Drsná romantika středomořské Korsiky: Ostrov nezapomenutelných vůní

Přímořské stráně Korsiky pokrývají takzvané macchie – společenství převážně trnitých křovisek s příměsí mnoha druhů bylin. V době květu hrají celou škálou barev a vydávají nenapodobitelnou vůni, pro Korsiku typickou. Vždyť i nejznámější korsický rodák Napoleon Bonaparte říkal: „Korsiku poznám se zavřenýma očima podle její vůně“. Půvab ostrova se zrcadlí i ve starobylém pojmenování Kallisté, tedy Nejkrásnější, jak místo nazývali staří Řekové.

Ve středu hor

Na Korsiku jsme se vypravili v druhé polovině září, takže jsme se vyhnuli davům turistů a mohli jsme v klidu vychutnávat vše, co ostrov nabízí. Z přístavu Bastia jsme rovnou zamířili na jihozápad do vnitrozemí. Naším cílem byl kaňon řeky Restonica, odkud jsme podnikli výstup k horským ledovcovým jezerům Lac de Melo a Lac de Capitello. Poměrně nenáročný výšlap nám zpestřovala setkání s polodivokými osly a dobytkem oždibujícím větvičky zakrslých olší.

U jezera Lac de Melo nám dělala společnost kavčata žlutozobá (Pyrrhocorax graculus) a mezi skalami rezonovalo krákání krkavců. Jezero Lac de Capitello na nás však zapůsobilo mnohem víc. Při jasném počasí se odsud otevírá pohled na masiv Rotondo. Musíte však počítat s tím, že jste dost vysoko v horách, takže počasí je nevyzpytatelné. Nás naštěstí mraky zastihly až při sestupu dolů.

Přes prasata ke kamennému srdci

Od Restonicy cesta pokračovala po klikaté horské silničce dále na západ přes les Forêt d´Aitone, proslulý zdivočelými domácími prasaty. Ta dokážou neopatrné turisty v mžiku připravit o svačinu. I u nás se chrochtající příživníci pokoušeli o štěstí, ale k jejich smůle se nám podařilo jídlo uhájit.  
Naše další kroky vedly do zátoky de Ficajola, nad níž se tyčí erozí rozčleněné načervenalé útesy Les Calanche.

Dramatická scenérie žulových skalisek je zapsána do Světového dědictví UNESCO a patří k turisticky nejzajímavějším částem Korsiky. Snad nejznámějším útvarem této bizarní kamenné hříčky je skála nazvaná Srdce milenců, již lze vidět ze silnice. Úzká silnice se vine napříč Les Calanche zhruba dva kilometry, ale k dispozici je i malé parkoviště, odkud se můžete vydat pěšinou na masivní útes spadající přímo do moře. Pokud vás láká procházka světem fantaskních skal a věžiček, využijte takzvanou Honáckou stezku, která vás zavede vysoko nad silnici a po necelé hodině chůze zpět k výchozímu bodu – kiosku Chalet.

Zátoka s diamanty

Korsika má jistě spoustu pozoruhodných míst. Mezi nimi nás lákala zejména přírodní rezervace Roccapina, ležící na jihu ostrova. Jsou tady krásné písčité pláže s ojedinělou skalní zoo, kde můžete najít třeba kamenného delfína. Hlavní dominantou je skála Rocher du Lion, skutečně utvářená do podoby lva s korunkou na hlavě. Roccapina je ideálním místem pro romantické procházky. Zvlášť navečer, kdy se skály zbarví temně oranžově září zapadajícího slunce.

Obvykle je oblast zaplavena turisty, tentokrát jsme v Roccapině byli prakticky sami. O to víc jsme si vychutnali posezónní procházku po kamenité stezce skrz porosty macchií ke staré strážní věži, odkud je na rudnoucí slunce nad mořem skutečně nezapomenutelná podívaná. Na cestě nás doprovázelo pouze tvrdé cvrlikání pěnic a z hor se ozývalo občasné zamečení koz. Někteří z naší výpravy se za nimi vydali s fotoaparátem v ruce, ostatní se spokojili s pohledem z věže na zátoku. Tady podle místní legendy ztroskotala koncem 19. století indická loď s diamanty. Těžko říct, zda jde o skutečný příběh, protože o nalezení plavidla se již mnoho lidí neúspěšně pokoušelo.

Bílé útesy a žulové jehly

My jsme si na indické diamanty zálusk nedělali a ani jsme nezkoušeli je najít. Úplně samy od sebe se nám ale zjevily jiné „diamanty“, a to v podobě lišky (Vulpes vulpes) a divokých prasat (Sus scrofa). V Roccapině jsme se s nimi spřátelili natolik, že nás zvířata v rámci svých možností tolerovala a dovolila nám pořídit několik snímků.

Fotografové si přišli na své i ve vísce Vignola, kde je zřízen želví útulek čítající na 2 000 chovaných exemplářů z pěti kontinentů světa. S ostražitými liškami a divočáky se tyhle fotolovy nedají vůbec srovnávat, ale útulek určitě stojí za návštěvu. Naše korsické putování se poté stočilo na jižní cíp ostrova do městečka Bonifacio. To je postaveno zčásti na bílých útesech a je považováno za nejkrásnější město Korsiky. Přesto jsme po zběžné prohlídce raději zamířili na severovýchod do žulových hor Aiguilles de Bavella.

Po probuzení v kempu jsme ráno vyrazili do průsmyku Col de Bavella, jemuž vévodí socha Panny Marie. Z průsmyku vede několik různě náročných turistických cest a na své si přijdou i vyznavači skalního lezení. Jeden z pěších okruhů jsme při zatažené obloze absolvovali i my a vrátili jsme se sice zchvácení, ale plní dojmů z překrásných pohledů na žulové jehly a panorama masivu. Pokud člověk podnikne vícedenní túru, může na hřebeni zahlédnout i orlosupy bradaté (Gypaetus barbatus). My jsme ovšem byli rádi i za setkání s gekony druhů Hemidactylus turcicus a Tarentola mauritanica, i když na ně jsme narazili až v přímořském kempu, kam jsme se z Col de Bavella přesunuli.

Laguna plná zpěvu

Poslední večer jsme strávili návštěvou přírodní rezervace Étang de Biguglia. Tato největší laguna na Korsice je vyhlášena jako ornitologicky zajímavá oblast a byla zahrnuta do projektu Natura 2000. Zčásti je zátoka obrostlá čtyřmetrovým rákosem a procházka touto „džunglí“ je skutečně úchvatná. Kolem je zřízeno několik pozorovacích stanovišť vhodných i pro fotografy, ovšem teleobjektiv je nezbytnost. Na laguně je ptáky neustále doslova přecpáno. Ročně se tady vystřídá víc než 120 ptačích druhů, z nichž mnohé odpočívají při svých migračních cestách. Nám se poštěstilo pozorovat volavky bílé (Egretta alba), které v zapadajícím slunci lovily drobné rybky a nad nimi občas jako blesk prolétl ledňáček.

Po celou dobu, co jsme stáli a obdivovali důstojnou krásu volavek, nás provokovaly výbušné „záchvaty“ zpěvu cetie jižní (Cettia cetti). Maličký ptáček mezi jednotlivými slokami přelétával, takže byl před námi vždycky o krok napřed. Nakonec se nám opeřence mistrně se skrývajícího v hustém křoví podařilo zahlédnout, což byla alespoň malá náplast na naši nechuť Korsiku opustit.