Treky korsickými horami: Drsná krása francouzského ostrova

Korsika je nejhornatější ostrov Středomoří. Zdejší krajina má různorodý ráz a na své si přijde opravdu každý. Drsná krása korsických hor proto přitahuje turisty jako magnet

10.09.2022 - Denisa Mikešová



Korsické horské oblasti jsou velmi působivé a podle mého názoru mohou směle konkurovat Alpám, ačkoli je na první pohled jasné, že povaha obou horských biotopů je rozdílná. Náročnost výstupů a zejména nevyzpytatelnost zdejších hor si ale s Alpami opravdu příliš nezadá. 

Zrádnost „nízkých“ hor

Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto (2 706 m n. m.), na jejíž vrchol vede turistická stezka. Ta se ale pod vrcholem údajně rozpadá do neznatelných chodníčků, takže je nutné směr hledat. Navíc je trek zdlouhavý (délka výstupu a sestupu se udává na 10–11 hodin) a prý horolezecky nezáživný. Možná i proto jsme si tuto trasu nechali s klidem ujít. Pokud byste se vy sami nenechali odradit a chtěli si vychutnat pohled z nejvyššího korsického bodu, nenechejte se ošálit slunečnou tváří ostrova. Před několika lety při výstupu na Monte Cinto „nalehko“ zemřelo sedm lidí, protože je v červenci zastihla neočekávaná sněhová bouře! Místy se sníh drží celý rok.

Také letní bouřky z vedra jsou nebezpečné. Proto nic nepodceňujte, noste s sebou dobré vybavení a snažte se být už po jedné hodině odpolední na sestupu. Párkrát jsme zažili, že po jedné hodině zahalily nejvyšší vrcholy šedivé mraky. Sice nepršelo, nicméně je třeba myslet na to, že horské počasí neodpouští nepřipravenost.

Korsický Matterhorn

Místo pokoření nejvyššího korsického vrcholu jsme si zvolili výstup na Paglia Orbu. Jde o skalnatou horu ve tvaru rudého klínu, která se také přezdívá Matterhorn Korsiky. Knižní průvodci se názorem na tento trek rozcházejí, jak v obtížnosti, tak v délce trvání. Někde píšou, že celou cestu na vrchol a zpět je možné absolvovat za jeden den, pokud půjdete nalehko a budete ve velmi dobré fyzické kondici. Asi ano. My jsme si však chtěli Korsiku vychutnat, takže jsme šli s velkými batohy a počítali s přespáním v chatě Ciuttulu di i Mori. 

Zvolili jsme tradiční trasu, která prochází kolem Cascades de Radule. Řeka Golo, jež pramení na stráních Paglia Orby, vytváří v této části údolí sérii kaskád s hlubokými tůněmi, ve kterých se dá koupat. Voda je na rozdíl od alpských „ledáren“ příjemně osvěžující. Ač je to nemilé, v tomto místě najdete pod rozložitými korunami laricijských borovic také poslední stín. 

Výhled, který stojí za námahu

Kamenitá a dobře značená turistická stezka vás potom provede dlouhým Golským údolím. Tento úsek se nám zdál nekonečný, a tak jsme si ho zpestřovali fotografováním všudypřítomných ještěrek. Pak následovalo ostré stoupání, které jsem přežila jen díky romantickému výhledu na stádo ovcí poháněné pastevcem na koni. Obdivovala jsem především dokonale vycvičeného koně, jak s rozvahou scházel kamenitým úbočím.

Závěrečná hřebenová cesta k chatě nám otevřela výhled na moře, které se zakusovalo kdesi v hloubce před námi do skalnatého západního pobřeží. Pochopila jsem, proč se o treku na Pagliu Orbu říká, že je „nejvíce fotogenický“ a musela jsem konstatovat, že za tu námahu ten výhled stojí.

Na vrcholu se sluncem

To, že jsme tahali plnou polní, se nakonec ukázalo jako velmi prozřetelné. Chata byla plně obsazena turisty, kteří si ji předem zarezervovali. I jídlo bylo jenom pro vyvolené. Správce chaty s ošlehanou tváří zkušeného horala se s námi nechtěl bavit (neuměli jsme francouzsky), jenom nás zkasíroval o 14 eur za to, že jsme si na travnato-kamenitém plácku u chaty postavili stan. Spalo nás zde hodně, takže jsme si zprvu mysleli, že se ani pod širé nebe nevejdeme. Ale nakonec jsme náš maličký stan vmáčkli na trochu mokrou hliněnou parcelu obehnanou nízkou kamennou zdí proti větru. 

