První opravdové stíhačky (2): Duel britského Sopwith Pup a německého Halberstadt D.II
Piloti stíhacích letounů se často zapojovali do manévrových soubojů, v nichž hrály výkony letadel zásadní roli. Na podzim 1916 se nad Sommou pravidelně střetávaly stroje Sopwith Pup a Halberstadt D.II.
Už na podzim 1915 začala u společnosti Halberstädter Flugzeugwerke na základě dvoumístného průzkumného B.II vznikat menší jednomístná stíhačka. Její výkony ale zpočátku velení letectva nenadchly, a tak sériovou výrobu neobjednalo. Konstruktéři pracovali dál, zmenšili rozpětí křídel, stroj odlehčili a osadili motorem Mercedes D.II o výkonu 90 kW. Kokpit se posunul výš, aby měl pilot lepší výhled. Výzbroj představoval jediný synchronizovaný kulomet IMG 08 ráže 7,92 mm pálící okruhem vrtule. Testy prokázaly slušnou maximální rychlost 150 km/h a oproti jednoplošným fokkerům řady E nabízel tento stroj lepší obratnost a také odolnost konstrukce.
První stíhací dvouplošník
Na jaře 1916 začaly první Halberstadty D.II přicházet k běžným univerzálním letkám dvoumístných letounů, které měly doprovázet při letech nad nepřátelské území. Jejich nasazení po jednom či po dvou nebylo nijak zvlášť účinné a velení proto přistoupilo k výstavbě prvních čistě stíhacích letek. Dne 22. června na letiště Douai dorazila polní letka FFA 62 (Feldflieger Abteilung) vyzbrojená právě stíhacími Halberstadty D.II. Když 1. července začala britská ofenziva na Sommě, tyto letouny stály v cestě pokusům královských letců o vybojování vzdušné převahy. Proti nim stály ze začátku většinou Airca DH.2 s tlačnými motory. Německé jednotky halberstadty používaly ještě společně s jednoplošníky Fokker a jedním z těch, kdo „sedlali“ novou stíhačku, byl i později nechvalně známý Hermann Göring.
Ten se do prvního souboje na halberstadtu dostal 15. července a do hlášení napsal: „Svedl jsem letecký souboj s voisinem a po vystřílení přibližně 500 ran jsem jej viděl vlétnout do mraků. Jeho pozorovatel byl již mrtev, zjevně zasažen jedním z mých prvních výstřelů. Nespatřil jsem už, jak jeho let skončil.“
Vítězství mu proto velení oficiálně neuznalo, ale náladu si spravil koncem měsíce, kdy napadl francouzské bombardéry Caudron G.4. V záznamech Göringovy letky se o tom píše: „Zaútočil na pět nepřátelských letadel a jeden dvoumotorový caudron poslal k zemi. Zbývající nepřátelská letadla unikla přes frontovou linii.“
V rukou těch nejlepších
V polovině srpna došlo k reorganizaci německého letectva, během níž vznikly první tři opravdové stíhací letky (Jagdstaffel) s čísly 1–3. Do jejich výzbroje tou dobou přicházely už i nové Halberstadty D.III, které se lišily hlavně zástavbou motoru Argus As.II o výkonu 88 kW. Jejich rychlost ani další letové vlastnosti ale prakticky nestouply.
Na podzim tvořily výzbroj i letky Jasta 5, jejíž velitel Hans Berr za řízení halberstadtu získal osm vzdušných vítězství, za což v prosinci obdržel nejvyšší vojenský řád Pour le Mérite. U stejné jednotky tehdy sloužil i budoucí průkopník raketové techniky poručík Rudolf Nebel. Ten svůj stroj vyzbrojil čtveřicí signálních raket v trubkových odpalovacích rourách a několikrát je odpálil na nepřátelské letouny – podle některých zdrojů dokonce dva sestřelil. Z téže doby se dochovalo i hodnocení stíhaček Halberstadt vypracované velením britského letectva: „Naši letci zjistili, že nepřátelské halberstadty jsou rychlejší a mají lepší stoupavost, ve srovnání s našimi stíhačkami ale ztrácejí v zatáčkách výšku, čehož lze v soubojích využít.“
Koncem roku 1916 se většina německých letek už přezbrojila na výkonné Albatrosy D.III. Těm se ale při střemhlavém letu často hroutila poměrně křehká křídla a některé letky se proto ještě na začátku roku 1917 vrátily k používání halberstadtů obou verzí. Tak tomu bylo i u Jasta 11, jíž velel Manfred von Richthofen. Rudý baron si za jeho kniplem připsal první vítězství 11. března 1917, kdy poslal k zemi BE.2d. Létal na něm nejméně do začátku dubna a za jeho řízením získal celkem šest vítězství. To už ale halberstadty znatelně zastaraly a na nové britské ani francouzské stíhačky nestačily.
Koncem jara proto začaly od frontových jednotek rychle mizet a zbylé stroje dosloužily u cvičných útvarů. Vývoj typu pokračoval ještě ke stroji Halberstadt D.V, kterého se ale vyrobilo jen 57 kusů. Na frontu začaly docházet až koncem roku 1916, ale příliš se nerozšířily. Celkem 31 z nich pak převzalo turecké letectvo.
Halberstadt D.II
- ROZPĚTÍ KŘÍDEL: 8 m
- DÉLKA: 8,80 m
- PRÁZDNÁ HMOTNOST: 519 kg
- MOTOR: Mercedes D.II (90 kW)
- MAX. RYCHLOST: 150 km/h
- DOLET: 250 km
- DOSTUP: 4 000 m
- VÝZBROJ: 1× 7,92mm kulomet
Měření sil
Obě stíhačky představují klasické dvouplošníky první světové války a obě také vznikly dalším vývojem původně dvoumístných a o něco větších letounů. Ten německý se zrodil o něco dřív a šlo o jeden z úplně prvních stíhacích dvouplošníků užívaných císařstvím, který překonával předchozí jednoplošné Fokkery E.I svou rychlostí a obratností. Jeho řadový, vzduchem chlazený motor Mercedes D.II nabízel slušný výkon 90 kW a neměl takový kroutivý moment jako rotační hvězdicové motory. Jedinou nevýhodu představovala větší citlivost chladicího systému při zásahu – pokud po průstřelu vytekla chladicí kapalina, brzy se zadřel. Piloti si Halberstadt D.II brzy oblíbili pro jeho obratnost a také robustnost. Skloubit tyto vlastnosti u jednoho stroje nebývalo úplně běžné.
Na začátku bitvy na Sommě už ale pomalu zastarával. Sice ještě stačil na archaické Airca DH.2, ale koncem léta narazily na nové Sopwith Pup, na něž nestačil. I když britské stroje poháněl slabší motor Le Rhône 9C o výkonu pouhých 60 kW, díky menším rozměrům a nižší hmotnosti dokázaly vyvinout vyšší rychlost. Oproti halberstadtům byl navíc o něco obratnější a piloti pupů tedy mohli za výhodných podmínek přijmout boj nebo prostě zmizet. Pokud už došlo na manévrový souboj v zatáčkách, obratnost dávala sopwithům výhodu. Celkově je tedy jasným vítězem tohoto duelu britský letoun. Musíme si však uvědomit, že ve skutečném boji hrála největší roli aktuální taktická situace a také dovednost pilota svírajícího řídicí páku.
