Pravěké tetování Země: Kdo vytvořil obří svastiku v Kazachstánu?

Málokterá umělecká díla vzbuzují takový údiv jak geoglyfy – ohromné obrazce „vtištěné“ člověkem přímo do tváře naší planety. Nejznámější z nich zdobí planinu Nazca, jejich méně proslulí kolegové však pokrývají řadu dalších míst světa




Stojíme-li v jejich bezprostřední blízkosti či přímo na nich, vůbec si jich nemusíme všimnout. Stačí však vystoupat na blízký kopec nebo se vznést do oblak, a vyjeví se v plné kráse. Geoglyfy byly počátku zamýšleny tak, aby se na ně pozorovatel díval z vyvýšeného místa. Obestírá je však řada záhad, s nimiž si zatím nedokáže poradit ani moderní věda: Kdo a kdy je vytvořil? A jaký účel měly plnit?  

Planiny jako plátno

Geoglyfy jsou struktury vytvořené člověkem přímo v zemském povrchu. Mohou vznikat v podstatě dvěma způsoby: odstraňováním trávy, písku či štěrku, kdy se jedná o tzv. negativní geoglyfy, nebo naopak přidáváním materiálu – pak jde o pozitivní obrazce. Ohromné linie široké často několik metrů formují nejrůznější obrazy, od geometrických tvarů přes figury lidí či zvířat až po ryzí abstrakce. Jedno však mají společné: Většinou pokrývají obří plochu, mnohdy i několikanásobně větší než fotbalové hřiště. 

Nejvíc bezesporu prosluly struktury na peruánské náhorní plošině Nazca. Geoglyfy ovšem najdeme na každém kontinentu kromě Antarktidy a v posledních letech počet odhalených obrazců strmě roste. Velkým pomocníkem se přitom stávají moderní archeologické a geologické metody, včetně půdního radaru, leteckého snímkování či dronů. K nejvýkonnějším „detektivům“ se však aktuálně řadí široce rozšířená aplikace Google Earth, jež umožňuje komukoliv – od vědců po nadšence – prohlížet detailně nasnímkovaný povrch planety a pomohla již nalézt spoustu struktur na zcela neobvyklých místech.  

Google Earth na stopě 

Jedním z nejúspěšnějších amatérských objevitelů se v poslední době stal kazašský ekonom Dmitrij Dej. Inspiroval ho televizní pořad o pyramidách odhalených pomocí satelitních snímků, usedl proto k počítači a čistě ze zvědavosti začal pátrat také nad rodnou zemí. Ke svému překvapení pak v kazašské stepi skutečně něco našel – dosud neznámé, dokonale symetrické útvary, „vtištěné“ do zemského povrchu.  

O svém nálezu informoval místní archeology a další pátrání už vedl badatelský tým z kazachstánské univerzity v Kostanaji a litevské univerzity ve Vilniusu. Ačkoliv odborníci vsadili na moderní metody včetně dronů a radarů, práce pokračovaly pomalu – zčásti i proto, že založit výzkumnou stanici uprostřed nehostinné pustiny není jednoduché. Přesto mohli vědci na sklonku roku 2014 představit původní Dejův objev na archeologické konferenci v Istanbulu. A zpráva o „kazašské Nazce“ nebo též o „stepních geoglyfech“ vyvolala opravdovou senzaci. 

Kazašská Nazca 

Co se tedy podařilo najít? V řídce osídlené oblasti Turgaj ve středním Kazachstánu objevili odborníci obří geoglyfy ve tvaru křížů, čtverců, kruhů, a dokonce i jednu svastiku. Obrazce měří 90–400 m a mnohé pokrývají plochu větší než fotbalové hřiště. Zatímco Dej identifikoval původně něco přes dvacet objektů, badatelé jich postupně našli mnohem víc: Dosud jich známe okolo 260, přičemž řada z nich nevznikla coby osamocené dílo, ale tvoří součást většího celku, který sestává z mohyl, příkopů a hradeb. 

