Příběh Florence Nightingalové: Jak získala přezdívku Dáma s lampou?
Měla se vdát a věnovat se mateřským povinnostem. Místo toho se šlechtična Florence Nightingaleová stala průkopnicí v oblasti ošetřovatelství. Pomohla snížit úmrtnost pacientů v nemocnicích řady zemí a založila první zdravotnickou školu pro dívky
Krymská válka (1853–1856), nebyla jen dramatem bitev, ale i děsivým příběhem o epidemiích a umírání v nepředstavitelných podmínkách. V něm jako hvězdy zazářily Florence Nightingalová a další ošetřovatelky, kterým britští vojáci dali přezdívku Dámy s lampami. Odkazovala na biblické podobenství o deseti pannách, v němž je lampou míněna pravda a olejem do ní dobro. Aktivita těchto žen stojí mimo jiné na počátku snah, jež vedly roku 1864 k založení mezinárodního Červeného kříže.
Umírají jak mouchy!
Vzdálenou válku na Krymu vnímala britská veřejnost jako hrdinnou výpravu, jejíž první dějství představovala porážka Rusů u Almy 20. září 1854. Už o měsíc později si však 40 000 čtenářů deníku The Times přečetlo článek, který euforii rázem smetl. Thomas Chenery, právník a dopisovatel v Istanbulu, v něm psal o utrpení britských vojáků a o strašlivých podmínkách v hlavní vojenské nemocnici ve Scutari (Üsküdar na západním břehu Bosporu), kde hynou nemocní a ranění jak mouchy. Pobouření, které následovalo, přimělo sira Roberta Pela, bývalého premiéra, hned následující den k návrhu uspořádat veřejnou sbírku a kabinet k ochotě podniknout určité kroky.
Zmíněný článek uváděl, že expediční síly postrádají polní ošetřovny a mají naprostý nedostatek lékařů, chirurgů i sester oproti francouzskému sboru: „Francouzi nás tu nesmírně předstihli. Jejich zdravotní opatření jsou mimořádně dobrá, jejich chirurgové početní, navíc jim pomáhají Milosrdné sestry, které výpravu provázejí v neuvěřitelném počtu. Tyto zbožné ženy jsou skvělými ošetřovatelkami.“
Ženy, které by obstály
Článek, jenž se ptal, proč Britové podobné sestry nemají, četla i čtyřiadvacetiletá slečna Florence Nightingalová, která se od roku 1847 znala se Sidneym Herbertem, politikem a nyní státním sekretářem pro válku, i jeho chotí. Byla to zbožná dívka, jež se navzdory protestům rodiny rozhodla zasvětit život nemocným.
Jen co řádky v The Times dočetla, napsala Herbertově ženě a navrhla vytvořit ženskou zdravotní polní službu. Shodou okolností se její list zkřížil s psaním Herbertovým, v němž státní sekretář navrhoval zhruba totéž a ptal se, zda by se Florence tohoto břemene neujala. Předem ji ovšem varoval: „Nesnáze najít ženy, které by obstály vprostřed takových hrůz a měly krom ochoty i znalostí nesmírnou energii a odvahu, budou veliké.“
Florence přijala okamžitě a o tři dny později ji kabinet schválil do čela Female Nursing Establishment of the English General Hospitals in Turkey (Institutu ženských ošetřovatelek anglické hlavní vojenské nemocnice v Turecku) s prozatímním rozpočtem 1 000 liber, což nebylo mnoho.
Andělé bez svatozáře
Ženy, které Florence najala, představovaly různorodou skupinu, která měla do svatosti biblických panen hodně daleko. Jen málo z nich bylo gramotných, leckteré pily (jednu později Florence musela pro opilství vyhodit) a další holdovaly letmým sexuálním známostem. Nová vrchní sestra ale vytyčila pravidla a nastolila kázeň. Dala dohromady osmatřicet žen, s nimiž 21. října 1854 vstoupila na parník Vectis, šťastně proplula bouří u Marseille a 4. listopadu přistála v Istanbulu.
