Příběh se šťastným koncem: Návrat zdravotních policistů vlků obecných
Vlk obecný byl původně nejrozšířenějším savcem světa. Podobně jako mnoho jiných zvířat zažil však i on období, kdy počet jedinců v populaci povážlivě klesl. V Mexiku, na většině území západní Evropy a ve Spojených státech dokonce úplně vyhynul
Na vyhlazování vlka obecného (Canis lupus) začali lidé pracovat již ve středověku. Například v Anglii byl poslední vlk zabit již na počátku 16. století, v Dánsku v 18. století a ve Švédsku a Norsku ve 2. polovině 20. století. Kdyby lidé ve vybíjení vlků pokračovali stále stejným tempem, těžko bychom dnes v přírodě vůbec nějakého našli.
Dobytek lovený z nouze
Vlci nedoplatili jen na svoji špatnou pověst, která je odedávna provází a odráží se v legendách a pohádkách. Hlavní příčinou pronásledování vlčí populace byly útoky těchto šelem na dobytek, čemuž se farmáři snažili za každou cenu zabránit. Vlci však neměli na výběr. Dokud měli dostatek přirozené kořisti, napadali ovce, kozy a koně jen málokdy. Úbytek lesní zvěře je však donutil jít proti vlastním instinktům, přiblížit se lidskému obydlí a lovit dobytek.
Trávení či střílení vlků se téměř všude stalo běžnou praktikou podporovanou vládami – za každého zabitého jedince byla vyplacena odměna. Dnes jsme se octli v opačném extrému: farmáři obdrží finanční náhradu za každou ovci zabitou vlkem. Tímto způsobem se vlády snaží přispět k ochraně vlků, jejichž populace se sice na většině míst naší planety opět vzchopily, nejsou však natolik stabilní, aby mohly čelit novým útokům ze strany lidí.
Města jako prostředek záchrany
Největší psovitá šelma může opět obývat temné lesy a pustiny a lovit jeleny, losy, soby, divoká prasata, zajíce či menší hlodavce. Do přírody se vrátil živočich, který má úlohu zdravotní policie. Loví totiž slabé, nemocné kusy a požírá zdechliny. Výrazně tak pomáhá k ozdravení lesního ekosystému a regulace stavu zvěře.
Jako první se o osud vlků začalo zajímat Německo, kde se roku 1934 stal vlk obecný zákonem chráněným živočichem. Mnoha populacím se ve větší míře začalo dařit v 50. letech 20. století, kdy bylo pastevectví a zemědělství na ústupu, a vlky tak nebylo proč pronásledovat. Trend stěhování obyvatel do měst pokračoval. Stouplo také množství zvěře v lesích a státy začaly zavádět legislativní opatření na ochranu zvířat. Pro vlky to znamenalo velkou vzpruhu, takže z globálního hlediska je dnes jejich populace víceméně stabilizovaná.
Stále není vyhráno
Vlk patří k nejpodrobněji zkoumaným zvířatům, a proto máme od zoologů velké množství informací o propracovaném sociálním životě uvnitř vlčí smečky. Přísná hierarchie založená na alfa páru, který se jako jediný ve smečce může pářit, pomáhá ve smečce udržet rovnováhu a předávat mláďatům kvalitní geny. Pro člověka je vlk nebezpečný pouze ve chvíli, kdy má vzteklinu nebo je vyhladovělý. Za normálních okolností je velmi plachý a vždy raději uteče.
TIP: Výzva vlčího návratu: Jak probíhá vlčí comeback na Lužicko
Ani v dnešní době však nemá vlk zcela vyhráno. Ohrožuje ho pytláctví, přehnaný strach lidí a na některých místech i farmáři, kteří šelmu raději zabijí, než aby za případné oběti vlčích útoků inkasovali finanční náhradu. Také segmentování přirozeného prostředí vlkům nesvědčí – vznikají příliš malá území na to, aby uživila jednotlivé populace. Ačkoli je vlk hojně rozšířen a v červené knize nese označení „málo dotčený“, na regionální úrovni je často vážně ohrožen, a to zvláště v Severní Americe a v Evropě.