Vědci rozlišili dva typy geoglyfů: Jedny se nacházejí na vysokých náhorních plošinách s výhledem na povodí řeky, druhé, včetně svastiky, se vyjímají podél vodních toků, v blízkosti raných pohřebišť. Vůbec největší objekt tvoří čtverec ze 101 hromad navršené zeminy, jehož protilehlé rohy spojuje kříž. Útvar se rozkládá na větší ploše než velké pyramidy v Gíze a důvod, proč tak dlouho zůstával ukrytý před našimi zraky, je nasnadě: Podobné formace lze z terénu spatřit jen obtížně, zatímco z výšky se rozeznávají poměrně snadno.

Staré a ještě starší 

Badatele samozřejmě v prvé řadě zajímalo, jak jsou struktury staré. Dmitrij Dej vyrukoval s odvážným tvrzením, že se datují nejméně osm tisíc let do minulosti. Opírá se přitom o vlastní metodu založenou na měření rychlosti eroze kopců, kterou doplňuje objevy neolitických pazourků nalezených v okolí. 

Jeho domněnku o stáří turgajských geoglyfů citoval v roce 2015 i deník New York Times a zpráva vzbudila senzaci. Pokud by se zmíněný údaj potvrdil, staly by se kazašské obrazce nejstaršími známými strukturami svého druhu, včetně těch v Nazce, jež pocházejí z období let 500 př. n. l. až 500 n. l. Informace vyvolala takový rozruch, že NASA dokonce požádala astronauty na Mezinárodní vesmírné stanici, aby se při fotografování Země zaměřili právě na uvedený region. 

Jenže specialisté, pro něž je datace podobných nálezů denním chlebem, rozhodně nesouhlasí – už proto, že uplatňují výrazně přesnější postupy. V místě se nenašel žádný organický materiál, který by jim umožnil využít radiokarbonovou metodu. Použili proto tzv. opticky stimulovanou luminiscenci (OSL), jež měří, jak dlouho vzorek čelil slunečnímu záření. Odborníci nakonec dospěli k závěru, že naši předkové dané objekty vytvořili asi před 2 800 lety. Vznikly tedy s počátkem kazašského „železného věku“, během nějž železné nástroje pomalu nahradily své bronzové předchůdce. 

Byla to observatoř? 

Dejova tvrzení však nekončí jen u metuzalémského stáří objektů – objevitel má jasno i v jejich účelu: Šlo prý o pravěkou astronomickou observatoř. Odborníci opět nesouhlasí. „Mohlo to být cokoliv, od napodobenin zvířat až po kamenné kruhy,“ podotýká Michael Frachetti, archeolog z Washingtonské univerzity, který se zabývá vykopávkami ve Střední Asii. V okolí útvarů se našly pozůstatky ohnišť, což by naznačovalo, že se jednalo o místa konání rituálů. Obrazce v povodí řek mohly stejně dobře představovat tzv. symboly tamga, které euroasijským kmenům sloužily k označení výskytu zvířat nebo pro jasné vymezení klanového teritoria.

TIP: Archeologové objevili v jižním Peru 2 tisíce let starý ztracený obrazec

Giedre Motuzaite Matuzeviciuteová z litevského Institutu historie ve Vilniusu pro změnu navrhuje, že místo mělo těsnou spojitost s teritoriem sajgy tatarské. Dnes se již zmíněná antilopa vyskytuje ojediněle, ale kdysi představovala hlavní zdroj obživy kazašských lovců. „Obrazce mohly vzniknout jako orientační body, které byly vidět z dalekých říčních údolí,“ objasňuje vědkyně. 

Jak se datují geoglyfy? 

Existují dvě metody určení stáří geoglyfů: relativní a absolutní datování. První spoléhá na spojení obrazců s předměty nalezenými v okolí, u nichž dobu vzniku známe – jde například o keramiku či zbytky textilií. Bohužel není snadné určit, které z objevených artefaktů s geoglyfy přímo souvisejí. Mnohé struktury navíc lidé v průběhu času opakovaně přetvářeli. Absolutní datace staví na konkrétních postupech, jako je radiokarbonová metoda či opticky stimulovaná luminiscence neboli OSL. Spektrometry pak slouží k detekci prvků v látce a k určení jejich množství. Prvek lze přitom identifikovat jeho charakteristickou vlnovou délkou nebo energií. Detektory BSE zase zkoumají produkci odražených elektronů, která závisí na protonovém čísle vzorku: Místa tvořená těžšími prvky se na snímcích jeví jako světlejší oblasti, zatímco lehké prvky vytvářejí tmavší stopy.


Další články v sekci