„Na armádu mi nesahejte“: Srdcová záležitost císaře Františka Josefa
Výrok často připisovaný Františku Josefovi lakonicky, ale přesně vyjadřoval jeho postoj k armádě
V císařových očích měl důstojnický sbor habsburské armády zůstat kastou stojící mimo zákony pro běžné občany, být tavícím kotlem národů se specifickým hodnotovým systémem a s neochvějnou věrností dynastii.
Panovníkova opora
Je paradoxem, že císař bojovým schopnostem své armády příliš nevěřil. Ve vlastní vojevůdcovské schopnosti ztratil víru po porážce u Solferina v roce 1859, důvěra v armádu jako celek u něj zřejmě nalezla svůj zlom po ponižující porážce u Hradce Králové o sedm let později. Rakouská armáda zaostávala za armádami hlavních velmocí počtem vycvičených branců, výzbrojí i kompetencí důstojníků. Ale určitě to nebyl špatně fungující válečný stroj, vždyť až do jara 1918 si ve světové válce dokázala udržet dobrou morálku a potřít své hlavní konkurenty – Srby, Rusy, Rumuny a po nich Italy, vždy ovšem za cenu stále větší závislosti na německém spojenci.
Habsburská armáda byla ovšem v první řadě nástrojem k potlačování vnitřních nepřátel dynastie. V době zásadních otřesů monarchie se císař třikrát rozhodl spolehnout výhradně na ni. A byl k tomu mnohými přímo vyzýván. Okřídleným se stalo rčení „Kdy vsedne císař na koně?“ V roce 1848 zachraňoval revolucemi zmítanou říši maršálek Radecký a spol., v době národnostních bouří v letech 1896–1897 se armáda opět ukázala jako pilíř státu. A v roce 1914 se císař také již nespolehl na politiky, ale výhradně na vojáky.
