Předvečer krvavého sněmu: Jak zúčtoval Ferdinand I. s českými stavy

Začátkem léta roku 1546 se císařsko-královští sourozenci, císař Karel V. a český král Ferdinand I., sešli v Řezně, aby probrali podrobnosti společného postupu proti Lutherovým přívržencům, takzvanému šmalkaldskému spolku.

V té době zasedl v Českém království zemský sněm, který měl podle králova očekávání schválit mimořádnou válečnou berni. Ferdinand byl za hranicemi a naši domácí páni se postarali o to, aby jednání o takové nepříjemné věci, jakou válečná berně bezpochyby byla, ztroskotala ještě dřív, než pořádně začala. A co víc, města i stavy se rozhodly postavit se králi na odpor.

S bratrskou pomocí ale Ferdinand povstaní nakonec potlačil. Bylo však ještě třeba zúčtovat s rebely. Hodně z Ferdinandových plánů naznačila už skutečnost, že odmítl přijmout posly královských měst. Královská města odskákala odboj opravdu těžce. Panovník je mimo jiné podřídil přímému dozoru vlastních rychtářů a hejtmanů, omezil v nich pravomoci cechů, zabavil jim značné množství městských statků a důchodů a také zrušil četná měšťanská privilegia. 

Bez slitování

Ale ještě tu bylo hlavní město Praha a Ferdinand neznal slitování. Praha se musela rozloučit se zápisem jednoty svých měst a vydat všechny listiny, které s ní měly něco společného. Odevzdala své zbraně, vojenské zásoby, statky i důchody. Zavázala se platit stálou daň z piva a sladu, takzvané „posudné“, a předložila k revizi všechna privilegia, jež měla od dřívějších králů. Do roku 1547 byla jakousi republikou, ve které platila královská moc jenom omezeně a teď jí byla většina výsad odňata.

Sixt z Ottersdorfu, který se odboje proti králi aktivně účastnil, si o této době s hořkostí poznamenal: „A těchto časů jsme se dočkali, jichž se předkové naši skrze zvláštní zjevení boží strašili a hrozili, řkouce: by i Pán Bůh všemohoucí jejich životem prodlíti ráčil, že v tom světě déle býti nechtějí a nežádají.“ Nejváženější měšťané byli zatýkáni, mnozí mrskáni metlami nebo trestáni velkými pokutami.  

„Krvavý sněm“

I když král Ferdinand po svém vítězství nad českými rebely nepřál houfným popravám, domníval se, že několik hrdelních trestů bude užitečnou výstrahou.

„Za obecného pohnutí a postrachu sešel se sněm svolaný od Ferdinanda, aby vyslyšel stížnosti stavů. Před samým jeho zahájením čtyři osoby byly popraveny na náměstí Hradčanském 22. srpna roku 1547. Proto se sněmu dostalo názvu krvavý sněm.“

Popravení nebyli čelnými vůdci protihabsburského povstání, ale naopak osoby méně významné, které postrádaly vlivné přímluvce. „Mezi oběťmi byl i dvorský rychtář královský Jakub Fikar z Vratu. Milosti králově odporučoval se vším: svým stářím [bylo mu 70 let], obecnou svou vážností, službami králi prokázanými, svým pravověřím, nezúčastnil se odboje, leda aby utišil mysli, Pražanům radil ke vzdání se, za krize nebyl ve městě, a to bylo právě proviněním, za něž pykal svou smrtí.“ 

Druhým popraveným byl měšťan Václav z Jelení a dva rytíři - Václav Pětipeský a Bernart Barchanec.

Vládcův triumf

Všichni úředníci, současní i budoucí, dostali od Ferdinanda výstrahu. Král se spoléhal nejen na jejich poslušnost, ale i na bdělost a oddanost: „Veškeré kolísání jest odpadlictvím a všeliká nedbalost zločinem! [...]. Stavové takto varovaní bez rokování přijali všecky předlohy královské. Všecky kusy sporné byly rozhodnuty v prospěch moci panovnické: jednota branná a všeliké zápisy postranní byly zakázány pod ztrátou hrdla; pravomoc soudů královských rozšířena; dědičnost koruny v rodě Habsburků znovu prohlášena; ustanoveno, že jmenování nejvyšších úředníků a členů nejvyššího soudu zemského náleží králi samému s radou úředníků zemských; sněmy obecné a sjezdy krajské budou se konat toliko, když svolá je král. 

TIP: Vůdce stavovského povstání: Kdo byl vlastně Jindřich Matyáš Thurn?

Všecky úchvaty, připravované po dvacet let obezřelou a vytrvalou politikou takto slavně byly přijaty od sněmu; stavové uznali svou porážku a pokořili se před šťastným protivníkem. Moc královská byla posílena. Nic napříště nebude překážet Ferdinandovi, poněvadž zcela pokořil Království české.“

Králův nezájem

Po potlačení stavovského povstání se Čechy dostaly do nelehké situace. České dějiny jako by po roce 1547 ztratily něco, co je hnalo stále dopředu. Panovník Ferdinand I. na Čechy zanevřel a raději svěřil zemi do péče svého druhorozeného syna Ferdinanda Tyrolského. V království se objevoval jen sporadicky a stále více se věnoval nepříjemným konfliktům s Turky. „Nebezpečí války s Turky objevilo se na obzoru zanedlouho poté, co Ferdinand upevnil své postavení v Čechách,“ dozvídáme se od historika doktora Otakara Odložilíka.