Muži sběrači a ženy lovkyně? Představa o pravěkém dělení rolí se hroutí

V roce 2020 měla veřejnost po dlouhých letech možnost spatřit méně známý velkoformátový obraz Zdeňka Buriana nazvaný Lovci mamuta. Dílo se nachází v majetku Ministerstva zemědělství a na rozdíl od mnoha jiných malířových výjevů z pravěkého života nebývá na stránkách knih či výstavách k vidění často. Zachycuje lovce dorážející jednoduchými zbraněmi na mamuta uvězněného ve vyhloubené jámě, přičemž jde bez výjimky o muže. Na obraze sice figuruje i jedna žena, ta však ke skupině nepatří a pouze se snaží polapit neposedné dítko, aby ho zvíře nezranilo.

V mužské režii

Tak nějak vypadá současná představa o tom, jak naši pravěcí předci žili – ať už před pár desítkami tisíc let v Evropě, nebo ještě mnohem dřív v Africe, odkud dnešní lidé vzešli. Muži tedy díky své fyzické zdatnosti zpravidla lovili a přinášeli největší množství potravy, zatímco ženy v bezpečí domova rodily a staraly se o děti, popřípadě sháněly bobule, ovoce, kořínky či drobné živočichy. V 60. letech minulého století se dokonce zrodila hypotéza, že lov v mužské režii patřil ke stěžejním hybným silám naší evoluce. Daná představa upevňovala názor o genderově podmíněné dělbě práce v dávných společnostech a ženy podle ní ze situace spíš pasivně profitovaly. Potíž tkvěla v tom, že zastánci hypotézy často pracovali s daty poněkud výběrově a důkazy o ženách lovkyních ignorovali.

Názor, že lovili v podstatě jen muži, neboť ženám pro takovou činnost chybějí biologické předpoklady – a že je taková dělba navíc evolučně zakódovaná – vyvolával silnou kritiku od okamžiku svého vyslovení. Přesto se nezdálo, že by hypotéza výrazněji ztrácela na síle, a přinejmenším u laické veřejnosti zůstávala populární. V roce 2023 se však objevilo hned několik studií, jež by její hegemonii mohly narušit. Dvě z nich nedávno vyšly v časopise American Anthropologist a jejich autorky Sarah Lacyová a Cara Ocobocková se zaměřily na fyziologické i archeologické důkazy, nabourávající mýtus muže coby výlučného lovce.

Běhám, běháš, běháme

Zatímco dnes se člověk stejně jako třeba šimpanzi řadí mezi všežravce, naši předci se živili rostlinnou stravou a maso do svého jídelníčku zařadili „teprve“ asi před 2,6 milionu let. Zpočátku pravděpodobně pouze obírali mršiny, časem však přistoupili k aktivnímu lovu, a to dlouho předtím, než začali používat nástroje. Předpokládá se, že v souvislosti s přechodem k masité stravě se u člověka postupně vyvinula schopnost běhat na dlouhé vzdálenosti, a to aniž by se tělo v horkém africkém počasí přehřívalo. Daná dovednost se následně uplatnila i při tzv. vytrvalostním lovu, kdy si skupina pronásledovatelů vyhlédla kořist a přiměla ji k rychlému úprku.

Jelikož lov probíhal v rozpálené savaně, zvíře se záhy přehřálo a muselo vyhledat stín. Lovci jej ovšem znovu vyplašili a hon začal nanovo. Poté pokračoval, dokud kořist nepadla vyčerpáním a přehřátím, načež už bylo snadné a bezpečné ji usmrtit. Mělo se za to, že podobný způsob lovu museli přirozeně provádět muži, neboť ženské tělo přece není na něco takového stavěné. Lacyová s Ocobockovou však dospěly k docela jinému závěru. Uznávají sice, že muži mají v průměru například větší srdce či plíce a obecně disponují větším množstvím svalové hmoty i testosteronu, což je pro fyzický výkon velmi důležité. Nicméně záleží i na jiných věcech.

Zásadní výhodu přináší estrogen, kterého ženy produkují víc, přičemž vedle vývoje sekundárních pohlavních znaků či řízení menstruačního cyklu souvisí i s metabolismem tuků a sportovní výkonností. Autorky uvádějí, že zmíněný hormon napomáhá při fyzickém výkonu spalovat uložené tuky namísto sacharidů, což je výhodné už jen proto, že tuky na gram hmotnosti poskytují víc energie. Navíc se díky estrogenu ukládají v blízkosti svalů, a jsou tak snáz dostupné k rychlému využití. Studie rovněž ukázaly, že ženy při cvičení spalují víc tuků než muži, kteří se musejí spoléhat právě spíš na sacharidy. Kromě toho estrogen chrání muskulaturu před degradací během intenzivní námahy, a jelikož mají ženy ve svalech víc estrogenových receptorů, jsou na tom lépe i v uvedeném ohledu.

Ženy vytrvalkyně

Další podstatný rozdíl mezi oběma pohlavími spočívá v typu převažujících svalových vláken. Ženy mají více těch tzv. pomalých, typu I, která se unaví později a uplatňují se při méně intenzivní dlouhodobé zátěži. U mužů naopak převažují rychlá vlákna typu IIA, jež se unaví rychleji a nacházejí uplatnění při větší a intenzivnější námaze. Muži by tedy měli dominovat především při vyšší zátěži vyžadující větší sílu, například při běhu na kratší tratě nebo zvedání těžkých závaží, kdežto ženám by se mělo víc dařit ve vytrvalostních disciplínách.

