Češi míří na frontu: Co vše měl rakousko-uherský voják na sobě a při sobě?

V průběhu Velké války došlo k nesčetným modifikacím uniforem, výstroje i výzbroje, jež armáda zaváděla na základě zkušeností z jednotlivých bojišť, ale také podle možností dané oblasti, neboť produkce armádní výstroje probíhala především v menších továrnách po celém soustátí.

Za císaře a jeho rodinu

Rakousko-uherská armáda vycházela při zavádění své výstroje a výzbroje jak z několikasetleté tradice, tak z nejnovějších módních a technických trendů. Věhlasné bílé uniformy, o kterých zpívá nejedna lidová píseň, se staly minulostí ještě v druhé polovině 19. století, kdy je nahradily kabáty světle šedé barvy. Posledními změnami před začátkem války prošla rakousko-uherská uniforma v roce 1908. Standardní barvou oblečení pěšáka se stala takzvaná štičí šeď, střední odstín šedé barvy s příměsí do modra. Pořád šlo ovšem o uniformy slušivé. Teprve zdrcující válečný nedostatek přinutil c. k. erár k používání přísně praktických vzorů z náhražkových materiálů postrádajících lesk a eleganci.

S postupujícím časem se navíc v oblasti výroby pro frontu projevily důsledky rostoucí nouze. Naši pradědečkové v zákopech začali namísto původních spinek (kamaší) používat praktické ovinovačky nebo vlněné podkolenky, barva uniforem se po německém vzoru změnila na takzvanou polní šeď, torny z teletiny nahradily plátěné tlumoky. K používání přileb se přecházelo kupodivu teprve v letech 1916 a 1917. Celková pochodová zátěž řadového pěšáka byla značná: činila asi 27 kg. Polovina příslušníků pěší čety nesla ještě polní lopatky, jeden voják krumpáč, další pak nůžky na stříhání ostnatého drátu.

Nově sestavené pochodové kolony byly vybaveny výstrojí čerstvé produkce, stávající frontové jednotky si ale poměrně dlouho ponechávaly původní materiál, se kterým na frontu přišly. Důvodem byla materiálová nouze i vyšší kvalita předválečné produkce. Tuto různorodost ještě zvyšoval fakt, že si mnoho vojáků uniformy upravovalo podle vlastní vůle.