Druhý den vstával Zdeněk ještě za tmy; já jsem po dobytí vrcholu netoužila a naplánovala si raději fotografování. Už to, že jsem sem tahala těžkou výbavu a v podstatě ještě nic kloudného nevyfotila, mi přišlo hodné nápravy. Po návratu kolem jedenácté dopoledne Zdeněk konstatoval, že výstup na Pagliu odpovídá skalnímu lezení obtížnosti dvě. Ačkoli tam není moc kam spadnout, člověk musí fyzicky přelézt několik nejištěných skalek či vylézt krátké komíny, což vyžaduje alespoň trochu lezeckého umění. Navíc prý kamenní mužíci označující cestu byli opravdu všude, takže ve finále mohl jít těžší trasou, než bylo nezbytně nutné. Přesto mu dobytí Paglie Orby (2 525 m n. m.) zabralo pouhou hodinu a půl (průvodce udává tři hodiny) a na vrcholu stál s východem slunce.

Výlet pro odvážlivce

Z Paglie Orby přes sedlo Col des Maures (sedlo nad chatou) je na protější hoře Capu Tafunatu (2 335 m n. m.) vidět veliké skalní okno. K němu také vede ze sedla turistická stezka. Zdeněk pokořil i tento výstup, ačkoli přiznal, že tady se v jeden okamžik bál i on. K oknu totiž vede nezajištěný vzdušný chodníček, na kterém se těsně před oknem musí přelézt skalní výčnělek. Průvodce sice píše, že za suchého počasí není nutné mít s sebou horolezecké vybavení, Zdeněk nicméně prohlásil, že bez lana by sem nikoho dalšího rozhodně nebral. Nejde o fyzicky náročný výstup, ovšem exponovaný chodníček ve stěně cca 200 metrů nad zemí může vyvolat náhlé závratě. Už mi tedy bylo jasné, proč se všichni, kteří se odhodlaně vydali do sedla nad chatou, odkud se dělí cesty na Pagliu a k oknu, po chvíli vraceli s potutelným úsměvem a proč Zdeněk během pětihodinového výletu nepotkal ani živáčka…

Endemická ještěrka Bedriagova korsická (Archaeolacerta bedriagae bedriagae) upadá do zimního spánku, který může trvat až 7 měsíců. (foto: Denisa a Zdeněk Mikešovi)

Já jsem neúčasti na tomhle vzdušném dobrodružství rozhodně nelitovala. V poměrně krátkém čase se mi podařilo zdokumentovat ohroženou endemickou ještěrku Bedriagovu korsickou (Archaeolacerta bedriagae bedriagae), nenápadné lindušky horské (Anthus spinoletta) a na příkré stráni v kleči vyfotografovat popásající se muflonku s muflončetem. 

Trek pro romantiky

Ne všechny horské treky na Korsice jsou však takto náročné a každý má své osobité kouzlo. Podle mého názoru je nejkrásnější túrou z celé Korsiky výstup k jezeru Lac de Nino. Výchozím bodem cesty je hájovna Poppaghie, odkud vede dobře značená, poměrně pohodlná stezka borovým lesem podél potoka až nad hranici lesa. Zde stojí kamenná salaš a od ní následuje příkré stoupání s těžším nástupem, při kterém se musí přelézt pár obřích valounů. Pak už člověk jenom supí do kopce, sleduje kmitající se ještěrky a kochá se výhledy na protější hory (krom jiného i na Pagliu Orbu a méně výrazný vrchol Monte Cinto). Celý výstup trvá zhruba tři hodiny. Byli jsme však odměněni výhledem, který předčil i barvité líčení v knižním průvodci.

Při posledních krocích průsmykem Col de Stazzona (1 762 m n. m.) se před námi rozevřelo pohádkové údolí, jemuž vévodí jezero Nino (rozloha 6,5 ha, hloubka 11 metrů). Z něj vytéká říčka Tavignano a meandruje zelenou náhorní plošinou, kterou zdobí i četné pozzi (studny) – samostatná malá i větší jezírka, v nichž se odráží slunce. Mezi pozzi popocházeli zdivočelí koně všech velikostí i barev, ráchali se v průzračné vodě a zrcadlili se v ní spolu s nebem. Volně puštění, bez ohlávek svou přítomností ještě více podtrhli kouzlo této zvláštní horské jezerní krajiny a dodali místu ojedinělou a úžasnou atmosféru. 