A to se také potvrzuje: Čím delší trať, tím se výkonnostní mezera mezi pohlavími snižuje, a v případě ultramaratonských běhů nebo dlouhých plaveckých či cyklistických tratí dámy své protějšky dokonce překonávají. Kromě toho mají na delších trasách stabilnější tempo a tolik nezpomalují. Uvedené poněkud nabourává představu, že se ženy kdysi nemohly podílet na vytrvalostním lovu. Právě naopak – evoluce je k němu skvěle vybavila.

Na lovu kdysi a dnes

Vliv estrogenu a dalších fyziologických faktorů na výkonnost žen je sice pozoruhodný, ale ještě nedokazuje, že skutečně lovily. Naznačují to však důkazy z několika dalších oblastí, včetně archeologie, jíž se obě badatelky věnují v navazujícím článku. Zaměřují se v něm například na informace o kostrách neandertálců, kteří žili po boku moderních lidí a křížili se s nimi, jak dokládá určité procento jejich genů v našem genomu. 

Vědkyně zjistily, že kostry neandertálských mužů i žen vykazují víceméně totožná opotřebení či charakter zranění, což napovídá, že se bez ohledu na pohlaví věnovali stejným činnostem – tedy i lovu velkých zvířat. V popularizačním shrnutí své práce, zveřejněném v časopise Scientific American, k tomu autorky trefně dodávají: „Ano, neandertálské ženy lovily oštěpem srstnaté nosorožce a neandertálští muži vyráběli oděvy.“

Důkazy, že se pravěké ženy věnovaly lovu, přitom není nutné hledat pouze v minulosti. Užitečné mohou být také etnografické studie zaměřené na moderní lovecko-sběračské komunity. Na lov, často v doprovodu psů, vyrážejí například ženy domorodého národa Ainuů, obývajícího především japonský ostrov Hokkaidó a okolní oblasti. Obecnější představu pak poskytuje rozsáhlá studie mapující etnografické zprávy o 1 400 společnostech z celého světa: Vyšla v polovině roku 2023 v prestižním vědeckém časopise PLOS One a podílela se na ní Cara Wallová-Schefflerová, hostující profesorka Katedry antropologie a genetiky člověka na Karlově univerzitě.

Ze všech etnografických zpráv, které sahaly až sto let do minulosti, vybrali autoři 391 záznamů o lovecko-sběračských komunitách a z nich dále 63 textů, ve kterých se vyskytovaly jakékoliv zmínky o lovu. Téměř 80 % zpráv obsahovalo informace o podílu žen na lovení, přičemž ve většině případů nešlo o náhodné využití příležitosti, nýbrž o záměrnou činnost. Ve společnostech, kde lov představuje nejvýznamnější zdroj potravy, se do něj ženy zapojovaly ze 100 %.

Zaměřovaly se přitom na zvířata všech velikostí – nejčastěji na ta menší, ale někdy si troufly i na velké tvory. Konkrétní velikost kořisti se u lovkyň z jednotlivých komunit liší a obvykle záleží také na používaných nástrojích. Někdy ženy loví společně s muži a uplatňují stejné zbraně, jindy například zvěř plaší nebo ji stopují.

Podřadný sběr?

Autoři studie uvádějí případy, kdy loví zástupci obou pohlaví, ale používané zbraně se do určité míry odlišují. Například muži filipínských Agtů se spoléhají primárně na luky a šípy, zatímco některé ženy používají pouze nože, případně zbraně kombinují. Větší variabilitu lovkyně vykazují i v tom, s kým se za kořistí vydávají, ať už jde o přítelkyně, děti, manžela, nebo solitérní výpravu.

Je tedy zřejmé, že v současných lovecko-sběračských společnostech se ženy na lovu podílejí a nejde o žádnou okrajovou činnost. Vědci nicméně upozorňují, že výsledky podobných studií nelze příliš zobecňovat a musíme mít na paměti, že každá komunita je zkrátka trochu jiná. Někde se ženy skutečně věnují převážně sběru potravy, což platí například pro africké Hadzy. Neznamená to ovšem, že by primárně zajišťovali potravu muži. 

Jak píše profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky ze Stanfordu: „Ve skutečnosti pochází většina energie ze sběru potravy. Muži tráví hromadu času řečněním, jak se během posledního lovu předvedli a že příště budou ještě úžasnější. U Hadzů však babičky z matčiny strany zásobují rodinu větším množstvím kalorií než muž lovec.“ 

Tvrzení, že jsou ženy k lovu uzpůsobené stejně dobře jako jejich protějšky, ačkoliv se od nich fyzicky odlišují, stále vyvolává nedůvěru. Jenže rostoucí množství důkazů od fyziologů, archeologů a etnologů dokládá, že je mýtus mužů lovců a žen sběraček definitivně mrtvý. Nezakládá se totiž ani tak na nepopiratelných biologických rozdílech, jako spíš na genderových stereotypech – kulturních normách, které každému pohlaví přiřazují ve společnosti určitou roli. Zmíněné úlohy se však s časem mění a významně se liší podle kultury i historické etapy. Otázkou k dalšímu zamyšlení zůstává, proč ženy během vývoje v mnoha společnostech o roli lovkyň přišly.