Americká stíhačka Northrop F-5: Zapomenutý válečník studené války

V polovině 50. let se v USA začal projevovat trend stále těžších a rozměrnějších stíhaček. Očekával se od nich velký dolet a mohutnou výzbrojí měly likvidovat nepřátelské bombardéry operující ve velkých výškách. Takové stroje ale nebyly příliš vhodné pro vedení klasických soubojů. To si uvědomovali i u společnosti Northrop, pro kterou tou dobou pracoval uznávaný konstruktér Edgar Schmued, otec slavných stíhaček  P-51 Mustang a F-86 Sabre. Ten chtěl proto nabídnout jinou alternativu. 

Měl jí být lehký stíhací speciál určený k vybojování vzdušné převahy. Díky malým rozměrům a aerodynamické propracovanosti poskytoval vysoké výkony za nízkou pořizovací cenu. Schmued trval na jednoduchosti a spolehlivosti, která by ze stroje udělala žádaný artikl i pro chudší státy. Společnost totiž od začátku počítala se stíhačkou jako s prodejním artiklem do zahraničí. V dobovém firemním manuálu se k tomu uvádělo: „Použili jsme pokročilé technologie k zajištění maximální efektivity stroje při minimálních nákladech. To se stalo filozofií společnosti Northrop při vývoji lehkých cvičných a stíhacích letounů T-38 a F-5.“ 

Zrození stíhače svobody

Podoba plánů se během vývoje dost měnila, ale v průběhu roku 1958 začal vznikat prototyp výsledného letounu. Byl dvoumotorový a jeho pohon zajišťovaly dva kompaktní agregáty General Electric J85 v trupu. Společnost počítala i s cvičnou verzí, a proto už od začátku vznikal jako dvoumístný. Poprvé se do vzduchu podíval 12. června 1959. Zkoušky probíhaly natolik uspokojivě, že brzy následovala objednávka amerického letectva na sériovou výrobu cvičného stroje, který dostal označení T-38 Talon. Prototyp stíhací varianty, zatím nesoucí označení N-156F, vzlétl už 30. července 1959 a ještě téhož dne překonal rychlost zvuku. 

Testy probíhaly velmi uspokojivě a společnosti přicházely první objednávky ze zahraničí. Sériová výroba pod označením F-5A Freedom Fighter začala na podzim 1962. Letoun dokázal dosáhnout rychlosti až 1 489 km/h, měl příjemné letové vlastnosti a pro vzdušný boj na krátkou vzdálenost disponoval dvěma kanony ráže 20 mm. Na sedmi závěsnících unesl až 2 800 kg výzbroje včetně moderních řízených střel AIM-9 Sidewinder. Počítalo se s nasazením jen ve dne a za dobrého počasí, proto neměl palubní radiolokátor. 

O stíhačku mělo zájem mnoho zemí NATO, konkrétně Norsko, Nizozemsko, Turecko a také samotné Spojené státy. Většina z nich ale směřovala do mnohem žhavějších oblastí, jako Jižní Korea, Tchaj-wan, Thajsko nebo Jižní Vietnam. Roku 1966 zakoupila i Etiopie deset stíhacích F-5A a dva cvičné dvoumístné F-5B. Ty měly nahradit už velmi staré a olétané F-86 Sabre. Přeškolení probíhalo v USA a v samotné Etiopii později za pomoci osmi starších Lockheedů T-33. Na začátku 70. let se Addis Abebě podařilo koupit ještě nejméně tři další Freedom Fightery z Íránu. V roce 1974 byl ale v zemi svržen císař, zrušena monarchie a nová vláda požádala v USA o dodávky 16 strojů F-5E Tiger II.

V roli agresora

První prototyp této vylepšené verze vzlétl 11. srpna 1972 a měl mnoho nových prvků. Pro zlepšení obratnosti nesla jeho křídla o větší ploše klapky na náběžné i obtokové hraně. Motory J85-GE měly větší tah a pro lety na dlouhou vzdálenost byl stroj vybaven zařízením pro tankování za letu. Velký pokrok pak představovala montáž radiolokátoru Emerson-Electric AN/APQ-153 pro navádění na cíl. 

První sériové stroje převzalo na jaře 1973 americké letectvo, které je používalo zejména v roli agresorů při výcviku manévrového boje. Právě o tyto letouny projevila zájem Etiopie a roku 1975 podepsala smlouvu na koupi 14 stíhacích F-5E a ještě tří cvičných F-5F. Do konce roku jich ale do země dorazilo jen osm. Situace se tam totiž značně změnila. V Etiopii se k moci dostala silně levicová vláda, která rozpoutala opravdový rudý teror. USA proto další dodávky přerušily a stáhly letecké instruktory i technický personál. Velení etiopského letectva ale dokázalo získat určitý počet izraelských odborníků, kteří pomáhali s výcvikem i technickým zabezpečením amerických strojů. 

Sousední Somálsko mělo už dlouho vůči Etiopii územní nároky a tamní diktátor Said Barre doufal, že problémy dokáže vyřešit silou, proto 13. července vydal rozkaz k útoku. Očekával, že se odpor nepřátelské obrany brzy zhroutí, a ve vzduchu spoléhal na své letectvo, vybudované sovětskými poradci. 

