Podmanivost věčného ledu: Moře a ostrovy Antarktidy

Lidé, kteří měli možnost navštívit antarktickou oblast, lze rozdělit na dva hlavní tábory. Do prvního patří ti, kteří se vracejí naprosto nadšení a jsou rozhodnuti vydat se sem znovu. Druhým pak vadí nedostatek dobrých hotelů, obtížná cesta a zřejmě i sníh a led. Patřím jednoznačně do té první skupiny. Od první návštěvy subantarktického regionu jsem byl rozhodnutý, že pokud budu mít možnost, s nadšením se do oblasti věčného sněhu a ledu podívám znovu.

Cesty před cestou

Možnost vrátit se do chladných míst, kde stále ještě existuje skutečná divočina, se vlastně začala rýsovat už před odletem z mé první výpravy k Jižní Georgii. Už tehdy kapitán Jerome Poncet souhlasil s účastí na naší další cestě. Tentokrát jsme zatoužili podívat se k Antarktickému poloostrovu, s krátkou zastávkou na Jižních Shetlandských ostrovech.

Vytoužená chvíle konečně nadešla, když se naše skupinka fotografů vydala na dlouhou cestu k Antarktidě. Tento podnik je kvůli poloze cíle komplikovanou záležitostí. Už jen cesta letadlem trvá okolo jedenadvaceti hodin čistého času, nepočítaje v to přestupy. Letadla nás dopravila na Falklandské ostrovy, kde už čekala loď Golden Fleece. Posádku tvoří kromě kapitána Jerome Ponceta další dva lidé. Naše pětice pak měla funkci „užitečného závaží“. Z Falkland k prvnímu výběžku Antarktického kontinentu je to už co by kamenem dohodil – „pouhé“ čtyři dny plavby...

Obklopeni opeřenými zvědavci

Hned po uvítání pro nás měl Jerome malé překvapení. Nabídl nám možnost podívat se na ostrovy Jason, kde je největší světová kolonie albatrosů černobrvých (Thalassarche melanophris) čítající 150 000 párů. Kromě nich na ostrově žije spousta chaluh jižních (Catharacta antarctica) a je zde také hnízdiště buřňáků obrovských (Macronectes giganteus). Sice to znamenalo strávit dva dny navíc na cestě, ale takovou příležitost jsme si nemohli nechat proklouznout mezi prsty. Jiným způsobem než lodí bychom se na ostrov nikdy nedostali a Jerome pro nás už předem získal potřebné povolení.

Plavba probíhá v relativně chráněném koridoru mezi ostrovy, takže aklimatizace na pohyb lodi byla tentokrát celkem rychlá a bez problémů. Po nějakých dvaceti hodinách jsme zakotvili u ostrova Steeple Jason, kde nás čekalo příjemné překvapení v podobě počasí. Bylo slunečno, bezvětří (což je na Falklandech takřka zázrak) a teplota se pohybovala okolo šestnácti stupňů nad nulou.

Hned po vylodění nás uvítala letka čimang falklandských (Phalcoboenus australis). Tito dravci a mrchožrouti jsou nesmírně zvědaví ptáci a lidí se vůbec nebojí. Například neváhají strčit hlavu do odloženého teleobjektivu a prozkoumat sklo zblízka. V jejich přítomnosti jsem si odložil fotobatoh na zem a během pár minut na něm seděla pětice čimang, kteří se snažili odpárat ze zavazadla našitou značku. Jejich ostré zobáky si s úkolem poradily asi během tří minut. Celý den trávíme na ostrově v nádherném počasí a prudké slunce si začneme uvědomovat až po návratu na palubu Golden Fleece, kde nám začínají hořet tváře.

Až po hranici ledu

Další akce nás čekala až po dlouhých čtyřech dnech plavby a to na Jižních Shetlandských ostrovech. Plavba uběhla překvapivě rychle a než jsme se nadáli, posádka vyhazovala kotvu u ostrova Robert. Hned po vylodění nás překvapil tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), který se vyhříval vedle staré nádoby na velrybí tuk. Tyto pozůstatky z neslavných velrybářských dob jsou rozesety skoro po celé antarktické a subantarktické oblasti. Jižní Shetlandy jsou první bariérou na cestě k Antarktickému poloostrovu a na počasí je to znát. Podle naší posádky je zde pouze několik slunečných dnů v roce. Nám ale ostrovy ukazují svojí vlídnější tvář – je opět nádherné počasí. Členové posádky žertují, že kvůli počasí budou už jezdit jenom s námi.

