Noví Češi, nový císař: Jak si vedl Ferdinand III. v pobělohorských Čechách?
Po třicetileté válce prošly české země velkou proměnou. Na vrcholu společenské pyramidy stál v té době jeden důležitý muž
Ferdinand, toho jména druhý, zemřel v roce 1637. Ke slovu se dostal jeho v pořadí třetí syn, který byl pokřtěn podle svého otce – Ferdinand III. Když mu bylo sedmnáct, otec mu zajistil trůn uherský a dva roky nato i český. Na trůn nastoupil nejprve jako římský král v devětadvaceti letech, poté i jako císař. Právě on nakonec podepsal vestfálský mír.
Stejně jako se lišil od svého otce, co se podoby týká, nebyl mu podoben ani svou povahou, jakož i politikou. Také on byl sice horlivým katolíkem a nepřítelem protestantů, zachovával však míru a volil méně tvrdé postupy. Lišil se taky určitou uvážlivostí a schopností kompromisů. Kterýsi dějepisec ho označil za symbol unavené doby.
Šetrný talent
Všechna další svědectví nám však přinášejí obraz docela sympatického člověka. Habsburk, a sympatický? Proč ne? Ferdinand III. byl bezesporu kultivovaný a vzdělaný, uměl italsky, španělsky, německy, francouzsky a latinsky. A co čeština? Šla mu docela slušně. Miloval umění, komponoval čtyřhlasé sbory, vystupoval velmi neokázale, byl doslova opakem svého otce v šetrnosti. Zachovala se nám jedna anekdota, v níž se praví, že svou mimořádnou zádumčivost jednou otci vysvětlil slovy: „Na co myslím? Jak dokážu jednou splatit všechny dluhy, které děláš.“ Faktem je, že hned po nástupu na trůn snížil režii vídeňského dvora na polovinu.
Ferdinand III. nezdědil otcovu zášť vůči tomu „kacířskému plemeni husitů“ a snažil se českým zemím, na něž těžce dolehla zvláště závěrečná fáze třicetileté války, ulehčit jejich úděl. Nicméně pokud šlo o víru, byl jako oddaný propagátor mariánského kultu zcela jednoznačný. Svojí přízní potěšil Prahu a Brno, protože se statečně bránily Švédům. Oběma městům mimo jiné polepšil jejich znaky. Na tom pražském je od těch dob v bráně ruka s mečem, zatímco na brněnský erb vstoupil dvouhlavý habsburský orel a písmeno F a s římskou trojkou, což samozřejmě znamenalo „Ferdinand III.“
Císař se také zasloužil o obnovu Pražského hradu a v roce 1638 vyňal z pravomoci jezuitů obě fakulty pražského vysokého učení, právnickou a lékařskou, jejichž správu svěřil světské pravomoci. O šestnáct let později naopak spojil Karolinum s jezuitskou kolejí v Klementinu v jedinou, tak zvanou Karlo-Ferdinandovu universitu. Pod tímto názvem se tato vysoká školy dožila roku 1920, kdy odkaz na zavržené Habsburky zmizel v propadlišti dějin.
Syn předchází otce
Život tohoto vcelku sympatického panovníka se uzavřel v roce 1657, několik let předtím jej ovšem postihla mimořádně nešťastná událost. Císař se pokusil zavčas pojistit římskou korunu svému mladičkému synovi Ferdinandu IV. a svolal proto do Prahy jednání říšských kurfiřtů. Sám se rovněž do české metropole dostavil, a protože kalkuloval se synovou následnou korunovací v Řezně, zapomněl na svou šetrnost a vzal s sebou dvořanskou suitu čítající snad tři tisíce osob. Praha po mnoha letech zase zažila, jak vypadá císařský lesk. Dvůr zde hýřil od července až do prosince.
K volbě Ferdinanda IV. římskoněmeckým panovníkem a posléze k jeho korunovaci opravdu došlo. Následoval ještě říšský sněm, takže se celá výprava vrátila do Vídně teprve na jaře příštího roku. Vzápětí dospěl onen náročný a nákladný podnik s římskou korunou do tragického vyústění. Nově ustavený, teprve jedenadvacetiletý římský král Ferdinand IV. se nakazil černými neštovicemi a 9. července roku 1654 zemřel.