V předvečer konfliktu disponoval 29 moderními stíhačkami MiG-21MF a zhruba stejným počtem starších MiGů-17. Zpočátku to vypadalo, že somálské letectvo dokáže zajistit vzdušnou převahu, a při útoku na letiště Harar zničilo několik letounů na zemi. Stíhací MiGy-17 pak sestřelily jeden transportní Douglas Dakota vezoucí zásoby obklíčeným jednotkám na zemi. Pak ale zasáhli etiopští piloti F-5. 

Největší válka v Africkém rohu

Etiopie naštěstí disponovala dvěma moderními radary Westinghouse AN/TPS-43, z nichž jeden ještě před začátkem války umístili vysoko v průsmyku Karamara, odkud bezpečně monitoroval prostor neklidné hranice. K prvnímu boji došlo odpoledne 24. července, kdy dva tigery hlídkovaly v oblasti, kde měl prolétat jejich vlastní transportní Douglas C-47. Radar upozornil na dvojici blížících se MiGů-21. Etiopští stíhači začali stoupat a jeden z pilotů se brzy dostal za jeden z nich. Počkal, až hlavice jeho sidewinderu zachytí cíl, a pak ho odpálil. Raketa ale minula. Jeho kolega se k druhému migu přiblížil na kratší vzdálenost a zahájil palbu z kanonů. Dávka letoun přesně zasáhla a somálský pilot se ze svého hořícího stroje katapultoval. 

Hned o den později vedl etiopský stíhač Legesse Teferra trojici F-5E nad frontu, kde narazil na čtveřici MiGů-17, jejichž výškové krytí zajišťovala čtveřice výkonných jednadvacítek. Udeřil nejdřív na ně, Somálci ale zazmatkovali a při prudkém úhybném manévru se dva tyto stroje srazily. Třetí zasáhl Tefeera palbou z kanonů, který ale odpálil dva sidewindery na MiGy-17. Oba našly svůj cíl. 

Teferra si tak připsal během jediné minuty tři vzdušná vítězství a navíc podíl na zničení obou letounů, sražených v důsledku útoku jeho roje. Stal se tak teprve třetím stíhacím esem jednoho dne, který získal tento titul od konce druhé světové války. Už o den později měl další podíl na sestřelu, když palbou kanonu dorazil MiG-21, poškozený raketou jiného stíhače.

V polovině srpna probíhal velký somálský útok směřující k letišti Dire Dawa. Piloti tigerů podnikali jak útoky na pozemní cíle, tak i vzdušné souboje s MiGy-21. K vůbec poslednímu boji došlo 1. září, kdy piloti F-5E smetli z oblohy dva migy, z nichž jeden představoval sedmé vzdušné vítězství pro Lagesse Teferru. 

V následujících týdnech somálské letectvo prakticky zmizelo z oblohy. Už na počátku války disponovalo jen asi 60 stíhačkami, z nichž mnoho podlehlo v soubojích a další sestřelila protiletadlová palba. Sovětský svaz se od země odvrátil a přestal posílat další techniku, díky čemuž Etiopie triumfovala.

Lepší než jednadvacítka?

Tigery se až do konce konfliktu na jaře 1978 věnovaly podpoře vlastních pozemních sil, nejméně dva ale srazila z oblohy protiletadlová palba. Další už z USA nikdy nepřišly a letuschopnost zbývajících omezoval nedostatek náhradních dílů. V konfliktu se ale mimořádně osvědčily. I když byly pomalejší než MiGy-21, lépe stoupaly a obratnost měly také lepší. Měly také lepší palubní radar a avioniku. Díky tomu se potvrdilo, že koncepce, kterou zvolili u Northropu koncem 50. let, se ukázala jako správná a účinná ještě skoro o dvě dekády později. Celkem si jejich piloti připsali 16 sestřelů somálských letounů, 13 z nich nebezpečných MiGů-21MF. V souboji nepodlehl ani jeden F-5. 

Zdroje se neshodují na tom, jak dlouho stroje v zemi ještě létaly, nedostatek náhradních dílů je patrně někdy v průběhu 80. let uzemnil a celé etiopské letectvo se pak přezbrojilo na sovětskou techniku. Mnoho pilotů pak mělo možnost Tiger II porovnat z Migem-21 a je zajímavé, že většina z nich preferovala americký stroj.

Celkem od konce 50. let do ukončení sériové výroby v roce 1987 sjelo z výrobních linek více než 3 800 Northropů F-5 všech verzí a z nich odvozených cvičných T–38. Sloužily dlouho a spolehlivě ve více než 30 zemích. Domácí, americké, letectvo je nasadilo i ve vietnamské válce, vůbec největšího rozšíření se dočkaly ve výcviku stíhacích pilotů pro manévrový boj, kde létaly u jednotek takzvaných agresorů. V této roli si zahrály i ve slavném filmu Top Gun s Tomem Cruisem v hlavní roli. Zde představovaly ve skutečnosti neexistující stíhačky MiG-28. Obecně tedy šlo o jeden z nejúspěšnějších strojů studené války, které zůstávají neoprávněně ve stínu slavnějších sabrů či Phantomů II.

---

Čtěte také:

Sovětská stíhačka MiG-21: Ocelový hřebec rudého letectva (1)

Sovětský letoun MiG-21 se stal jednou z legend studené války. Jednalo se o nejvyráběnější nadzvukovou stíhačku v historii, která vznikla v éře vrcholící studené války a do dnešní doby se zapojila...