Putování za kapkami deště: Tajemství přežití afrických pakoňů

Úspěšné živočišné druhy se zpravidla mohou pochlubit nějakou vlastností, která je k prosperitě předurčuje. Někdy to bývá mimořádná rychlost, jindy dobrá kamufláž, nebo třeba schopnost přizpůsobit se měnícímu se prostředí. Pakoně žádnou takovou vlastnost nemají a navíc jsou zřejmě nejfrekventovanější položkou na jídelníčku afrických šelem. Jejich úspěch je založen na množství, s nímž se mezi velkými africkými savci nemůže měřit žádný jiný druh.

Novorozenci v pohybu

V Tanzanii, v oblasti jižní Serengeti a kráteru Ngorongoro, se mezi lednem a březnem každoročně narodí asi 400 000 mladých pakoňů. Odhaduje se, že až 90 % z nich přichází na svět v rozmezí pouhých tří týdnů. Mimořádná schopnost samic sladit termín porodu do přibližně stejného období má velký význam. Jednak přispívá k větší bezpečnosti novorozenců čelících za těchto podmínek rozptýlenější pozorností predátorů. Druhým výrazným plusem je větší pohyblivost stáda. Život pakoňů znamená ustavičný pohyb a vrstevníci jsou schopni se stádem lépe udržet potřebné tempo. Mláďata se už do pěti minut po porodu musí postavit na nohy a následovat matky. Ta, která to nedokáží, jsou odsouzena k záhubě. Věčná migrace za potravou je nemilosrdná a malí pakoně se s jejími nároky musí umět vyrovnat co nejdříve po narození.

TIP: Unikátní africká fauna aneb Syrová krása Etiopie

Každoroční, přibližně 4 500 km dlouhé putování, začíná obvykle v dubnu. V té době je už tráva na jihu Serengeti spasená a nastává čas dešťů, za nimiž se pakoně přesouvají do západní části národního parku, kde zůstávají až do června. Poté začínají směřovat do keňské rezervace Masai Mara, která se Serengeti tvoří jeden ekosystém. Tady zůstávají až do konce října, kdy se opět začnou vracet do jižní Serengeti. Tam se jejich migrační cyklus po roce uzavře.

Tam a zase zpátky

Na průběh migrace má zásadní vliv pravidelný příchod srážek. Určuje nejen směr a tempo pohybu stád, ale je zásadní podmínkou jejich přežití. Dlouhodobé sucho může mít za následek až 80% úmrtnost mláďat. Pokud naopak v oblasti vydatně prší, nemusí k migraci vůbec dojít. Jindy se zase zvířata mohou na určitém místě zdržet déle, než je obvyklé. Jedná se spíše o výjimky, ale ty jsou, jak známo, nedílnou součástí životních pravidel.

„Ještě koncem listopadu jsme letos mohli pozorovat, jak velká stáda překračují řeku. Tohle je obvykle možné vidět nejpozději koncem října,“ říká správce safari kempu Olonana. Kemp leží přímo u řeky, poblíž vstupní brány do rezervace Masai Mara, a tak jde o zprávy z první ruky. „Migrace letos patřila k nejsilnějším za poslední desítku let. V září a v říjnu nám navíc nečekaně hodně pršelo, a tak se tu zvířata zdržela déle, než je obvyklé, “ dodává správce.

Že se děje něco zvláštního, je cítit dokonce i začátkem prosince. Na pláních rezervace jsou k vidění roztroušená stáda pakoňů, která s návratem do Serengeti pořád ještě váhají. Většina pakoňů je už ale na cestě do Tanzanie. Přesvědčujeme se o tom v soukromé rezervaci Singita Grumeti, která se Serengeti těsně sousedí. Ještě před pár lety to býval lovecký revír, kterému se migrační vlna spíše vyhýbala. Několik sezón důsledné ochrany přírody ale přivedlo mnoho zvířat zpět. Bezpečí a svěží, jasně zelená tráva je pro pakoně důvodem k několikadenní zastávce. Jedeme dále do srdce Serengeti. I zde potkáváme velká stáda, směřující na jih. Předvoj migrace je už jen pár desítek kilometrů od oblasti Ndutu, místa, kde jen o pár týdnů později přijde na svět nová generace rohatých poutníků.

Dědictví předešlých generací

Velké migrace se kromě pakoní účastní také zebry a gazely. Jejich stálými průvodci jsou pak predátoři. Tam, kde se vlna putujících zvířat převalí, nastávají dny hojnosti pro lvy, hyeny, supy a další masožravce. Pro teritoriální smečky jde o období, z nějž čerpají energii na chudší měsíce, mnozí dravci ale velká stáda pořád následují. Jde o úchvatné přírodní divadlo, které nejpozoruhodněji působí v rezervaci Masai Mara. Na rozlehlém území Serengeti se stáda víc rozptýlí a nepůsobí tak ohromujícím dojmem. Masai Mara je naproti tomu relativně malé území o rozloze pouhých 1 510 km². Když sem v letních měsících dorazí téměř dva miliony pakoňů, půl milionu zeber a tři sta tisíc antilop a gazel, vznikne doslova přetlak. Tou dobou je Masai Mara označována jako místo s nejvyšší koncentrací velkých savců na světě. Na stáda tu navíc čeká jedna z nejobtížnějších přírodních překážek jejich cesty – řeka Mara.

