Pryč s leskem a barvami: Proměna uniforem za první světové války
První světová válka rozbila mnohé, co se vyvíjelo v armádách již stovky let. Jednu ze změn představovala podoba uniforem. Pestrobarevné kabátce, rozlišení jednotek na dálku, zlaté chocholy, blyštivé šavle – to si vojáci zahaleni kouřem jednoranných pušek mohli dovolit. Realita světového konfliktu si však žádala nová řešení.
V letech 1914–1918 se na bojištích objevila obrněná vozidla, stále přesnější pušky, kulomety a „vševidoucí“ letadla. Aby muži dokázali přežít, potřebovali splynout s okolím, což některé armády pochopily až při obrovských ztrátách. V zákopech bojovaly miliony mužů, takže se hledala také cesta, jak uniformy co nejvíc zjednodušit a celkově zlevňovat výrobu. Do konce války pak ale všichni účastníci oblékali nenápadné stejnokroje.
Střelba na figuríny
Některé mocnosti, poučeny menšími konflikty předcházejícími tomu světovému, však upustily od pestrobarevných uniforem už před rokem 1914. Britové sáhli po barvě khaki již v 19. století nejprve v koloniích a od roku 1902 v celé armádě.
Někdy tyto impulzy však musely přijít zvenčí, od civilistů. V Itálii předseda Milánské sekce alpínského klubu Luigi Brioschi po zprávách z bojů z rusko-japonské války (1904–1905) dospěl k názoru, že modré stejnokroje již nejsou vhodné. Navázal kontakt s velitelem jednoho z pluků, který mu poskytl půjčku na experimenty. Při střelbě na figuríny ve stávajících uniformách na 600 m končily téměř všechny zásahy v terčích, zatímco jím navrhované šedozelené cíle nebyly skoro vidět. Na výsledky těchto testů pak italská armáda reagovala až překvapivě rychle.
Opačný přístup ale zastávala tradicionalistická Francie. Na blížící se katastrofu upozorňovali i někteří politici, protože vojáci měli jít do války s tmavě modrými kabátci a jasně červenými kalhotami. V roce 1912 poslanec Adolphe Messimy navštívil Balkán a po zhlédnutí bulharských zelenohnědých uniforem prohlásil: „Toto slepé imbecilní lpění na nejviditelnějších z barev bude mít kruté následky.“
Jeho snažení o změnu sabotovali generálové a politici, kteří změnili názor až po těžkých ztrátách. V roce 1915 francouzští vojáci dostali jednobarevné modré uniformy a brzy nato také první ocelové přilby. Nikdo v té době ještě netušil, že se stanou nezbytnou výstrojní součástí každého vojáka po další dekády.
Odstíny šedi
Německá armáda prováděla revizi oděvních částí již před válkou a tento proces se nezastavil ani po jejím vypuknutí. Původně si každý spolkový stát vydržoval svůj druh ošacení, označení i barevného rozlišení, což bylo často velmi matoucí. V roce 1910 se sice ustálila barevnost zavedením polní šedi, ale o pět let později se sjednotila i výroba, během níž se například upustilo od řady manžetových označení, ozdobných prvků či rozlišovacích znaků. O rok později se na bojištích objevila také ikonická ocelová přilba, která nahradila tradiční Pickelhaube.
Podobným vývojem prošla i rakousko-uherská armáda, která v roce 1908 vyměnila modré stejnokroje za jednoduchou uniformu v barvě štičí šedi. Velké finanční zatížení válkou však brzy dolehlo na rozpočet a záhy se objevily ve výstroji součástky se zjednodušenou výrobou – bodáky pouze z pár kusů kovu či záměna kožených opasků za látkové.
Došlo také k další změně barvy, která se nyní velmi podobala odstínu německých či italských uniforem. Objevil se i návrh na kompletní přešacení celé armády, k němuž však nakonec nedošlo, a jeho připomínkou tak zůstaly jen soukromě šité blůzy movitějších důstojníků a vojáků v tomto stylu.
Různé státy, vždy šajkača
Vzhled srbských vojáků se před i během války nejednou měnil. Balkánské království mělo dlouhou historii úzkých vztahů s evropskými velmocemi, které ovlivnily i podobu vojenských stejnokrojů. Země vstupovala do konfliktu materiálně oslabená kvůli účasti v balkánských válkách (1912–1913), a proto se uniforem (a dokonce i bot) nedostávalo.
Většina pěšáků prvosledových jednotek ale i tak v létě 1914 nafasovala vedle moderních pušek systému Mauser i moderní uniformy M1908. Ty se inspirovaly v rakousko-uherských stejnokrojích, vyráběly se ale v olivově šedé barvě, která ale oproti štičí šedi lépe maskovala a poskytovala tak obráncům jistou výhodu.
I přes statečný odpor proti přesile Centrálních mocností ale musela srbská armáda ustoupit a evakuovat se na řecký ostrov Korfu a do Afriky, kde většinu jednotek přezbrojily armády Dohody. Při návratu na soluňskou frontu v červenci 1916 tak vojáci nastupovali do zákopů jak ve francouzských modrých „Horizon blue“, khaki koloniálních uniformách, britských M1902 či vzácně v amerických M1910. Nebylo výjimkou ani to, že příslušníci jedné formace měli různé odění. Jednotícím prvkem napříč tímto „babylonem“ zůstávala takzvaná šajkača (lodička), která tvořila součást uniformy již před první světovou válkou a v podstatě kopíruje tradiční srbskou pokrývku hlavy.
