Na památku umučení Páně: Jak vypadaly pašije v raném novověku

Slovo „pašije“ pochází z latinského passio – utrpení, tedy utrpení Ježíše Krista. Právě Velký pátek je od pradávna jedním z vrcholů svatého týdne završeného o dva dny později velikonoční nedělí, kdy se slaví Ježíšovo zmrtvýchvstání. Již od středověku provázely páteční den nejroztodivnější tradice.

Procesí a hry

Pro zpřítomnění toho, co se podle evangelií na Velký pátek odehrálo, se na mnoha místech konala velká procesí, jichž se účastnily všechny vrstvy obyvatelstva vesnic i měst. Největšího rozkvětu dosáhly tyto průvody v období baroka díky jezuitskému a piaristickému řádu, jež je často pořádaly. Nutno však podotknout, že tyto produkce nebyly plodem pobělohorského katolicismu – podobné inscenace se objevovaly i u protestantů či utrakvistů již dříve.

Probíhaly různorodým způsobem, ale téměř vždy byl jejich součástí průvod lidí přestrojených za biblické i jiné postavy, které jsou těsně či volněji spjaté s událostmi Kristových posledních pozemských dnů. Vedle ústřední role Ježíše to byli vojáci, plačící ženy či apoštolové, ale třeba i andělé s ďábly. Vedle ústředních scén jako Ježíšův soud a ukřižování se hrál například moment, kdy Jidáš domlouvá zradu svého mistra za 30 stříbrných, nebo epizoda, ve které si židé přejí od Piláta vydání zločince Barabáše namísto Ježíše.

Zatímco Krista hrál obvykle prostý člověk, negativní postavy představovala nezřídka městská honorace. Zajímavé je, že herci v těchto představeních obvykle neúčinkovali zadarmo. Honorář se odvíjel od náročnosti role. Tak se například stalo, že představitelé čertů obdrželi vyšší částku než s nimi zápasící andělé, a to jednoduše proto, že poražení ďáblové měli utržit více ran. Pašijové scény byly totiž mnohdy prováděny velmi přesvědčivě, a tak mohl Ježíše představovat jen zdatný jedinec, který dokázal vydržet množství fyzických útoků (políčky, smýkání, kopání, atd.). To vše ve snaze navodit co nejvěrněji atmosféru biblických událostí.

V průvodu flagelantů

Vrcholem naturalismu pašijových představení byla procesí mrskačů. Flagelanti (z latinského flagellare – bičovat) se objevovali již ve středověku. V barokní době bylo jejich počínání vnímáno jako pozitivní výraz osobního pokání a pokory. Jak takový průvod flagelantů vypadal, si můžeme představit díky svědectví člověka, který jej zažil ve Vrchlabí v sedmdesátých letech 18. století:

„Muži mladí i staří, z města i okolních vesnic shromáždili se v zástupech u kostelníka a ředitele školy. Svlékli se do půl těla až k pasu, oblékli si kutny s kapucemi s otvory pro oči a za odměnu 6 krejcarů si disciplinou – provazem hvězdicovitě svázaným – bičovali záda. Nebylo nic milého udeřit se plnou silou do zad šesti až deseti ranami, až tekla krev. Nyní se postavili flagelanti v párech a v průvodu šli do kostela na patřičnou modlitbu a potom celým městem až na Olivetskou horu. Byli zakukleni a nikdo nebyl snadno k poznání. “

V Praze se konala velká flagelantská procesí v 17. století. Jejich trasa vedla uličkami Hradčan, kolem katedrály a někdy zamířila i dolů na Malou Stranu. Hradčanským procesím se říkalo císařská, neboť je finančně podporoval samotný habsburský dvůr.

Kritika a úpadek

Tyto aktivity měly samozřejmě také svoje odpůrce. Lidová vynalézavost byla tak bujná, že procesí někdy připomínala spíše karnevalové průvody, z nichž se původní smysl poněkud vytrácel. To bylo v přímém rozporu se závažností Velkého pátku, kdy se věřící měli naopak ztišit a rozjímat o Kristově utrpení. Z tohoto důvodu se tyto produkce rozhodla vymýtit Marie Terezie. To, co text jejího nařízení označuje jako „šílenství“, kdy lid místo toho, aby šel do kostela, lelkuje na ulicích a vyhlíží masky, panovnice striktně a jednou pro vždy zakázala. K úplnému odstranění tím však nedošlo, mnohde na venkově se pašijová procesí objevovala i nadále.