Německá tanková rota v boji: Sofistikované obranné a útočné strategie

Německá doktrína počítala v obraně s tanky jako s mobilní zálohou. Wehrmacht však nevěnoval nácviku obrany a její taktice velkou pozornost. Když pak došlo na východní frontě ke strategickému ústupu celých sborů, musely se německé štáby naučit zvládnout i tuto část vojenského umění.

Rota v obraně

Tankové roty mohly být nasazeny k vedení boje na zdrženou, při němž napadaly z neočekávaných směrů postupující nepřátelské útvary a snažily se je zpomalit vyvoláním zmatku. Zvláště na východní frontě byly prioritním cílem velitelské tanky, protože sovětští velitelé tanků většinou nevyvíjeli vlastní iniciativu a pouze se řídili rozkazy svých nadřízených. Jakmile se je podařilo zlikvidovat, zbytek rudoarmějců často upadl do zmatku.

I na konci války Němcům na taktické úrovni nahrával fakt, že sovětské tankové divize stále ještě nespoléhaly na manévrový boj, ale spíše na mohutnou početní převahu v čelním útoku, jemuž nic neodolalo. V takovém případě nemělo smysl držet za každou cenu obranná postavení, která by postupující tanky stejně rozdrtily. Němečtí velitelé si mohli dovolit nechat nepřátelské tanky projet obranným perimetrem, odříznout palbou automatických zbraní postupující pěchotu a až potom obrněnce zničit.

Tanková rota sloužila v obraně jako mobilní záloha velitele praporu nebo pluku, který ji nasazoval buď do boků nepřátelského průlomu s cílem jej uzavřít, nebo mohl posílit kritická místa obrany. V tomto případě se tanky zakopaly ve věžovém postavení a sloužily jako opěrné body statické obrany. Přítomnost vlastních tanků v sestavě obrany velmi zvyšovala morálku obránců, i když se tím obrněnce vzdávaly své mobility.

Koncem války již Němci nasazovali do obrany i jednotlivé tanky nebo samohybná děla, i když to odporovalo předpisům. Obrněné jednotky již měly tak nízké stavy, že v tankové rotě zůstávaly jen dva nebo tři stroje, navíc většinou ve stavu, jenž by si za jiných podmínek vyžádal jejich okamžitý odsun do polních dílen k opravám.

Když bojují celé divize

Tankové a mechanizované roty byly jen jednou součástí složitého stroje blitzkriegu a jejich velitelé měli málokdy úplnou volnost v jednání. Německá válečná škola kladla základní důraz na správné určení těžiště celého útoku, jehož dosažení mělo být podřízeno vše. Za hlavní chybu se považovalo tříštění sil, snaha zlikvidovat všechna ohniska odporu čelními jednotkami a pokusy prorazit nepřátelskou obranu bez znalosti její struktury.

Divizní štáb sestavoval z podřízených jednotek silné mobilní bojové skupiny (Kampfgruppen), jejichž hlavní silou byly tankové prapory podporované pěchotou na obrněných transportérech, ženisty, spojaři a motorizovanou dílnou. Bojová skupina tak byla soběstačná i při útoku na desítky kilometrů vzdálený cíl, protože její podpůrné jednotky dokázaly překonat překážky na cestě a provést základní opravy.

Kampfgruppen postupovaly k cíli nezávisle na sobě a z několika směrů, čímž znemožňovaly nepříteli přesunout jednotky z méně exponovaných míst. Za prvosledovými útočnými skupinami postupovalo divizní dělostřelectvo a pěchota na nákladních automobilech, jež měla za úkol zničit uzly odporu, které tankisté při rychlém postupu vpřed obešli a zanechali v týlu.

Druhý sled provedl dočištění celé oblasti, shromáždil zajatce a válečnou kořist a postupoval dál k cíli operace. Za těmito jednotkami postupovaly týlové složky. Dílenské roty prováděly základní opravy techniky nebo odtahovaly vozidla do zázemí, sanitní čety odvážely raněné a polní policie s dalšími vyčleněnými jednotkami přebírala zajatce k odsunu. Ne vždy se útok rozvíjel hladce.

Některou z útočných skupin mohl zastavit nepřítel nebo nesjízdný terén, zásobovací vozidla, vezoucí především benzin, se mohla opozdit, nebo se prudce zhoršilo počasí. V takové chvíli přišla ke slovu pružná manévrovací taktika, kdy štábní důstojníci rychle změnili plány postupu a rozeslali je podřízeným jednotkám motospojkami a rádiem. Na důležitosti proto nabýval precizně připravený systém bezdrátového spojení mezi štáby a bojovými jednotkami, který umožnil plynulé předávání nových rozkazů a zpětné hlášení o situaci na bojišti.

Mnozí němečtí tankoví velitelé se navíc nespokojili pouze se zprávami a sami se pohybovali s čelními odřady. Po dobytí strategického cíle měla mít tanková divize teoreticky k dispozici několik dní k odpočinku a opravám poškozené techniky. Zvláště na východní frontě a v Africe si však situace často vyžádala její další nasazení bez ohledu na plán údržby vozidel a doplnění bojových jednotek.

Hasiči fronty

Při těžkých ústupových bojích v druhé polovině války se snažily tankové divize držet pohromadě tak, aby se jejich jednotky po cestě neztratily. Velitelé z těchto mobilních jednotek vytvářeli úderné skupiny, které měly prudkými lokálními útoky zpomalit protivníkův postup a poté se stáhnout na další čáru obrany.

TIP: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55

Nadřízené štáby navíc tankové divize často používaly jako rychlou mobilní zálohu, která se nestavěla do cesty hlavnímu nepřátelskému náporu, ale odrážela útoky na křídla a pokusy o odříznutí ústupových tras.