Německé tanky za 1. světové války: Císařovy ocelové krabice (2)

Dne 29. září 1917 německé ministerstvo války zřídilo první tankové útvary. Dostaly název Sturm-Panzerkraft wagen-Abteilung 1 a 2, v listopadu 1917 přibyl ještě třetí. Ihned zahájily výcvik a v lednu 1918 byla první z jednotek poslána na terénní cvičení k francouzskému Sedanu.

Předchozí část: Německé tanky za 1. světové války: Císařovy ocelové krabice (1)

Výsledky však byly značně rozpačité a potvrdily špatnou pohyblivost tanku. Armádní velení následně doporučilo, aby se prozatím vyrobilo pouze dvacet kusů A7V. S další produkcí se čekalo až podle toho, jak si nová zbraň povede ve skutečném boji.

Kolosy v boji

Následně bylo rozhodnuto, aby se zbylé podvozky použily pro výše zmíněná terénní nákladní vozidla Überlandwagen. To v praxi znamenalo, že bylo vyrobeno a dodáno skutečně jen dvacet tanků A7V. Dvojciferné číslo představuje celou sériovou produkci tanků v Německu během první světové války! Každý německý tank nesl třímístné číslo v intervalu od 501 do 564. Téměř všechny měly i bojová jména: „Kronprinz Wilhelm, Alter Fritz, Imperator, Cyklop, Hagen, Herkules, Wotan“.

První ostré nasazení „ocelových krabic“ se odehrálo 21. března 1918 u kanálu St. Quentin. Nedopadlo však právě slavně – tři z pěti kusů do boje vůbec nezasáhly kvůli poruchám a zbylé dva stroje se pouze okrajově podílely na odražení útoku anglické pěchoty. Daleko zajímavější ale bylo další nasazení, k němuž došlo 24. dubna 1918 u vesnice Villers-Bretonneux. Došlo zde totiž k prvnímu boji tanků proti tankům v dějinách. Němci zde vyslali celkem třináct A7V, aby podpořili snahu o dobytí vesnice.

V té se však vedle britské pěchoty nacházelo několik spojeneckých tanků. Krátce před polednem se tank č. 516 neboli „Nixe“ dostal do kontaktu se třemi britskými obrněnci Mark IV, z nichž dva zasáhl a vyřadil 57mm dělem. Sám ale utrpěl poškození, jeden ze členů mateřské osádky byl zabit a dalších pět zraněno. Poté většina vojáků tank na příkaz velitele Wilhelma Blitze opustila. Záhy se ovšem muži k poškozenému stroji vrátili a dokázali s ním odjet do bezpečí týlu. Ještě téhož dne došlo i k druhému tankovému souboji.

Německý A7V č. 525 „Siegfried“ se zapojil do obrany proti britským těžkým obrněncům Mark IV a středním tankům Whippet a celkem pět jich vyřadil. Úspěch byl ale zkalen poruchami dalších exemplářů A7V a tím, že Francouzi jeden kus ukořistili. Němci se zbylé A7V snažili používat také v dalších bitvách během léta a podzimu 1918. Nikdy už však nedosáhli významnějšího úspěchu a řada jejich tanků byla zničena, těžce poškozena nebo je získali spojenci. Vůbec poslední nasazení německých tanků v 1. světové válce proběhlo 1. listopadu 1918 v bitvě u Sebourgu.

Různé varianty

Nepříliš dobré výkony A7V v těžkém terénu a zároveň dobré zkušenosti s použitím kořistních britských obrněnců vedly ke snaze Němců vyrobit tank s lepší průchodností. Tak vznikl jeden prototyp tanku s názvem A7V-U, který svým kosočtvercovým tvarem připomínal britské typy. Zkoušel se od května 1918. Nesplnil však očekávání, protože se špatně řídil a pásy se rychle zanášely pískem. Tento projekt byl nakonec zastaven.

Za zmínku stojí jistě snahy vyrobit na bázi A7V různá pomocná vozidla. Již zmíněný pásový nákladní vůz Überlandwagen (který se nazýval také Geländewagen nebo A7V-Raupenlastwagen) přepravil tři až čtyři tuny nákladu. Vzniklo asi třicet kusů tohoto vozidla, jež bylo na podzim 1918 omezeně nasazeno na frontu. Podvozkem z A7V disponovaly i dva prototypy s označením A7V „Flakpanzer“ a A7V „Schützengrabenbagger“; první nesl dvojici ukořistěných ruských protiletadlových kanónů ráže 76,2 mm, kdežto druhý představoval stroj pro kopání zákopů.

Plánovala se i spojovací verze A7V „Funkpanzer“ s velkou radiostanicí, ale ta realizována nejspíše nebyla. Z plánované stovky vozidel řady A7V bylo nakonec postaveno necelých šedesát kusů. Celkově chybná konstrukce neohrabaného tanku byla více než zřejmá. O to podivněji vyhlíží fakt, že ministerstvo války trvalo na realizaci dalšího projektu, proti němuž A7V vypadal takřka jako trpaslík. Návrh z června 1917 dostal název K-Wagen, neboli přiléhavě „Kolossal“.

Ocelový obr

Jednalo se o opravdu obrovský tank, jehož hmotnost měla podle různých dokumentů dosahovat 120 až 150 tun. Obrněnec měl na délku měřit bezmála 13 m a o pohon se měla postarat dvojice leteckých motorů Daimler-Benz. Celkový výkon téměř 1 000 kW měl stačit na rychlost 8 km/h. Osádka 27 mužů měla obsluhovat impozantní arzenál, čítající čtyři 77mm pevnostní děla a sedm 7,92mm kulometů. Zpočátku se uvažovalo rovněž o plamenometech.

Monstrózní K-Wagen by se hodil skutečně jen pro poziční válku, avšak sama poslední německá ofenzíva roku 1918 (tzv. „Kaiserschlacht“) naznačovala, že budoucnost válčení patří rychlému manévru. Německé velení doufalo, že obří tanky použije na přelomu let 1918 a 1919. K tomu už pochopitelně nedošlo a dva rozestavěné kusy K-Wagenu (jeden byl téměř hotový, druhý neměl motory) putovaly po válce do šrotu...