Peruánské velehory: Dramata pod stěnami Huascaránu

V centrálních Andách středního Peru se nad terasovitými políčky místních indiánů tyčí pohoří Cordillera Blanca („Bílé Kordillery“), jihoamerický ráj horolezců a milovníků vysokých hor. Jsme necelých 10 stupňů na jih od rovníku a díky nejvyšší hoře Huascarán (6 768 metrů) se nyní nacházíme v nejvyšším tropickém pohoří světa. 

Nepostradatelná voda z ledovců

Peruánské velehory zkrášluje celá řada ledovcových jezer. Jde o desítky vodních ploch a při pohledu na ně se člověku tají dech. Největším a možná i nejkrásněji situovaným z nich je Laguna Parón. Toto jezero leží ve výšce 4 200 metrů nad mořem a ze tří stran je lemováno dramaticky zaledněnými horami, včetně šestitisícovky Huandoy (6 395 metrů) nebo strmé špice Artesonraju (6 025 metrů). Jezero zahrazené ledovcovou morénou bočního ledovce masivu Huandoy měří na délku téměř čtyři kilometry. Jeho voda je mléčně kalná až tyrkysově modrá v závislosti na síle větru a úhlu slunečních paprsků. 

Barva hladiny kontrastuje s písčitými břehy jezera, které vznikly při umělém upuštění podzemním kanálem. Tehdy hladina klesla přibližně o 15 metrů. Proč k takovému opatření Peruánci přistoupili? Horské ledovce totiž tají, vody přibývá a hrozí naplnění jezer a protržení jejich hrází, což může způsobit ničivou povodeň v údolí. Prevencí před průvaly zdejších jezer je právě jejich upouštění nebo stavba betonových přepadů (jaké známe z našich přehrad či jezů).

Peruánské velehory jsou nenahraditelnou zásobárnou pitné vody, jak pro obyvatele přímo pod horami, tak i pro pobřežní pouštní regiony. Malé horské ledovce v tropech ale tají a zmenšují se. S úbytkem vody z ledovců by Peru mělo (nebo už má) zaděláno na značný problém. Jak bude v budoucnu zásobovat vodou vesnice a města včetně osmimiliónového hlavního města Lima, které je po egyptské Káhiře druhým největším městem nacházejícím se ve vyprahlé poušti? 

Přes sedla a kolem jezer

Hlavní horská sezóna připadá v Peru na jihoamerickou zimu, tedy naše léto (červen až září). Teploty v horách jsou i přesto v noci snesitelné, mrzne jen lehce pod nulou. Většina horských poutníků se v tuto dobu vydává na krátký populární trek Santa Cruz. My však balíme zásoby na týdenní přechod pohoří od západu k východu, který je znám pod názvem Alpamayo Base Camp Trek. Čeká nás pět horských sedel, jezera, ledovce, horské štíty. Trek navíc začíná i končí u horkých pramenů. Bílá zaledněná pyramida hory Alpamayo (5 947 metrů) je označována za „nejkrásnější horu světa“, ale nám během devítidenní túry nejvíc imponoval mohutný masiv Santa Cruz (6 250 metrů), posazený nad namodralým jezerem Yuraqcocha. 

Cestou zpět přes hory vyskakujeme z autobusu pod sedlem Llanganuco, přes které se divokými serpentinami kroutí silnice do výšky téměř 4 800 metrů. Naším cílem je jezero s „matematickým“ názvem 69. Leží sice ve výšce 4 600 metrů, ale je snadno dostupné, a proto se sem často vydávají výletníci z „turistické základny“ v městě Huaráz. Bez dobré aklimatizace si tady člověk ale i tak sáhne na dno a ani koka mu nepomůže. Čaj z lístků této tradiční indiánské byliny jinak velmi účinně pomáhá překonávat problémy spojené s vysokou nadmořskou výškou. Navíc odbourává i pocit únavy a hladu, což je do vysokých hor ideální kombinace. 

Rok osudové katastrofy

Při se sestupu od Laguny 69 máme před sebou jako na dlani severní stěnu Huascaránu. Právě tady došlo v květnu 1970 k velké československé tragédii. Skupina 14 horolezců si postavila základní tábor na břehu jezera Llanganuco. Došlo k silnému zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy stupnice, a proto se utrhla část severní stěny Huascaránu. Masa ledu a kamení dopadla jako kladivo přímo na tábor s československými horolezci z nichž bohužel nikdo nepřežil.

Převážně liberečtí horolezci před odjezdem do Peru ještě projeli tehdy začínající závod Jizerská padesátka, která je dodnes připomínkou těch, kteří závod spoluzakládali. Na jejich počest se vlastně jezdí dodnes a nese přídomek Memoriál Expedice Peru 70. S výpravou tragicky odešel i světově uznávaný horský fotograf Vilém Heckel.

