Proces s děkanem: Boj proti čarodějnictví zaplatil Kryštof Alois Lautner životem

Rozhodnutí použít během losinských a šumperských čarodějnických procesů práva útrpného usnadnilo inkvizitoru Bobligovi práci. Například Marie Sattlerová byla torturou vyděšená k smrti a bez většího odporu přiznala, že je čarodějnice. Za spolupachatele označila nejen celou svoji rodinu, ale vedle toho i řadu dalších významných šumperských měšťanů, jejich manželky, dcery a syny. Mezi nimi se vyskytlo i jméno váženého děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Titul děkan v té době znamenal, že dotyčný je představitelem hned několika katolických farností, tedy nezanedbatelný církevní hodnostář.

Oblíbený, vzdělaný a tolerantní

Lautner se narodil v Šumperku roku 1622, a když zde získal základní vzdělání, odešel na latinskou školu do Olomouce. Před švédským vpádem za třicetileté války uprchl do bavorského Landshutu a pak do Vídně, kde studoval na univerzitě filozofii a práva. Dosáhl vědecké hodnosti magistra. K tomu přidal další studium teologie a přírodních věd ve Štýrském Hradci. Vrátil se do Olomouce a byl vysvěcen na kněze. Jako farář působil v Dolní Moravici a v Osoblaze. Pak se vrátil na pozvání svého starého přítele, purkmistra Sattlera, jako farář do Šumperka, kde byl povýšen na děkana.

Lautner se těšil mezi farníky značnému respektu, protože vynikal pozoruhodnými vědomostmi z několika oborů, mimo jiné i z astronomie. Dovedl hrát na housle a vlastnil větší knihovnu čítající 322 knih. Měl v ní i Kladivo na čarodějnice a další významné práce o čarodějnictví – bylo jich podstatně víc, než kolik jich znal Boblig.

Lidé měli děkana v oblibě, především pro své povahové vlastnosti, vlídnost a shovívavost. K nekatolíkům se ve své farnosti choval tolerantně – přimhuřoval často oči nad tajnými evangelíky a spokojoval se víceméně s jejich formální příslušností k římskokatolické církvi. S mnohými vlažnými katolíky udržoval Lautner v Šumperku přátelské styky. Zvali ho k nejrůznějším oslavným posezením, svatebním hostinám, křtinám či oslavám životním jubileí. Lautner taková pozvání neodmítal.

Inkvizitor proti duchovenstvu

Pro Bobliga představovali místní duchovení odpůrce. Pociťoval k nim stále větší nedůvěru, která přerostla až ve vyložený odpor, a posléze ve snahu zbavit se některých z nich podlým obviněním z čarodějnictví. Na jednom ze sezení tribunálu se dal slyšet:„Tak, děti... Takové ty v dlouhých sukních a s tučným břichem chceme dostat, takovéhle ptáčky!"

Pochopitelně, že tento postoj neutajil. Využily toho jisté nekalé živly, které vtrhly koncem září 1681 do fary v Rapotíně a neslušně ohledávali Kateřinu Winklerovou, hospodyni starého faráře Sartoria, zda není těhotná nebo zda snad někde nepohodila své dítě, které podle kolujících pomluv měla nedlouho před tím pokoutně porodit.

To už si nenechal líbit ani olomoucký biskup. Ostře u Bobliga zakročil a vážně ho varoval, že zašel příliš daleko. Inkvizitor se na chvilku stáhl, ale zanedlouho obvinil Kateřinu Winklerovou z čarodějnictví, dal ji zatknout, uvěznit a nakonec upálit. Faráře Sartoria ušetřila podobného osudu jenom včasná smrt.

Rozhodnout o dalším osudu děkana Lautnera bylo v kompetenci biskupské komise. Boblig ji zahrnul protokoly o výslechu osob podezřelých z čarodějnictví, které na Bobligův pokyn neprodleně dodaly inkviziční tribunály z Losin i ze Šumperka. Podle nich na tři desítky osob shodně vypověděly, že Lautner není božím, ale ďáblovým sluhou. Komise usoudila, že vzhledem k závažnosti obvinění vznesených proti šumperskému děkanovi bude nezbytné ho co nejdřív zatknout.

Zrada spolužáka

Kde však provést zatčení? Udělat to v Šumperku bylo riskantní. Děkan se tu těšil velké vážnosti. A tak si vymysleli podlou lest, ve které byla ústřední role přiřčena členovi komise, mohelnickému děkanovi Winklerovi. Dostal za úkol pod záminkou posvícenské pozvánky vylákat Lautnera na faru do Mohelnice. Nic netušící Lautner pozvání starého spolužáka přijal a do Mohelnice na hody přijel. Na slavnostní hostině se jedlo, pilo, a když se rozproudila nejlepší zábava, předložil Lautnerovi jeho proradný spolužák a hostitel na talíři písemný zatykač opatřený biskupskou pečetí. Přes svoje rázné protesty byl osmapadesátiletý Lautner odveden biskupskými myslivci od hostiny a připraveným povozem byl dopraven na biskupský hrad Mírov, kde ho uvěznili.

