Pocta zemi Moravské: Zrcadlo a jeho autor Bartoloměj Paprocký

Bartoloměj Paprocký měl pestrý životní osud, jenž ho zavál na nejrůznější místa a seznámil s rozličnými lidmi. Vlastní barvité zkušenosti pak využil v četných dílech, jež za svého dlouhého života sepsal.

Urozený, lež chudý

Paprocký se narodil kolem roku 1540 do nemajetného polského šlechtického rodu. Vzdělání nabyl na Krakovské akademii a mladá léta strávil na dvorech urozených příbuzných. Pronikl také na dvůr polského krále Štěpána Báthoryho, kde se stal předním heraldikem a spisovatelem. Ale pak přišel náhlý pád – Paprocký se zapletl do boje šlechtických rodů Zamojských a Zborowských o moc v zemi. Zamojským se po smrti krále Štěpána podařilo na trůn posadit švédské Vasovce a straníkům konkurenčních Habsburků, mezi něž patřili Zborowští spolu s Paprockým, nezbylo než odejít do vyhnanství.

A právě tehdy, kolem roku 1590, přicestoval polský literát na Moravu. České země se staly jeho novým domovem na dlouhých dvacet let. Útočiště našel na dvorech mnoha moravských a posléze i českých rodů, v jejichž archivech sbíral a studoval materiály pro zamýšlené dílo o historii země a zejména o jejích představitelích. Prvním z těchto spisů bylo právě Zrcadlo slavného markrabství moravského. 

Okolnosti vzniku Zrcadla

Celý název u nás nejznámějšího Paprockého díla zní Zrcadlo slavného markrabství moravského, v kterémž jeden každý stav dávnost, vzácnost i povinnost svou uhlédá, krátce sebrané a vydané roku 1593. Podpoře při sestavování Zrcadla se Paprockému dostalo především ze strany olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského, rodáka ze Slezska, který byl stejně jako on stoupencem myšlenky na spojenectví českých a polských zemí. Oba by je rádi viděli sjednocené pod jedním vládnoucím katolickým rodem – Habsburky. Dílo je proto věnováno císaři Rudolfu II., jehož chtěl Paprocký podpořit v boji proti tureckému nebezpečí, tehdy velmi aktuálnímu na východě Polska i samotné habsburské říše. 

Téma pojímá opravdu z gruntu, takže začíná již antickými Markomany, pokračuje praotcem Čechem, českými knížaty a králi, postavami bájnými i reálnými. Propojuje historické výklady s mytologickými, jimž přikládá stejnou důvěru. Těžiště práce spočívá v pojednání o jednotlivých moravských rodech, jejich původu a erbu.

Stav panský, duchovní a rytířský

Nejdříve se Zrcadlo zabývá panským stavem, probírá jednotlivé vysoké šlechtice, kteří zasedali při moravském zemském soudu, a také moravské hejtmany. Za prvního z nich označuje Jaroslava ze Šternberka, bájného vítěze nad Mongoly, kteří pronikli ve čtyřicátých letech 13. století až na Moravu. Pokračuje historickými postavami, například Lackem z Kravař a pány z Kunštátu, Cimburka, Pernštejna a dalšími.

V další kapitole spis pojednává o stavu duchovním, jemuž na Moravě zůstalo v rámci stavovské obce na rozdíl od Čech i po husitských válkách důležité postavení. Díky tomu se mohli zemští preláti v čele s olomouckým biskupem nadále účastnit zemských zasedání. Paprocký v této kapitole podává přehled moravských biskupů. Za prvního považuje Cyrila, přičemž jeho bratr Metoděj měl nastoupit až po něm. Vedle biskupů věnuje pozornost také moravským kostelům, klášterům a jejich představeným.

Po panském a duchovním stavu je v kapitole s názvem O dávnosti a vzácnosti stavu rytířského na řadě nižší šlechta. Paprocký opět probírá jeden rod po druhém podle toho, jak jejich příslušníci zasedali při zemském soudu. Zajímá se o jejich rodokmeny a erby, a aby zdůraznil jejich starobylost, zasazuje počátek celého rytířského stavu až do doby Markomanů.

Královská města a Opava

Čtvrtým stavem jsou pak královská města, jejichž zástupci rovněž zasedali na moravském zemském sněmu. Nejpřednější místo patří podle Paprockého Olomouci, která má být dokonce ještě starší než Markomané. Teprve za ní následují další města jako Brno, Znojmo, Jihlava, (Uherské) Hradiště a Kroměříž.

Je znát, že o všech těchto místech Paprocký jenom nečetl v knihách, ale že je také navštívil. Sám například přiznal, že mezi královská města patří i Uničov, Kyjov a další, avšak kvůli vlastní „nepovědomosti“ o nich psát nebude. Poslední kapitola je uspořádaná podobně jako předešlé a věnuje se opavskému knížectví, jeho šlechtě a městu Opavě.