Cesta pro jezdce

Celá planina má podle nás rašelinový základ, který je však kupodivu kompaktní a neboří se ani pod koňmi. Takže jsme ihned sundali boty a procházkou po měkké, podmáčené půdě relaxovali uchozené nohy. Najednou na planinu vjeli jezdci na koních. Bylo to skoro jako ve westernu. Sesedli, a zatímco se jejich koně klidně popásali v blízkosti zdivočelých, oni začali obědvat. 

Jak jsme se později dopátrali, lze si k jezeru Lac de Nino zaplatit vyjížďku. Jezdecká trasa vede jinou, schůdnější, zato pravděpodobně delší cestou. Výjimkou nebyly ani rodiny s oslíky, kteří v sedle oddaně nesli někdy až příliš malé ratolesti. Nezapomenutelné kouzlo jezera tedy může zažít opravdu každý!

Kolem květin k jezerům

Korsické hory pochopitelně nabízejí mnoho dalších zajímavých treků. Doporučit ještě mohu vcelku nenáročný výstup (lehčí než na Lac de Nino) údolím Restonica k nádherným ledovcovým jezerům Lac de Melo a Lac de Capitello, které leží další tři čtvrtě hodiny chůze do prudšího kopce k moréně nad prvním jezerem Melo. Zdatnějším však doporučuji nekončit už tady, ale vystoupat až nad jezero Capitello, ačkoli se již jedná o náročnější výstup.

Určitě ho vám, stejně jako nám, zpestří bohatá horská květena, např. zvonkovitá rostlina zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare) nebo trsy zakrslých, bíle kvetoucích skalniček rostoucích téměř z ničeho, takřka přilepených na holých kamenech. Jejich kvítečky se žlutým terčíkem uprostřed při doteku šustily jako všem známé slaměnky. Bohužel jsem pro tyhle dekorativně vyhlížející drobné rostlinky nikde nenašla pojmenování. 

Díky květinám se vám bude zdát, že jste nahoře co by dup. V sedle se napojíte na legendární trasu GR 20, která prochází napříč Korsikou. Také odtud uvidíte krásně obě jezera a budete se moci do sytosti pokochat pohledem na zvrásněnou skalnatou tvář ostrova, ve které jsou jako korálky rozseta maličká ledovcová jezírka. 

Pro nudu není místo

Těm, kterým hory nepřirostly k srdci, nabízí Korsika nepřeberné množství túr podél pobřeží. Obzvláště v srpnu můžete v písku nesčetných zátok obdivovat jemné květy mořských narcisů (tzv. mořských daffodil). I to patří k drsné tváři Korsiky, moře a hory jako rub a líc, neboť něžně vyhlížející květiny vyrůstají přímo z rozžhavených dun.

TIP: Putování krajinou: Výprava za přírodními skvosty Makedonie

Botanicky jde o amarylkovitou, bíle kvetoucí rostlinu pojmenovanou lír přímořský (Pancratium maritimum). Tahle květina nejenže krásně vypadá, ale také omamně voní. V podvečer přilétají ke stále rozevřeným květům velcí lišaji, aby zde sáli nektar. Lišaje zase přilétají lovit ostříži a poměrně velcí netopýři. Všechno toto dění se dobře sleduje, ovšem velmi špatně dokumentuje, pokud tedy fotograf není vyzbrojen sadou externích blesků.

Bělopásek jednořadý (Limenitis reducta) se v minulosti vyskytoval lokálně a vzácně i na jižní Moravě. (foto: Denisa a Zdeněk Mikešovi)

Nicméně i tak lze získat řadu zajímavých fotografií. Přes den se v okolní macchii hemží plno drobného ptactva, zejména pěnice, a i v poledním parnu zde létají pestrobarevní motýli, např. bělopásek jednořadý (Limenitis reducta). Údajně mnoho z nich nebylo ještě popsáno. Takže Korsika je de facto otevřená i vědcům a dobrodruhům, kteří by na svých fotografiích rádi měli nepopsaný unikát.


Další články v sekci