledna 1915, když bojovníci z kachinských kmenů ukradli stádo buvolů a zajali několik sepojských vojáků, kteří se jim v tom snažili zabránit. To povzbudilo další kmeny, jejichž příslušníci poté začali přepadat vojenská stanoviště a krást britský majetek. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Britové zahájili trestnou výpravu se silnými jednotkami indických vojáků a Ghurků, vypalovali vesnice zapojené do povstání a tvrdě se mstili na těch, které podezírali z účasti na rebelii. Do konce února boje utichly a koloniální úřady obnovily svou nadvládu nad oblastí. Čtyři kouzelníci stojící za rozpoutáním nepokojů byli pochytáni, převezeni do Mandalay a oběšeni.

Velikonoce v Irsku

Na Velikonoční pondělí (24. dubna 1916) se na několika místech v Dublinu shromáždilo asi 1 200 členů irských paramilitárních organizací ozbrojených převážně puškami Mauser 1871, ale také brokovnicemi, pistolemi a dalšími zbraněmi. Během dopoledne pak tyto jednotky začaly obsazovat klíčová místa v centru města – radnici, poštovní úřad, telegrafní stanici a také mosty přes řeku Liffey. 

Celá akce byla relativně dobře připravena a povstalci systematicky budovali opevněné pozice v místech, kde se čekaly přesuny a útoky britské armády. Rebelové také slavnostně přečetli deklaraci irské republiky, kterou následně telegrafem rozeslali po celé zemi. Menší povstání následovala v Corku, Fingalu nebo Galway, hlavní boje se však měly odehrát v Dublinu. Britskou armádu zastihla vzpoura zcela nepřipravenou, Irové ale nedokázali prvotní výhody překvapení dostatečně využít, nedobyli železniční stanici ani dublinský hrad.

V následujících dnech se k městu začaly stahovat stále silnější královské síly, do čtvrtka dorazilo k hlavnímu městu na 16 000 vojáků vyzbrojených mimo jiné děly. Ve středu a ve čtvrtek zahájila britská armáda sérii útoků proti pozicím povstalcům a díky podpoře těžkých zbraní se jí podařilo Iry výrazně zatlačit. Do soboty pak královští obsadili většinu města a zbytky republikánů složily zbraně. Během necelého týdne padlo v ulicích Dublinu a na dalších místech Irska asi 500 lidí na obou stranách. Vůdce povstání čekala poprava, další zhruba dvě tisícovky lidí skončily ve vězení.

Džihád proti Britům a Italům

Senussiové představovali dlouhá staletí relativně mírumilovnou muslimskou sektu, jejíž přívrženci žili převážně v libyjské poušti. To se změnilo na začátku 20. století, kdy se severoafrická Libye dostala do hledáčku hned několika evropských velmocí. Především během italsko-turecké války v letech 1911–1912 již Senussiové aktivně vojensky vystupovali proti kolonizačním snahám římské vlády. 

K nárůstu vojenské aktivity pak došlo po vypuknutí první světové války. Jejich hlava Ahmed Sharif vyhlásila Britům, Italům a jejich spojencům svatou válku. Konstantinopol pochopitelně podobnou iniciativu podporovala, a to jak politicky, tak dodávkami zbraní zajišťovanými německými ponorkami. Senussiové podnikali výpady do britského Egypta a zle zatápěli také Italům. K jednomu z největších vítězství domorodců došlo v dubnu 1915 u Gasr Bu Hadí, kde se jim podařilo rozmetat jednotku plukovníka Antonia Mianiho. Italové ztratili stovky vojáků, do rukou Senussiů ale také padla bohatá kořist v podobě asi 9 000 pušek, 37 děl, 20 kulometů a 37 nákladních aut. Islámským bojovníkům se pak nakrátko podařilo rozšířit své bojové operace také do francouzského Tuniska. Boje místních proti dohodovým mocnostem se nakonec protáhly až do roku 1917.

Hlavní podíl na potlačení vzpoury měli nakonec Britové, kteří dokázali v pouštních střetech naplno využít moderních technologií. Rychlá obrněná auta a vzdušný průzkum připravily Senussie o jejich hlavní zbraň v podobě momentu překvapení a jejich bojovníci se brzy ocitli izolováni v opevněných oázách, kde jim rychle docházely zásoby. Horšící se vojenská situace nakonec dospěla ke svržení Ahmeda Sharifa, který v rakousko-uherské ponorce uprchl do Turecka, a nástupu k moci jeho synovce Mohammeda Idrise. Ten 12. dubna 1917 podepsal mír s Brity a následně také s Italy. Jeho hvězdná chvíle však měla přijít až po druhé světové válce, kdy se stal libyjským králem Idrisem I.