Příroda Jižních Shetland je hodně podobná té, kterou jsme zažili na ostrově Jižní Georgia. Hnízdí zde spousta mořských ptáků, mezi které patří buřňák obrovský, chaluha jižní a samozřejmě tučňáci, v tomto případě tučňáci uzdičkoví (Pygoscelis antarcticus).

Po návratu na loď si dáváme malou poradu s kapitánem. Probíráme plány na příštích několik týdnů, které vyúsťují v překvapivě jednoduchý záměr: poplujeme tak dlouho na jih, dokud to půjde. Až nás zastaví souvislá ledová vrstva, otočíme kormidlo zpět k severu…

Velryby na dosah

Následující dny na palubě začaly rychle ubíhat a náš vymezený čas se brzy přehoupl do druhé třetiny. Intenzivních zážitků bylo tolik, že jsme mnohdy večer měli problém s určením času: „Bylo to včera, nebo dnes?“ Mezi opravdu nejzásadnější zážitky patřilo první setkání s keporkaky a pozorování lovícího tuleně leopardího.

S keporkaky (Megaptera novaeangliae) jsem se setkal už při pobytu v Sewardu na Aljašce. Až tato antarktická cesta mi je ale dokázala opravdu přiblížit. Jedním z velkých pozitiv Antarktidy je fakt, že zdejší zvířata se lidí nebojí a jsou ochotná nechat vás přiblížit na minimální vzdálenost. To byl rovněž případ většiny keporkaků, na něž jsme zde narazili. První setkání s nimi bylo naprosto velkolepé. Dvojice velryb připlula až k lodi, podplouvala ji, vystrkovala hlavy nad hladinu, snad aby si nás lépe prohlédla. Na vzdálenost několika metrů si člověk uvědomí, jak obrovská tato zvířata jsou. Zároveň jim nelze upřít velkou zvídavost a společenskou povahu.

Nic pro slabší povahy

Antarktida je bezesporu drsné místo, což lze vidět na každém kroku. Znovu se tato skutečnost ukázala při pozorování tuleně leopardího shánějícího potravu. Elegantní vrcholoví predátoři připlouvají vždy na jaře ke koloniím tučňáků, aby se nakrmili nezkušenými mláďaty. Nedávno narození tučňáci, v tomto případě uzdičkoví, se ve stejnou dobu poprvé pouští na moře a učí se samostatně lovit. U břehu na ně již čekají tuleni, pro které je obtížné ulovit dospělého jedince, ale mladý tučňák je pro ně relativně snadnou kořistí.

Pronásledování se pochopitelně z větší části odehrává pod hladinou, ale nejbrutálnější část, totiž „porcování“ kořisti je velmi dobře viditelná. Vzhledem k tomu, že zuby tuleně leopardího nejsou přizpůsobeny ke žvýkání, je nucen kořist trhat tak, že jí tluče o hladinu. Není to podívaná pro slabší povahy, zvlášť když je kořistí tučňák, symbol hravosti a elegance.

Aspoň na půl roku

Antarktida mne v žádném případě nezklamala. Když jsem v duchu srovnával cestu kolem Antarktického poloostrova s předchozí výpravou na ostrov Jižní Georgie, konstatoval jsem, že obě oblasti mají své velké klady. Jižní Georgii lze z jedné strany objet za týden a na břeh se dá vylodit každý den. Antarktický poloostrov je naproti tomu časově náročnější záležitost.

TIP: Honba za nejvyššími vrcholy světadílů: Na střeše nejchladnějšího kontinentu

Na jihu je břeh už dost zaledněný, takže pobyt na pevnině je někdy časově omezený. Zalednění ale přináší i výhody ve formě plovoucích ledovců, které hrají všemi odstíny modré. Občas lze také potkat velryby a kosatky, což je u Jižní Georgie velmi vzácné. V každém případě si antarktická oblast získala mé srdce ještě víc než dříve. Pokud bych měl neomezený rozpočet a spoustu volného času, jel bych sem na půl roku a snažil se vidět co nejvíc.