Na Lautnerovo řádné usvědčení z čarodějnictví, potvrzené nadto jeho vlastnoručně podepsaným doznáním, jak to předepisoval inkviziční způsob procesu, bylo třeba čekat téměř pět let. Tak dlouho váhal biskup vydat svolení k Lautnerovu výslechu za použití mučení. Bobligovi po tu dobu nezbývalo než se spoléhat na nejrůznější formy psychického teroru. Lautner se po léta odmítal doznat k tomu, že je čarodějníkem, a na tomto stanovisku setrvával, přestože mnoho jeho někdejších dobrých známých mu při konfrontaci před soudem toto hrozné obvinění vmetlo do tváře.

Sabaty na Petrových kamenech

Všichni vyslýchaní byli postupně přinuceni za pomoci mučení doznávat i ty nejabsurdnější zločiny. Páchat se měly na čarodějnických sabatech, pořádaných nejčastěji v Jeseníkách na Petrových kamenech, kde údajně docházelo k nejhorším pohlavním výstřelkům včetně incestu. Z Mírova byl Lautner převezen do Mohelnice. Tam bylo ve škole zřízeno vězení, v němž Lautner trpěl v létě nesnesitelným vedrem, v zimě krutým chladem a celý rok hmyzem. Nechávali ho záměrně nestříhaného a neholeného. 

Největší šok zažil děkan při konfrontaci se starým přítelem Sattlerem. Ten ho označil za čarodějníka, vylíčil jeho účast na orgiastických hodokvasech na Petrových kamenech, kde měl Lautner sloužit černou mši k poctě ďábla a všichni přítomní čarodějové a čarodějnice tam museli knížeti pekel vzdávat přímo božské pocty. Také Sattlerova manželka Marie a její synové a dcery o sobě vypovídali, že jsou ohavnou bandou čarodějů a čarodějnic. Sattlerová vypověděla, že se jí podařilo Lautnera svést už za jeho studentských let, že s ním už tehdy pohlavně obcovala a měla též hlavní zásluhu, že se šumperský děkan stal členem čarodějnické sekty.

Lautnera obvinila i jeho hospodyně Zuzana Voglicková. Děkan si ji vzal k sobě, když jí zemřela matka, a od té doby mu vedla domácnost. Zuzana svým mučitelům zpočátku statečně vzdorovala, vydržela drcení palců za použití palečnic, nakonec však její odpor zlomila obávaná španělská bota. Byla popravena 7. prosince roku 1682 spolu s Marií Sattlerovou. Začátkem srpna následujícího roku šel na popraviště také Kašpar Sattler s dcerou Alžbětou.

Mučení povoleno

Lautner byl zatím stále vyslýchán bez mučení. Ale po čtyřech letech marného čekání na jeho přiznání došla nakonec olomouckému biskupovi trpělivost a rozhodl se uvolnit ho pro použití útrpného práva. Bylo jen otázkou času, kdy tortura zlomí jeho odolnost. Ale on obdivuhodně vzdoroval. Když přitvrdili, začal se přiznávat, ale jakmile ho sňali z mučidel, odvolával zase všechno, co byl nucen pod vlivem nesnesitelných bolestí přiznat. „Lautner patří k sortě zvlášť zatvrzelých čarodějníků,“ prohlásil o něm Boblig, „kteří se dají raději roztrhat na kusy, než aby se ke svým zločinům přiznali.“

Po krutém „maratonu“ dvanáctidenního mučení nakonec Lautnera na konci června 1684 fyzicky i duševně zlomili. Přiznal se k věcem, které nespáchal a nikdy spáchat nemohl. Možná snad kromě toho, že měl občas intimní styk se svou hospodyní Voglickovou.

TIP: Dějiny násilí: Pět nejhrůznějších mučicích nástrojů

Rozsudek byl vyhlášen ve čtvrtek 13. září 1685 v Mohelnici v přítomnosti Bobliga a biskupských úředníků. Ještě před vyhlášením požádal Lautner pokorně o slovo. Nekál se, vinu nepřiznal, o milost neprosil. Prohlásil, že je nevinný a že nevinní jsou rovněž lidé, které při byl krutém mučení nucen označit za své údajné spoluviníky. „To je ta jeho stará písnička!“ přerušil ho Boblig. „Sám ďábel mu ji vnukl!“

Vítězství inkvizice

Na popravu se přijelo podívat do Mohelnice na 20 000 lidí, někteří ze značné dálky. Nejdřív však musela přijít degradace. Světící biskup Breuner mu za asistence šesti děkanů a farářů vydřel cihlou až do krve jeho posvěcená místa na hlavě a na prstech ruky, na nichž byl kdysi pomazán svatým olejem, když v Olomouci přijímal kněžské svěcení. „Z hořící hranice až do poslední chvíle volal svatá jména a hlasitě se modlil. Jeho poslední okamžiky budily u mnohých přihlížejících dojem, že na hranici upálili nikoli čarodějníka a ďáblova tovaryše, ale pravého mučedníka, který se až do posledního okamžiku choval jako světec.“

A inkvizitor Boblig? Tomu začal být Šumperk malý a rozšířil svou působnost i do Olomouce. Ale když zatáhl do obviňování mladého knížete Lichtenštejna a ten začal upozorňovat na olomoucké čarodějnictví Leopolda I., trochu to přehnal. Císař zasáhl a vykázal tribunál do příslušných mezí. Roku 1696 jeho práce skončila. Během 18 let dal ve Velkých Losinách a v Šumperku popravit pod záminkou boje proti čarodějnictví na sto lidí. Bylo mu asi osmdesát let a po zbytek života ho zle trápila pakostnice.