Na místě tragédie dnes stojí památník věnovaný českým lezcům. Absurdní na celém neštěstí je fakt, že skupina měla původně namířeno na Aljašku. Tam jim ale nakonec nebylo dovoleno odjet a osudové Peru si vybrali jako náhradní cíl.

Naši horolezci ovšem nebyli zdaleka jedinými oběťmi přírodní pohromy. Směs materiálu (v Peru se nazývá aluvión) nabírala na síle a obří proud suti pohřbil celé město Yungay ležící přímo pod masivem Huascaránu. Až 20 000 obětí je dodnes zasypáno několika metry sedimentů. Zemětřesení zničilo i velkou část měst Huaráz, které pak bylo na stejném místě vystavěno do dnešní podoby. Peruánské zemětřesení roku 1970 patřilo mezi největší novodobé světové přírodní katastrofy a způsobilo smrt celkem 70 000 lidí.

Mořské dno a horko v mrazu

„Cordillera Huayhuash je nejkrásnější pohoří na světě!“ líčí s nostalgií statný Argentinec, bývalý horský průvodce. Z dálky vypadá rozeklaný hřeben Huayhuash jako velká dřevorubecká pila a jeho strmé zaledněné štíty jsou ze všech stran lemovány ledovcovými jezery. Stoupáme, klesáme, funíme, odpočíváme. V následujících jedenácti dnech máme v plánu obejít celý Huayhuash dokola. Je to asi sto třicet kilometrů přes devět vysokohorských sedel s výškou mezi 4 600 až 5 000 metrů.

Na cestě nacházíme v tenké vrstvě černých vápenců plné hrsti amonitů a různých zkamenělin. Mocná síla geologických procesů vyzvedla zkameněliny z bývalého mořského dna více než pět tisíc metrů nad mořskou hladinu. I samotná hora Yerupajá, která je vysoká 6 617 metrů a nám se zrcadlí v jezeru Carhuacocha, je tvořena mořskými vápenci. Yerupajá je po Huascaránu druhou nejvyšší horou v Peru. Východní strana pohoří, kde se nyní nacházíme, je nejdivočejší a nejrozeklanější. Štíty s mohutnými ledovci jsou téměř na dosah, lidí zde žije pomálu. Málokdy klesneme pod 4 000 metrů, což je i pro pastevce hodně vysoko. 

Pátý den treku přicházíme k horkým pramenům. Vroucí bazén ve výšce 4 350 metrů působí jako halucinace. Vždyť v noci i nad ránem mrzne. Rychle shazujeme péřové bundy, kalhoty a hurá do vody! V kontrastu s okolním mrazem si připadáme jako v ráji. Balzám na unavená těla. Vychází slunce, kolem nás leží jinovatka a nám je horko. 

Místo Pádu do ticha

„Je mi 70 let a tady žiju celý život. Dneska už pršet nebude,“ říká usměvavý děda, který společně se štěkajícím psem hlídá asi stovku ovcí. Jeho předpověď se naplnila poněkud jinak, než možná i on sám věřil, protože do hodiny začíná sněžit. Stoupáme do sedla San Antonio a za ní výhled jako z letadla. Vidíme samé srdce velehor! Rozeklaný Huayhuash, tyrkysové jezero Juraucocha a popraskané ledovce. Cesta dolů je na hranici schůdnosti, v některých úsecích i za ní.

Přicházíme na místa, kde se odehrál další neuvěřitelný lidský příběh. Psal se rok 1985 a dva angličtí mladíci, Joe Simpson a Simon Yates právě vylezli mohutnou západní stěnu hory Siula Grande (6 344 metrů). Při sestupu za špatného počasí si Joe zlomil nohu. Jeho přítel jej velmi složitě dopravoval dolů, ale Joe mu za velmi dramatických okolností sjel do hluboké ledovcové trhliny. Po hodinách snažení a sám na pokraji vyčerpání jej měl Simon za mrtvého a vrátil se do základního tábora. Nicméně Joe byl stále naživu!

Touha po přežití hnala těžce zraněného horolezce, hladového, zmrzlého a totálně dehydrovaného, stále dopředu. Na pokraji smrti po třech dnech překonal zhruba osmikilometrovou vzdálenost a připlazil se zpět do základního tábora. Svého zdrceného přítele zastihl jen pár hodin před jeho plánovaným odchodem z tábora. Příběh je dnes znám také díky filmovému zpracování biografické knihy pod názvem Pád do ticha. 

Představujeme si drama, od nějž uběhlo už více než 35 let, a pozorujeme při tom mohutné kondory, kteří nám krouží nad hlavami. Ze svého ptačího nadhledu mají Cordilleru Huayhuash jako na dlani, vždyť je to pohoří opravdu malé rozlohou. Přitom ale jde o jedny z nejkrásnějších velehor světa, které společně s pohořím Cordillera Blanca tvořilo kulisy obrovských lidských dramat. Tato místa jsou velká nejen neskutečnou krásou, ale také bohatstvím příběhů z minulosti.