Přírůstky srn a černé zvěře: Na světě je nová lesní generace
V čase vrcholného jara těsně před příchodem léta přichází na svět řada mláďat lesní zvěře. Mezi nejpopulárnější bezesporu patří hojná srnčata a nejmladší populace rovněž početných prasat divokých
Červnový liják mě zahnal pod klenbu mohutného javoru. Ani ne patnáct metrů ode mne na pokraji mýtiny a trnkových křovin stála na prkenných nohou srna. Chvíli jsem si myslel, že je zraněná, ale pak se jí pod „zrcátkem“ objevila neustále rostoucí bublina. Vzápětí se ve vysoké trávě ozvalo žuchnutí a na světě se ocitlo čerstvě narozené srnče, které neurvale omýval lijavec …
Nebezpečná útlocitnost
Říje srnce obecného (Capreolus capreolus) začíná v polovině července a trvá zhruba měsíc. Srny jsou poté latentně březí, takže až do listopadu se v nich zárodek nového života takřka nevyvíjí. Mládě v sobě nosí 280–300 dní, což je pozoruhodné i proto, že mnohem mohutnější laň je březí jen 240 dní. V červnu, výjimečně i na konci května, rodí samice jedno (někdy dvě; naprosto ojediněle tři) hnědé, bíle skvrnité srnče.
TIP: Jak fungují záchranné stanice aneb Nemocnice pro divoká zvířata
V prvních dnech zůstávají srnčata skrytá v husté vegetaci, kam je matka přichází několikrát denně krmit. Po cca třech týdnech srnče přijímá i rostlinnou potravu a je matkou pouze dokrmováno; k úplnému odstavení dochází až na podzim. Čekání v úkrytu je taktika, která účinně chrání mláďata před šelmami. Nedovede je však ochránit před nepoučenými lidmi. Někteří návštěvníci lesa totiž považují dočasně osamocená srnčata za opuštěné sirotky, hladí je a zanechávají na jejich srsti lidský pach (čímž mohou způsobit, že je matka již nepřijme a opustí) nebo se jich zbytečně ujímají. Nevědomky tak připravují mláďatům neradostnou budoucnost. Je třeba respektovat, že v přírodě se s přirozenými ztrátami na mláďatech počítá. Ve většině případů je lepší dát jejich životním příběhům volný průběh a – nevměšovat se!
Mláďata v pyžamu
Při výpravách do přírody můžeme poměrně často narazit i na rodiny divokých prasat (Sus scrofa). Černá zvěř je v naší zemi považována za přemnoženou a populace nadále explozivně roste. Bachyni se selaty můžete objevit jak na sněhu, tak i na prahu léta, protože vrhy černé zvěře jsou u nás rok od roku variabilnější! Kromě člověka nemají u nás přirozeného nepřítele s výjimkou několika vlků v Moravskoslezských Beskydech. Ostražitá a nesmírně inteligentní černá zvěř vede především noční život, takže lidé místo na černé rytíře narazí spíše na jejich stopy – rozrytou zem.
Jestliže v lese náhodou objevíte selata v rozkošných světle hnědých pruhovaných „pyžamech“, buďte ostražití. Jejich máma je totiž dokáže srdnatě bránit a zranění, která může způsobit páráky a klektáky (spodní a horní špičáky) mohou být hrozivá. Z vlastní zkušenosti však v rámci objektivity musím říci, že jsem s černou zvěří i s jejími mláďaty přicházel do úzkého kontaktu takřka po deset let a nikdy jsem nezažil ani jediný incident. Ačkoli je dlužno přiznat, že jsem byl vždy doprovázen dvěma aljašskými malamuty.
Blízký kontakt s rodinkou divokých prasat vám však zprostředkuje trpělivost a dobrý dalekohled. Sledování inteligentních společenských sudokopytníků bude patřit k vašim nezapomenutelným zážitkům.
Kam za srnami a černou zvěří
Odpověď je jednoznačná: „Kamkoliv.“ Srnčí patří k naší nejhojnější zvěři a její počet se odhaduje na 300 000 kusů. Přemnožení srnčí zvěře, které nastalo s vyhubením přirozených predátorů (zejména vlků), je nežádoucí, poněvadž je příčinou poškození lesa, které nakonec vede k ochuzení porostů; nejvíce trpí okusem mladé stromky. V příliš husté srnčí populaci se také často vyskytují váhově podprůměrní jedinci s nekvalitním parožím, kteří jsou i méně plodní. Srnce najdete v lesích, polích, v nížinách, vrchovinách i horách s výjimkou nejvyšších horských partií. Srnčí zvěř se velmi dobře aklimatizovala i v kulturní krajině, kde dramaticky ubylo vhodných remízků. V posledních letech se negativně projevuje zvýšení osevních ploch s řepkou olejkou, jejíž spásání způsobuje srnčí zvěři zažívací obtíže, které mnohdy končí i úhynem zvířat.
I divoká prasata se vyskytují téměř na celém území České republiky, i když v hustotě populace jsou značné rozdíly. V naší přírodě se dokonale přizpůsobila. Pokud mohou bez problémů ustoupit do lesních areálů, často v noci hledají potravu i v bezprostřední blízkosti lidských příbytků a vnikají i do zahrad. V nacházení potravy jsou všežravá prasata velmi úspěšná – živí se rostlinnou potravou, houbami, mlži a plži, hlodavci, ptačími vejci a s chutí se pustí do každé mršiny. Za veder s oblibou vyhledávají kaliště.
