Létající čluny za 2. světové války: Nekonečné hlídkování nad oceány (2)
V oblasti vojenské letecké techniky se zajisté největšímu zájmu těší stíhací letouny, avšak nemělo by se zapomínat ani na jiné, často vysoce důležité kategorie. Mezi ně patří i létající čluny, které lze oprávněně označit za „zapomenuté hrdiny“ druhé světové války, protože zejména v Atlantiku a Pacifiku měly ohromný význam
Široké spektrum létajících člunů měla ve svém arzenálu také Velká Británie, kde se na počátku války často používaly i dvouplošníky, například Saro London, Supermarine Walrus a Supermarine Stranraer. Přestože na pohled působily archaicky, dokázaly odvádět nesmírně cenné služby, neboť sehrávaly důležitou úlohu v bitvě o Británii i během první fáze bitvy o Atlantik. Zachraňovaly sestřelené letce, doprovázely konvoje, narušovaly činnost nacistických ponorek a podílely se na likvidaci námořních min. Zejména malý walrus s nezvykle působícím tlačným motorem znamenal příslib záchrany pro stovky spojeneckých trosečníků. Kvalitu těchto strojů demonstruje fakt, že přes svou konstrukční zastaralost vydržely sloužit v pomocných rolích až do konce války.
Obávaný britský Dikobraz
Velká Británie se zařadila i mezi důležité uživatele amerického typu Catalina, byť sama vyvinula ještě výkonnější čtyřmotorový létající člun, jenž bývá mnohdy označován i za druhý nejlepší typ této kategorie. Pocházel od firmy Short Brothers, která jako základ použila civilní stroj nazvaný Empire. V říjnu 1937 tedy odstartovala vojenská odvozenina zvaná Sunderland, kterou posléze kromě samotné Velké Británie zavedla do výzbroje též další dominia britského impéria. Na konci války proto se sunderlandy létalo 28 perutí RAF a řada perutí dalších zemí.
Tyto letouny představovaly mimořádně důležité zbraně v bitvě o Atlantik, protože díky doletu přes 4 700 km mohly doprovázet spojenecké konvoje a chránit je před německými ponorkami, které od útoku nejednou odradila jenom pouhá přítomnost sunderlandů. Ty si nečekaně dobře vedly též ve vzdušných bojích, protože je chránilo až 16 kulometů, které pokrývaly celé okolí velkého letounu. Díky schopnosti pálit do všech stran si tak sunderland vysloužil mezi Němci respekt a přezdívku Stachelschwein (Dikobraz).
Výrobky japonského císařství
Létající čluny provozovalo též Japonsko, kde se tomuto oboru věnovala zejména firma Kawaniši. V době propuknutí války však císařské námořnictvo disponovalo jen jedním typem této kategorie, a sice strojem H6K, který vznikl na bázi civilního transportního letounu. Měl velice charakteristický vzhled, jelikož jej poháněly čtyři motory montované vedle sebe na křídle. Uplatňoval se zejména jako hlídkový či protiponorkový a od Američanů získal kódový název „Mavis“, ale jeho archaická konstrukce způsobila, že ztráty se záhy staly neúnosnými, a tudíž se přesunul do role nákladního a štábního stroje (kódový název „Tillie“).
Od společnosti Kawaniši pocházel též jeden z technicky nejzajímavějších létajících člunů vůbec, a to typ H8K, známý i pod kódovým názvem „Emily“. Obří čtyřmotorový letoun nabízel působivý dolet zhruba 7 200 km, což názorně demonstroval v březnu 1942, kdy dva exempláře provedly bombardovací nálet na Pearl Harbor. Ten sice kvůli velké oblačnosti nevedl k úspěchu, ale Američané se naučili tyto stroje respektovat. K tomu přispívala též jejich skutečně impozantní výzbroj, jež mohla obsahovat až pět 20mm kanonů, pět 7,7mm kulometů a více než 2 000 kg torpéd, pum a hlubinných náloží. Později mohly nosit i radar, byť kvalita japonských přístrojů značně zaostávala za americkými či britskými.
Pozadu nechtělo zůstat rovněž námořnictvo fašistické Itálie, kde hlavní typ reprezentoval Cant Z.501 Gabbiano, lehký letoun určený zejména k průzkumu. Poháněl jej jeden motor, na jehož gondole se nalézalo neobvyklé kulometné střeliště. Sovětský svaz se spoléhal především na létající čluny od konstrukční kanceláře Berijev, z nichž nejdůležitější byl jednomotorový MBR-2. Létal zejména jako průzkumný nad Černým či Baltským mořem a v arktických oblastech. Všude si vedl poměrně dobře, tudíž se kořistní exempláře dostaly také do finských služeb.
Létající čluny v Hitlerově říši
Německé námořnictvo naopak věnovalo vývoji létajících člunů v meziválečném období pouze malou pozornost, což poměrně zajímavě kontrastuje s faktem, že německá společnost Dornier patřila na špičku v kategorii civilních létajících člunů. Mezi ty náležel také dvoumotorový typ Do 18, jehož varianta Do 18D se poté stala prvním vojenským létajícím člunem třetí říše. Šlo o vcelku povedený, avšak na počátku války již konstrukčně překonaný typ. Naštěstí ale mohla značka Dornier nabídnut řešení v podobě typu Do 24, ačkoli ani ten se nezrodil coby výsledek domácí objednávky, jelikož byl původně vyvinut pro Nizozemí. „Čtyřiadvacítku“ poháněly tři motory a maximální dolet činil okolo 4 750 km, tedy zhruba o třetinu více než u Do 18.
Němci doufali, že Dornierovy stroje budou představovat pouze dočasné řešení, než nastoupí nový typ Blohm & Voss BV 138, jenže zavádění tohoto letounu se značně protáhlo. Poprvé sice vzlétl už 15. července 1937 a první sériové stroje se účastnily operací v západní Evropě v roce 1940, ale konstrukce se ukázala jako málo pevná a letadlo stále trápily problémy s trojicí motorů a vrtulí. Definitivní verze BV 138C, u níž se potíže konečně podařilo vyřešit, se proto objevila až na jaře 1941. V době, kdy mělo Německo k dispozici větší množství sériových „céček“, již situace na oceánech vypadala pro Hitlerovu říši stále méně příznivě, takže tyto jinak podařené letouny už nemohly naplno ukázat své schopnosti.
Firma Blohm & Voss pak vytvořila i obří BV 222 Wiking se šesti motory, silnou obrannou výzbrojí a vzletovou hmotností téměř 50 tun. Šlo o největší létající člun, který se během války dostal do aktivní služby, ale 13 sériových kusů už mohlo sehrát pouze minimální roli. Zničení většiny z nich pak symbolicky ilustrovalo postupný odchod létajících člunů ze světové scény.