Třetí búrská válka

Na přelomu 19. a 20. století svedla Velká Británie jeden z nejkrutějších koloniálních konfliktů vůbec. V takzvané druhé búrské válce táhnoucí se od roku 1899 nakonec královská armáda po třech letech dokázala zlomit a připojit k impériu dvě do té doby svobodné africké republiky, Oranžskou a Transvaalskou. Velká část obyvatel těchto států – obvykle nizozemského či německého původu – se však s porážkou nesmířila a jen čekala na vhodnou příležitost. Ta přišla s vypuknutím první světové války. 

V září 1914 vydal búrský politik a veterán předchozího konfliktu Manie Maritz prohlášení: „Někdejší Transvaalská republika a Oranžský svobodný stát, stejně jako Kapské provincie a Natal, se prohlašují za nezávislé a osvobozené od britské nadvlády. Každý bílý obyvatel zmíněných oblastí, bez ohledu na původ či národnost, se vyzývá, aby se chopil zbraně a pomohl realizovat ideál svobodné a nezávislé Jižní Afriky.“ 

Povstalci ustavili vlastní vládu a jejich síly rychle rostly, v říjnu již čítaly na 12 000 ozbrojených mužů. Podařilo se obsadit několik menších sídel, jako Heilbron či Keimoes, v té chvíli se však již rozjížděla britská vojenská mašinerie. Oficiální vláda pod velením premiéra Louise Bothy vyhlásila stanné právo a shromáždila armádu určenou k potlačení rebelie. Události poté nabraly rychlý spád, od října do listopadu dokázaly dohodové jednotky opakovaně porážet vzbouřence a vytlačily je ze strategických pozic. Do konce podzimu vládní síly pochytaly většinu čelních představitelů rebelie a třetí búrská válka skončila Maritzovou kapitulací v únoru 1915. 

Konflikt si nakonec vyžádal necelých 250 padlých. Britové tentokrát vsadili na smířlivost a většina povstalců vyvázla s peněžními pokutami, případně s několika málo lety vězení. Jedinou výjimku představoval búrský důstojník Jopie Fourie, který i po svém zatčení odmítal uznat britskou nadvládu a byl tak 20. prosince 1914 popraven.

Vzpoura sepojů

Britská Východoindická společnost začala s vytvářením domorodých vojenských formací hluboko v 19. století a v jednu dobu její ozbrojené síly dokonce početně převyšovaly královskou armádu. Po velkém povstání indických jednotek v roce 1857 však kontrolu nad ozbrojenci ve službách soukromé společnosti převzala britská armáda. Lehká pěchota – takzvaní sepojové – potom sloužila na různých místech ovládaných impériem. Už z toho však pramenily první obtíže, muži uvyklí na domácí prostředí spojené s určitými návyky těžko snášeli přesuny do jiných koutů světa. 

To byl také příklad 5. pluku lehké pěchoty dislokovaného v Singapuru. Většinu vojáků tvořili indičtí muslimové zvyklí na kozí maso a mléko, které se v jihovýchodní Asii shánělo jen velmi těžko. Samotnou jednotku navíc tvořily dvě kliky, jež spolu jen velmi obtížně vycházely. 

Rozbuškou pro povstání se stala fáma, že pluk má být převelen do Orientu a nasazen proti tureckým souvěrcům. To vojáky rozhořčilo a 15. února 1915 se vzbouřili. Zabili dva britské důstojníky, obsadili kasárna v Tanglinu, kde osvobodili několik zajatých německých námořníků, a za nejasných okolností pobili také několik místních malajských a čínských civilistů. Celkem jejich řádění padlo za oběť 36 lidí. 

Již po několika hodinách se však britským jednotkám podařilo získat zpět klíčové pozice ve městě a většina vzbouřenců se stáhla do džungle. O dva dny později připluly do města posily v podobě francouzského křižníku Montcalm, ruského křižníku Orel a dvou japonských lodí. Spojeným dohodovým silám se potom podařilo rebely pochytat a postavit před stanný soud. Ten pak 47 z nich odsoudil k trestu smrti, zbytek putoval do vězení či na nucené práce.