Od bratrů Rusů
Stejnokroje legionářů zařazených do České družiny v roce 1914 se příliš nelišily oproti ostatním vojákům ruské armády. Tradiční ruské čepice se štítkem vzor 1907 s kovovou kokardou v barvách vládnoucí rodiny Romanovců doplnila bílo-červená stuha po obvodu. Ty se na frontě kvůli ztížení identifikace v případě zajetí odstraňovaly.
Uniforma se skládala z rubášky vzor 1911 a volných kalhot vzor 1913, které měly být v barvě hráškově zelené, ale často barevně „utíkaly“ od hnědé po láhvově zelenou. Příslušnost k jednotce značily nárameníky, jejich barva a kovová či malovaná čísla a znaky.
Výstroj se fasovala kožená–kvalitní vysoké boty a opasek s mosaznou přezkou. Postupně se v rámci úspor začaly objevovat zjednodušené jednotrnové opasky či nízké kotníkové boty opatřené ovinkami.
V době bitvy u Zborova (červenec 1917) se již začaly ve velkém projevovat osobní zásahy do stejnokrojů, které si legionáři přešívali, zužovali, přidělávali kapsy či jiné individuální úpravy, a objevovaly se i blůzy inspirované uniformami pro důstojníky (takzvané frenče). Na počátku roku 1918 bylo zavedeno vlastní čs. hodnostní označení, které se nově přesunulo z nárameníků na levý rukáv do podoby štítků.
Vojáci nosili svébytné čepice různých tvarů i velikostí a individuálnost překročila rozumnou míru. Přistoupilo se tedy k unifikaci, jež začala zavedením výdumky – čepice vycházející z prvků národního kroje z revolučních dní roku 1848 a novým čepicovým odznakem. O rok později se zavedl takzvaný vladivostocký stejnokroj. V Japonsku bylo objednáno 60 000 kompletů, který měl dostat každý příslušník ruských legií před návratem do vlasti.
Co dům dal
Rakousko-uherská armáda nastupovala do první světové války v relativně nových uniformách M1908 v barvě štičí šedi. Veškerá výstroj se vyráběla z kvalitní nebarvené kůže, na zádech voják nesl velkou tornistru z telecí kůže, která se dala vytažením jehlice rychle sejmout z řemení. Pod ní se nacházela patronentornistra se zásobou munice.
Od těchto výstrojních součástí se v průběhu konfliktu upustilo, protože se nehodily k masové výrobě, nahradil je plátěný tlumok. Z taktických a materiálních důvodů se podoba stejnokrojů a výstroje měnila i v dalších měsících a letech.
Uniformy změnily barvu na polní šeď kvůli demaskujícímu účinku a střih se přizpůsobil pohodlí vojáka, například přeloženým límcem či pod koleny zužujícími se nohavicemi kalhot, které se pak daly lépe omotat ovinkami.
Muži fasovali ocelové helmy německé výroby i domácími typy. Plynové masky také vycházely z vilémovských modelů a na opascích se vedle náhradních bodáků objevovaly útočné nože. Kvalitní kožené sumky ustoupily ve prospěch malých schránek z plechu či lisovaného papíru.
V průběhu posledních let války tak vojáci vystřídali rozmanitou směs výstroje z náhradních materiálů, různých mnohdy zastaralých či naopak nových uniformních doplňků.
Do boje v rudé
Pro první rok války nosili francouzští vojáci na hlavě képi vzor 1884 s našitým symbolem Cizinecké legie – hořícím granátem. Stejnou výraznou barvu měly i kalhoty. Přestože u některých jednotek se udržely i v roce 1915, rychle je začaly nahrazovat modré plátěné potahy, někdy se dokonce nosilo i civilní oblečení.
Uniformu doplňoval tmavě modrý plášť vzor 1877 s našitou číslicí jednotky na límci. Základ výstroje tvořilo kožené řemení s třemi sumkami. To bylo v prvních měsících konfliktu černě lakováno, po čase se však kůže nechávala v přírodní barvě a tak vydržela až do podzimu 1918. Pod pásem se nacházel modrý flanelový pás, který vojáci Cizinecké legie používali pro pohodlnější nošení výstroje či pro udržení tělesné teploty, jinak se na kabátě nosil pouze pro přehlídkové účely.
Francouzům se zpočátku nedostávalo zbraní vhodných pro zákopový boj, a tak improvizovali. Používaly se různé civilní i kuchyňské nože či granáty vlastní výroby.
S novou uniformou modelu 1915 v barvě bleu horizon přišla i první moderní ocelová přilba. Koloniální jednotky fasovaly stejnokroje i helmy v barvě khaki, ostatní útvary nosily modrou.
Výstroj doplnily plynové masky v různých plechových i plátěných pouzdrech. Pohodlí v zákopech pak zvyšovaly civilní doplňky jako šály, kukly, svetry či kožešinové vesty a kabáty.
