Obávaná inkvizice: Autorita, před kterou se třásla celá Evropa
Na počátku 13. století se církev rozhodla přistoupit k novému způsobu soudního řízení, které vešlo do dějin jako hrozivé inkviziční vyšetřování
Inkviziční proces byl uveden v život za pontifikátu velmi aktivního papeže Innocence III. (1198–1216) , který usiloval o zvýšení moci a prestiže církve. Inquiro znamená vyšetřuji, zjišťuji a inkviziční šetření mělo zásadním způsobem změnit průběh dosavadní soudní praxe. Šlo vlastně o velmi praktickou úpravu, o racionalizaci zjišťování toho, co se skutečně stalo.
Pokrok ve vyšetřování
Dnes to možná vypadá neuvěřitelně, ale teprve inkviziční proces požadoval hledání důkazních prostředků a svědecké výpovědi! Napříště také omezil praxi oněch nešťastných božích soudů neboli ordálů, kdy se například při testu vodou věřilo, že co zůstane plavat na hladině, je vinno. Jinými slovy: prokázání neviny znamenalo utopení vyšetřovaného. Uplatnění této formy soudních řízení tak připomínalo spíš lynč než cestu nalézání spravedlnosti.
TIP: Proces s děkanem: Boj proti čarodějnictví zaplatil Kryštof Alois Lautner životem
Zatímco církev tímto způsobem vyšetřovala přestupky proti disciplíně, v prostředí světském se inkviziční šetření uplatnilo v trestním právu. Není tedy v žádném případě pravdou, že by inkviziční soudy vznikaly účelově a pouze proti kacířským hnutím v západní Evropě 2. poloviny 13. století. Ukázaly se však být velmi účinným prostředkem ve vyšetřování.
Mučením za pravdou
Innocenc III. položil základy, ale jednotná instituce, kterou dnes známe jako inkvizici, vznikla až za pontifikátu papeže Řehoře IX. před polovinou 13. století. Měla ruku v ruce s místními biskupskými soudy šetřit jednotlivé případy kacířství. Tehdy se také úspěšně uplatnilo šetření za pomoci tortury. Bylo to možné díky změně náhledu na závažnost provinění. Přestupky proti víře začaly být považovány za urážku (božského) majestátu neboli crimen laese majestatis (divinae) a pro takový zločin doporučovaly použití tortury již zákony antického Říma. Postupem doby bylo mučení obviněných vnímáno jako zcela normální a v mnoha případech se vyloženě doporučovalo, aby se urychlilo „nalézání pravdy“.
Velmi často pak docházelo k nejrůznějším excesům při shromažďování „důkazního materiálu“ proti vyšetřovaným útrpným výslechem. Jak vyplývá z Institorova Malleus maleficarum, v soudním řízení s čarodějníky 15. století rozhodoval o možnosti připuštění obhájce sám soudce. Z toho pochopitelně plynulo velmi nerovné postavení mezi soudním tribunálem a vyšetřovanými, kteří se často neuměli hájit.
Marný boj lidí, kteří padli takové justici do sítí, vedl k jejich usvědčení jedním ze čtyř způsobů: svědeckou výpovědí, díky zjevnosti (nepopiratelnosti) spáchaného činu, za pomoci indicií a přiznáním obviněného, třeba právě po opakovaném použití důmyslných mučicích nástrojů. Ovšem zatímco pronásledování kacířů bylo od středověku záležitostí církve, jejich trestáním se preláti odmítali zaobírat s tvrzením, že „církev nebaží po krvi“. Světské spravedlnosti tak příslušela samotná exekuce, jak ostatně dobře známe z procesu s Janem Husem.
Světská záležitost
Mučení přinášelo až nečekaná přiznání, a tak se již na konci 15. století užití tortury při inkvizičním vyšetřování jakéhokoliv závažného trestného činu u městských soudů na území římskoněmecké říše objevovalo stále častěji. Politická moc církve včetně inkvizice jako církevní instituce však v době začínající reformace slábla, proto souzení zločinů, které by ve středověku spadaly do církevní kompetence, stále častěji připadalo místním světským soudům. Tím se zločin čarodějnictví dostával před světské soudní tribunály a církev nad průběhem vyšetřování (inkvizičního procesu) ztrácela kontrolu.
K tomuto zásadnímu posunu došlo také v českých zemích, kde od husitských válek, tedy specifické české reformace, neměla církevní inkvizice prakticky žádnou váhu. Do poloviny 16. století ukončila inkvizice svou činnost nejen na území římskoněmecké říše a v zemích, kde mocenské pozice zaujali stoupenci reformace, ale i tam, kde lidé a elity zůstali katolíky. Zajímavé však je, že ve státech jako bylo Španělsko, Portugalsko, Irsko a Itálie, kde reformační proudy víceméně neuspěly, proběhlo minimum procesů ve srovnání se zeměmi protestantskými.