Je konec července a vrcholky pohoří Olololo nabízejí výborný výhled. Tam, kde se rozlehlé pláně Masai Mara střetávají s obzorem, se náhle vyhoupne hnědavá tečka a vzápětí další a další. V záplavě prachu se pak jednotlivé body slijí do jediné, zdánlivě nekonečné linie.

Čelo útvaru postupuje rychle, a tak nesmíme příliš váhat. Když se o něco později dostaneme na dohled, dělí nás od desetitisícového stáda pakoňů hluboce zaříznuté koryto řeky, která se jako had vine rezervací. Břehy jsou v těchto místech vysoké a strmé, přesto se stádo chystá překročit řeku právě zde. Podobný obrázek jsme viděli už mnohokrát, přesto nás nikdy nepřestane fascinovat. Jen o pár set metrů dál leží brod s pozvolným vstupem do vody, přesto si ale zvířata pro přechod řeky vybrala krkolomný sráz, z nějž nelze odhadnout místo dopadu. Jedním z možných vysvětlení tohoto chování je hypotéza, že pakoně mají migrační trasy zakódovány už po celé generace. Profil řeky se sice díky vnějším vlivům mnohde změnil, pakoně ale přesto tvrdohlavě lpí na místech, která k přechodu na druhý břeh využívali jejich předkové.

Bezhlaví skokani

Nervozita ve stádě se mezitím vystupňovala na nejvyšší možnou mez. Pakoně se shlukli do obrovského chumlu a tlačí přední řady nebezpečně blízko vysokého srázu. Několik zvířat tlačenici nezvládá a padá do úzké průrvy, která se tak stává nebezpečnou pastí. Hlasité pobekávání nabývá na intenzitě, která má přimět k činu prvního odvážlivce, jenž se vrhne z vysokého břehu do kalné vody. Jakmile se najde, budou jej ostatní bezhlavě následovat, bez ohledu na to, kam dopadnou. Někdy to mohou být hřbety druhů, kteří se do vody vrhli před nimi, jindy mělký úsek řeky s trčícími balvany, o které si zvířata zlámou nohy. Po velkých přechodech bývá řeka poseta desítkami mrtvých či umírajících zvířat, nad kterými se s vidinou bohaté hostiny slétají mrchožrouti…

Úspěch pakoňů jako druhu spočívá především v jejich obrovském počtu. Útrapy věčného putování, útoky šelem a nebezpečné přírodní překážky si rok co rok vyžádají mnoho obětí. Z mláďat, která se narodí v jižní Serengeti, se na stejné místo po roce putování dokáže vrátit jen každé třetí. Život ve velkém společenství je tak pro pakoně alfou a omegou jejich přežití. Nebylo tomu tak ale vždy. Přibližně v polovině minulého století se počet těchto zvířat v oblasti Serengeti dokonce přiblížil ke hranici, která hrozila jejich vyhubením. Mohla za to epidemie dobytčího moru, který sem byl zavlečen dobytkem Masajů. Teprve v šedesátých letech, kdy došlo k plošnému očkování domácího skotu, nastal pro pakoně šťastný obrat k lepším dnům, které naštěstí trvají dodnes.

Rodný list pakoně žíhaného (Connochaetes taurinus)

Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Čeleď: turovití (Bovidae)
Velikost: Samci jsou větší, dorůstají hmotnosti nad 200 kg a délky až kolem 240 cm. Výška v kohoutku do 150 cm. Rohy mají samci i samice, přičemž u samců mohou mít rozpětí až 90 cm.
Prostředí: V otevřených a keři porostlých savanách na jihu a východě Afriky. Vyhovují jim místa, která nejsou ani příliš suchá, ani moc mokrá.
Dospělí jedinci: Samičky dosahují pohlavní zralosti ve věku tři let, samci o rok až dva později.
Starost o mláďata: Samičky jsou březí po dobu 8,5 měsíce. Mláďata zůstávají v blízkosti svých matek a jsou kojena až do jednoho roku věku. Ve velkých stádech přečká první měsíc života až 80 % mláďat, v menších jen kolem 50 %.
Potrava: Pokud mají k dispozici dostatek vody, dokáží přežívat v poměrně suchých oblastech. Nejpozději každý druhý den se potřebují pořádně napít, takže se drží ve vzdálenosti 15–25 kilometrů od vodního zdroje. Jejich chrup je nejlépe uzpůsoben pro spásání krátké zelené trávy.
Přirození nepřátelé: Jsou oblíbenou kořistí lvů, hyen a krokodýlů. Mláďata se rovněž stávají obětí gepardů, levhartů a psů hyenových.
Početnost: Odhady stanovují celkové počty pakoní na zhruba 1,5 milionu jedinců.