Nejlepší dělo Jeho Veličenstva (1): Britský kanon Ordnance QF 25-pdr
V arzenálu soudobého dělostřelectva dominují takzvané kanonové houfnice, které mohou vést přímou i nepřímou palbu. Mezi historické typy, jež položily základy
pro tuto kategorii techniky, náleží i slavná britská „pětadvacítka“, 25liberní polní dělo, o jehož kvalitě svědčí také až neuvěřitelně dlouhá doba služby
V první světové válce i řadu let po ní existovalo jasné rozdělení dělostřeleckých zbraní na dva hlavní druhy, a sice kanony pro palbu přímou a houfnice pro palbu nepřímou. Až na konci 20. let se začali inženýři vážně zabývat koncepcí univerzálního polního děla, jež by nabídlo velký rozsah náměrných úhlů a variantní prachové nálože (a tudíž i různé úsťové rychlosti) a dokázalo by nahradit kanony i houfnice. Nešlo o snadný úkol, ale výsledek stál za to, protože tak vznikla výjimečně podařená zbraň, jež získala takřka kultovní status a kterou britští dělostřelci pokládali za jednoznačně nejlepší položku svého arzenálu.
Nahradit legendu
Program nového polního děla byl zahájen s cílem vyvinout něco, co nahradí dvě nejdůležitější zbraně Královského dělostřelectva z období první světové války, a sice 18liberní (tedy 84mm) kanon a 4,5palcovou (114mm) houfnici. Kvůli omezenému rozpočtu však projekt běžel zpočátku pomalu, takže teprve adekvátní finanční podpora ve 30. letech přinesla urychlení a úspěšné dokončení vývoje.
Britská armáda dosud vlastnila množství zmíněných 18liberních kanonů, takže padlo rozhodnutí použít některé jejich součásti, což ale nebylo motivováno jen snahou o úspory, nýbrž také skutečností, že šlo o opravdu kvalitní zbraně. Týkalo se to především lafet, protože poslední série 18liberních kanonů disponovaly tehdy převratnou konstrukcí lafety, jež kromě klasického chobotu zahrnovala také takzvanou odměrovou a palebnou desku.
Nová hlaveň na osvědčené lafetě
Šlo v podstatě o kruhovou platformu umístěnou na spodku lafety, jež se na palebné pozici spouštěla dolů a pomocí okrajových zubů se zaryla do země. Takto vzniklá základna pohlcovala značnou část zpětného rázu a velmi účinně stabilizovala zbraň. Navíc měla po obvodu drážku, do které přesně zapadala dvojice kol lafety, a tak se dal pozoruhodně snadno měnit odměr.
Na lafetu byla posazena nová hlaveň s vnitřním průřezem 3,45 palce (87,6 mm), která střílela granáty o standardní váze 25 liber (11,5 kg). Zbraň vstoupila do řadové služby roku 1937, a to jako „Ordnance, Quick Fire, 25-pdr Mark I on Carriage 18-pdr Mark IV“ čili rychlopalné dělo Mark I ráže 25 liber na lafetě Mark IV z 18liberního děla. Jen málo vyrobených kusů ale mělo šanci skutečně předvést své schopnosti v boji, protože britská armáda přišla o zhruba polovinu všech děl základní verze po porážkách v Norsku a Francii.
Široké spektrum granátů a náplní
Teprve pak se začala ve velkých počtech dodávat nová varianta, která se označovala jako dělo Mark II na lafetě Mark I. Tentokrát již nešlo o „recyklaci“ lafet z 18liberních kanonů, nýbrž o zcela novou zbraň, zachovávající však základní prvek původní lafety, tedy odměrovou a palebnou desku. Standardní obsluhu tvořila šestice vojáků, a sice velitel, mířič a čtyři nabíječi, což souviselo se skutečností, že 25liberní dělo užívalo dělenou munici, a tudíž se dva muži starali o granáty a dva o prachové náplně.
TIP: Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18
„Pětadvacítka“ ale mohla dobře fungovat i jen se čtyřmi členy obsluhy a odměrová deska umožňovala, aby odměr měnil jediný muž. Právě to se velmi osvědčilo, když se dělo začalo užívat jako protitanková zbraň, přestože zpočátku neexistovaly průbojné střely. Muselo se proto spoléhat na výbušnou sílu tříštivo-trhavých granátů. Kromě toho se vyráběly kouřové granáty a vznikly i další typy (mimo jiné zápalné a chemické), jež se ale nedočkaly reálného nasazení. Teprve později byla zavedena též protipancéřová střela, jejíž další verze dostala navíc balistickou kuklu.
Dokončení v neděli 1. listopadu