Krátce nato už zjišťovala, v jakých hrůzách se ocitla, neboť mezi nemocné cholerou (která vypukla už za plavby expedičních sil od Smyrny k Istanbulu a zuřila dál) a raněné od Almy přiváželi čerstvé oběti bitvy u Balaklavy. Poměry ve Scutari s přemírou osob po amputacích popsala takto: „Myslím, že ve všech uličkách vycházejí tak tři končetiny na jednoho muže, a to se na Krymu nakládají raněnými dvě další lodě (…) Máme čtyři tisíce lůžek, jedno od druhého ani ne osmnáct palců (…).“
Psala o zaneřáděných podlahách, špíně, hmyzu, nedostatku hygieny i absenci základní péče. To však nebyly jediné problémy. Narážela na pohrdání vojenské správy, na překážky v armádní administrativě, na nedostatek materiálu počínaje mýdlem a obvazy, na opovržení doktorů, kteří přítomnost sester pokládali za vměšování. Mohla ale psát i o vděčných vojácích, kteří dali její skupině něžně drsnou přezdívku Band of Angels (Tlupa andělů).
Záslužné dílo
To základní, co musela Florence v nemocnici ve Scutari udělat, bylo zavést postupně hygienická pravidla (velká část úmrtí ve špitále padala na vrub otrav krve), což nebylo ani příjemné, ani jednoduché. S rozpočtem 1 000 liber na rok nešlo mnoho pořídit, přesto dámy dělaly, co bylo v jejich silách, byť samy pomalu neměly kam hlavu složit.
Rýžové kartáče a mýdlo, to byly první věci, které Florence nakoupila, a pak dámy zaklekly, aby důkladně vydrhly zaneřáděné podlahy. Poté přišly na řadu kotle k vyvařování prádla, a nato kuchyně se stravou, která by raněným a nemocným pomohla při zotavování a nabírání sil. Z rozpočtu, který byl přece jen navýšen, se nakupovalo vše od prostěradel či látky na obvazy přes ponožky, spodky a košile až po nože, dřevěné lžíce, mýdlo nebo čerstvou zeleninu a ovoce.
Florence se zasadila také o zlepšení dopravy raněných po moři do Istanbulu, o vznik prvních nemocničních lodí a ošetřovatelskou péči na nich. Osudy raněných ostatně zlepšila v závěru války i železnice mezi Istanbulem, Balaklavou a předpolím obléhaného Sevastopolu. Za 3 000 liber bylo nakonec postaveno i sanatorium ve Smyrně, které plnilo funkci doléčovacího a rehabilitačního zařízení. Výsledek se vždy počítá a to, k čemu slečna Nightingalová podstatnou měrou přispěla, nejlépe říkají statistické ukazatele. Úmrtnost v nemocnicích, která dosahovala 60 %, poklesla v únoru 1855 na 42,5 %.
Žena jako inspirace
Bojiště na Krymu roku 1856 utichla, o tři roky později ale došlo k velké bitvě v severní Itálii, kterou svedly sardinsko-piemontské a francouzské síly pod velením Napoleona III. a Viktora Emmanuela II. s rakouskou armádou císaře Františka Josefa I. Odehrála se 24. června 1859 u Solferina a po patnácti hodinách bojů tu leželo na 40 000 mrtvých či raněných. Zdravotní služba vítězných Francouzů se nedokázala o tak velký počet obětí postarat a švýcarský obchodník Jean Henri Dunant, který cestoval přes nedaleké Castiglione, byl utrpením raněných zasažen natolik, že začal s pomocí místních žen Francouzům pomáhat.
TIP: Matka Mary: Laskavá dáma, která položila základy Mezinárodního červeného kříže
O tři roky později publikoval své vzpomínky na Solferino a v témže roce zahájil v Ženevě kroky, které vedly roku 1864 k založení mezinárodního Červeného kříže. Tehdy prohlásil: „Sice jsem zakladatelem Červeného kříže a tvůrcem Ženevské konvence, ale o úctu, která se mi dostala, se dělím s jednou anglickou dámou. To, co mě přimělo jet (…) na bitevní pole u Solferina a pomáhat, byl ten velký vzor, který nám Florence (Nightingalová) na Krymu dala.“