Po nás potopa: Nemilosrdná taktika spálené země během 2. světové války (2)

V dalších letech války už nebyla situace během zimních bojů tak vyhrocená, protože se vojáci v mnohém poučili, a pokud zcela neselhalo zásobování a lékařská služba jako třeba v obklíčeném Stalingradu, nebyly ztráty způsobené zimou tak těžké. Až do konce války však ničení obytných a zemědělských stavení zůstávalo běžnou praxí a venkovanům, pokud přežili bojové operace, tak zbyly k životu jen trosky mezi vraky zničené techniky, hromadnými hroby a minovými poli. 

Předchozí část: Po nás potopa: Nemilosrdná taktika spálené země (1)

Přípravy k ničivému ústupu

Poté, co tuhá zima 1941–1942 skončila a německé svazky vyrazily opět kupředu, se problém se spálenou zemí otočil a nyní měli její nehostinnost zakusit Němci. Je však pravda, že v oblasti Kavkazu a jižní Ukrajiny se jim podařilo opět získat obrovskou kořist a začalo pro ně pracovat i mnoho dolů a průmyslových závodů. Ani Sovětský svaz ale nedisponoval větším množstvím dálkových bombardérů, jež by mohly zničit rozsáhlé výrobní komplexy, které se nepodařilo odsunout.

Když v létě 1943 Wehrmacht definitivně ztratil iniciativu a v následujících měsících mu nezbylo než vytrvale ustupovat, začalo německé velení systematicky připravovat ničení v dosud nevídaném rozsahu. Náčelník branného hospodářského štábu Východ generál pěchoty Otto Stapf například obdržel od samotného Adolfa Hitlera pověření k vyklizení celé Doněcké oblasti s pravomocí vydávat rozkazy kterémukoli armádnímu velitelství nebo úřadu civilní správy.

V té chvíli začalo uplatňování taktiky spálené země ve velkém. Hlubinné doly v Doněcké pánvi byly zavaleny nebo uměle zatopeny, veškeré suroviny a výrobky sléváren a oceláren odvezeny a vysoké pece vyhozeny do povětří. Obrovské stroje byly rozebrány a odvezeny, nebo nevratně poškozeny ohněm.

Vše zlikvidovat! 

Sklizená úroda zemědělských plodin, traktory a jiná zemědělská mechanizace zamířily do Říše a hospodářská zvířata měla být odehnána do zápolí a buď spotřebována pro výživu vojsk, nebo pobita. Všechny tažné koně zabavily štáby vrchního ubytovatele divizí v daných oblastech a využily je pro vojenské účely. Mlékárny a potravinářské závody měly být rozebrány a odsunuty včetně zaměstnanců tak, aby je bylo možné později postavit jinde na okupovaných územích nebo v Německu.

Ke splnění těchto rozkazů byly vyčleněny armádní jednotky, které po odvezení všeho, na co stačily dopravní kapacity, začaly se systematickým ničením. Vojáci zapalovali snopy na polích, stodoly a obilná sila, ničili nepojízdné stroje a rozbíjeli mlýny. Místní obyvatelé mohli jen trpně přihlížet, protože jakýkoli odpor by Němci tvrdě potlačili. Činnost těchto komand se podobala drancování vesnic za třicetileté války.

Po Němcích přišla NKVD...

Venkované museli odejít ze svých obydlí a všechno, co mělo nějakou cenu, bylo shromážděno a naloženo na vozy. Co nestálo za odvezení, vojáci zničili nebo nechali v budovách, které pak zapálili. Když se Němci stáhli a přišla do oblasti Rudá armáda, přišli často i příslušníci NKVD, kteří pátrali po zrádcích. Podle jejich názoru měli být všichni loajální sovětští občané v partyzánských oddílech, a kdo se snažil žít obyčejný život, byl podezřelý. Mnohdy se tak stalo, že chudáky, kteří přežili se štěstím okupaci a odchod Němců, aniž by jim nějak pomáhali, zastřelila sovětská kontrašpionáž jako údajné nepřátele státu.

Na Ukrajině a později i v Bělorusku tak docházelo často na základě plánu ARLZ k nikdy nepotrestaným válečným zločinům a mnoho vesnic zaniklo poté, co se přeživší odstěhovali tam, kde likvidační komanda nenapáchala takové škody. Řízené ničení průmyslové a zemědělské základny přitom probíhalo až do doby, kdy byla německá vojska vytlačena ze sovětského území do Pobaltí a na říšskou půdu. 

Kde vzít nové stroje? 

Ekonomické škody v Sovětském svazu byly nepředstavitelné. Po odjezdu posledních německých vlaků došlo i k ničení kolejí obrovskými železničními pluhy trhajícími pražce z podloží, nádraží a výtopny zničily exploze a kotle lokomotiv kulometné střely. Obnova elektráren a dalších těžkých provozů si vyžádala obrovské investice a mnoho továren už zůstalo natrvalo za Uralem.

V samotném Německu Rudá armáda neprováděla plošné ničení průmyslu a infrastruktury, protože tam měl vzniknout nový socialistický stát v područí SSSR. Na obsazeném území však působili sovětští odborníci, kteří vyhledávali továrny se zajímavým výrobním programem a dohlíželi na demontáž a odsun jejich strojového parku do Sovětského svazu. Tam pak díky tomuto vybavení rychle vznikaly nové, nebo byly obnovovány závody válkou poničené, většinou prací vězňů z gulagů a válečných zajatců.

TIP: Mechanizovaná pěchota v boji (1): Taktika tankových granátníků

Taktika spálené země, vedoucí k obrovským škodám na majetku a životním prostředí, se používá dodnes. Nejznámější novodobou akcí představovalo nejspíše zapálení ropných vrtů během operace Pouštní bouře, přičemž zplodiny ze vzniklých požárů pak nadlouho zamořily ovzduší a měly zhoubný vliv na zdraví nejen některých spojeneckých vojáků, ale hlavně civilistů trvale žijících v této oblasti.