Létající čluny za 2. světové války: Nekonečné hlídkování nad oceány (1)

Létající čluny přišly na scénu během první světové války, avšak jejich velký rozmach přinesla až meziválečná éra a poté druhá světová válka. Obecně šlo o stroje, jejichž trup byl řešen jako „lodní“, takže sám o sobě zajišťoval možnost startovat z mořské hladiny a přistávat na ní, aniž by byly třeba plováky. Ty se sice na létajících člunech také často vyskytovaly, ale sloužily jen ke stabilizaci. 

Menšina typů měla navíc též kolové podvozky, jež dovolovaly činnost ze země, takže šlo vlastně o „obojživelníky“. Postupně se ale objevily nové velké „suchozemské“ stroje nabízející lepší výkony (například úpravy bombardéru B-24 Liberator), a tak technicky zajímavé a leckdy i elegantní létající čluny vesměs zamířily do výslužby, ačkoli je několik zemí (zejména Rusko, Čína a Japonsko) vyrábí a provozuje dodnes.

Škála monotónních činností 

Hlavní poslání létajících člunů představovalo (patrně nikoliv překvapivě) námořní hlídkování, což je označení, které obsahuje poměrně širokou škálu činností. Většinu z nich spojuje fakt, že pro osádky letadel byly velmi monotónní, neboť se nejčastěji jednalo o dlouhé hodiny trávené pozorováním mořské hladiny, případně i některých přístrojů. Létající čluny totiž měly za úkol vyhledávat nepřátelské hladinové lodě a ponorky a předávat údaje o jejich poloze, byť mnohdy i samy útočily za pomoci neřízených bomb či hlubinných náloží. 

Určitou odnož této činnosti reprezentoval doprovod vlastních konvojů, jimž létající čluny poskytovaly ochranu prostřednictvím vyhledávání případných hrozeb. Menší typy létajících člunů dokonce mohly startovat z palub velkých válečných lodí, pro něž se tak stávaly „očima“, neboť hledaly nepřátelská plavidla za horizontem.

Pomoc v nouzi

Další mimořádně důležitou činnost létajících člunů tvořila pátrací a záchranná služba, protože tyto stroje často vyhledávaly trosečníky z potopených lodí a osádky zřícených letounů. Následně jim mohly shodit záchranné čluny a informovaly velení o jejich pozici. Mnoho sestřelených pilotů proto vděčí za svoje životy právě létajícím člunům, jež je dokázaly včas objevit. 

Do spektra činností těchto letounů dále patřilo kladení námořních min, ale i jejich ničení, což se zpravidla provádělo za pomoci obrovských kovových „obručí“, které generovaly magnetické pole, jež iniciovalo exploze magnetických min.

Létající čluny se občas uplatňovaly i jako transportní prostředky k dopravě osob a nákladu, případně jako stroje zajišťující převoz raněných. Letouny plnící posledně uvedenou roli musely být bílé a opatřené červenými kříži a nesměly nést zbraně, čehož se (v rozporu s tvrzeními propagandy Spojenců) drželo i Německo. Nejvýkonnější stroje, které se vyznačovaly mimořádným doletem, se občas používaly také jako bombardéry pro dálkové nálety.

Slavný „Cat“... 

Určitě nepřekvapí, že nejpovedenější konstrukce létajících člunů vyvinula trojice „oceánských mocností“, a sice USA, Velká Británie a Japonsko. Přehled pochopitelně nemůžeme začít jinde než u stroje, jenž se stal ve svém oboru skutečnou legendou, což prokazuje také více než 3 300 zhotovených kusů. Jedná se o americký typ Consolidated PBY Catalina, jenž se poprvé vznesl 28. března 1935. 

Obdobně jako většina jiných typů této kategorie byl pojat jako hornoplošník, o jehož pohon se staraly motory umístěné na křídle. Mezi jeho typické rysy patřily vyvažovací plováky, které se po startu vyklápěly nahoru a vytvářely koncové oblouky křídla. Tento vynikající stroj létal nejen v amerických službách, ale také v barvách Velké Británie, Kanady, Austrálie či Sovětského svazu. Část exemplářů získala navíc i kolové podvozky pro operace ze souše. 

...a jeho příbuzní 

Firma Consolidated následně vyvinula ještě větší létající člun PB2Y Coronado, který poháněly čtyři motory, zatímco „Cat“ měl pouze dva. Výsledný letoun se pochopitelně vyznačoval mnohem vyššími výkony a také dobrým pancéřováním. Užíval se nejen jako hlídkový, ale též jako bombardovací a dopravní letoun, nikdy však nedosáhl takové popularity a rozšíření jako „Cat“. Něco podobného se dá říci i o dvoumotorovém stroji Martin PBM Mariner, přestože unesl asi 3 600 kg výzbroje, tedy dvojnásobek nosnosti cataliny. 

Obří typ Coronado zvládl dokonce 5 400 kg bomb a hlubinných náloží. Americké létající čluny, jež posléze dostaly radiolokátory, se v závěrečné fázi bojů v Tichomoří významně podílely na vyhledávání a ničení zbytků slábnoucí japonské flotily. US Navy používalo také některé typy, jež původně vznikly jako civilní, mimo jiné obrovský Boeing 314 Clipper s nosností 4 500 kg či malý dvoumotorový Grumman G-21 Goose alias JRF-5.