Překvapivá fakta: Jak vypadal skutečný život lovců mamutů

Představu o lovcích mamutů dosud formuje sto let stará stejnojmenná kniha Eduarda Štorcha a ilustrace Zdeňka Buriana plné rozcuchaných divochů v kůžích, kteří poskakují okolo vykopané jámy s uloveným chobotnatcem. Dnes víme, že je podobná vize na míle vzdálená skutečnosti, ale nemůžeme se na mistry zlobit – pracovali jen se znalostmi, jež jim tehdejší úroveň archeologie coby relativně nové vědy dokázala poskytnout. 

V současnosti se před námi otevírá jiný obraz: Ukazuje lidi moderního typu oblečené v dovedně ušitých šatech z kožešiny, nebo ve tkaných látkách, kteří si jako ochranu před drsným klimatem stavějí trvalá sídliště a nejspíš chovají soby. Muži i ženy si upravují vlasy a dámy si potrpí na šperky z mušlí i kostí. Šlo tedy o svět lidí, kteří se nám podobali víc, než bychom si kdy dokázali představit. 

Studená země

Dávná země lovců mamutů ležela mezi Dunajem a severským ledovcem, který se táhl ze střední Evropy až k severnímu okraji kontinentu. Jednalo se nejen o dnešní Moravu, ale i sever Rakouska, Krakovsko a západní Slovensko. V tamní krajině panovalo sušší klima než dnes, ale citelně chladnější: V zimě klesala průměrná teplota k −1 °C, v létě dosahovala asi jen 3–5 °C. 

Slepá ramena Dunaje lemovalo rákosí, smíšené lesíky a lesostep. Jinak rovinatý terén oživovaly zdvihající se vápencové kopce Pálavy. Pod nimi se klikatila Dyje a místy se rozlévala do okolí. Cestou na sever, proti proudu Moravy, Bečvy a Odry, vegetace ubývala, zato hory rostly. 

Možná se jednalo o studenou zemi, ale zároveň byla bohatá na zvěř. Krajina vytvořila přirozené migrační trasy, kudy táhla nespočetná stáda býložravců – sobů, rohatých pižmoňů i divokých, vůči zimě odolných koní. Majestátními králi této pochodující masy se však stali srstnatí mamuti. Obraz životem kypící krajiny dokreslovali osaměle žijící nosorožci, medvědi nebo rosomáci, smečky vlků či zvířata, která dnes spatříme už jen v Africe – lvi a hyeny. Zdaleka nejpodstatnějšími pro lidské přežití se ovšem stali polární zajíci, bělokurové a lišky. 

Bydlení s výhledem

Podnebí také diktovalo způsob, jakým lidé krajinu obývali. Zatímco při oteplení mezi dobami ledovými volili vyvýšená místa, aby měli lepší rozhled, v chladných periodách se stahovali hluboko do údolí, kde je štíty kopců chránily před větrem. Lovci mamutů žili v podmínkách mezi popsanými dvěma extrémy, a tak se řada sídlišť dochovala na stráních, ani moc nízko, ani příliš vysoko, a obvykle poblíž příhodného říčního toku.

Odtud se těmto lidem (jejichž epochu archeologové nazývají gravettien) otvíral dostatečný výhled do krajiny, takže mohli pozorovat migrující stáda a dobře plánovat lovecké výpravy. Pro zdejší „gravettience“ měl mamut mimořádný význam: Nejenže jej lovili, ale patrně i uctívali, a stal se součástí jejich umění. Suroviny, které vedle masa poskytoval, se využívaly jak k výrobě předmětů denní potřeby, tak k obřadním účelům, spjatým s tehdejší mytologií. Mamutí kosti, lebky i kly lidé shromažďovali v mimořádném množství na určitých místech ve svých tábořištích. V té době se jinde v Evropě ani ve světě nic podobného nedělo. 

První přiložené uhlí

Gravettienské sídliště si můžeme představit jako několik větších prostorných obydlí, se stěnami dobře izolovanými proti mrazu a chladu. Konstrukci tvořilo dřevo a mamutí kosti, stěny nejspíš vyplňoval nejdostupnější materiál – drny, a možná také rákos. Teplo zajišťovala vnitřní ohniště, takže i v zimě mohli obyvatelé domů, podobně jako dnešní Eskymáci, chodit téměř nazí. Měli vysoké, štíhlé a přitom robustní tělo, jež si zdobili barvou, a snad i tetováním. 

Mezi přístřešími se nacházely vysoko umístěné zimní zásobárny s masem, konstrukce na sušení kůží, prostory na jejich zpracování a další místa pro venkovní činnosti. Alespoň některá tábořiště uzavírala ohrada, někde ležela rovněž skládka mamutích kostí, lebek a klů, jakož i zásoby dříví na otop. Ostatně také velké mamutí kosti poskytovaly dost tuku, aby živily oheň v severněji položených sídlištích. Směrem na jih zas v popelu převažují uhlíky ze stromů, takže se tam nejspíš topilo primárně dřívím, které se muselo někde v domě či v jeho okolí uložit v suchu a bezpečí. Na ostravském kopci Landek, jak odhalila analýza popela, se ovšem pálilo rovněž černé uhlí z nedaleké povrchové sloje. Jde o jeho nejstarší archeologicky doložené užití na světě.

Ničivé vykopávky

První průkopníky archeologie upozornily na sídliště právě shluky mamutích ostatků, které pro svou hojnost neušly zájmu místních obyvatel. Někde se obnažené kosti chobotnatců zvolna rozpadaly, jako v Dolních Věstonicích, jinde, například v Předmostí u Přerova, se těžily a využívaly coby hnojivo. Poznatky o podobě příbytků přinesly zvlášť poválečné vykopávky. Do základů pravěkých obydlí byly totiž použity kameny či masivní mamutí kosti, které pomohly odhalit jejich půdorys. 

Proslulé sídliště Dolní Věstonice tvořilo několik příbytků, v nichž mohlo podle archeologa Bohuslava Klímy žít i kolem stovky obyvatel. Bohužel Předmostí, přestože mamutími ostatky doslova oplývalo, bylo z větší části odkryto už v 19. století a tehdejší skromné metody výzkumu neumožnily tamní objekty zachytit. Sprašová hlína na ostravském Landeku zas nedokázala řádně uchovat kostěný materiál, takže odtud známe především pozůstatek po dílně, kde se drtilo červené barvivo, a několik ohnišť. Lokality kolem Dunaje ani z Krakovska nepřinesly navzdory množství kostí jasné stopy po obydlí. 

Vedle velkých sídlišť existovaly i menší sezonní lovecké tábory, například u Jarošova. Kdybychom však výraznější důkazy o přítomnosti gravettienců hledali v jeskyních, jak naznačoval Štorch, neuspěli bychom: Lidé této kultury se jim vyhýbali. 

Hurá na mamuta!

O tom, co přesně lovci mamutů jedli, se dozvídáme především z nalezených kostí. A navzdory jménu, jež dal mamut těmto lidem v populární kultuře, nepatřili srstnatí chobotnatci k hlavním zdrojům jejich potravy. Archeolog Karel Valoch o gravettiencích nejednou hovořil spíš jako o lovcích zajíců. Právě zajíce, kury a lišky jim stačilo jen „sbírat“, protože je chytali do pastí. Přesto mamutí maso tvořilo výraznou součást jejich jídelníčku a v některých oblastech, například v Předmostí, v něm dokonce převládalo. 

Tehdejší lov představoval nebezpečnou, ale prestižní událost, na kterou se skupiny lovců vydávaly snad jen jednou či dvakrát do roka. Jeho přesnou podobu rekonstruovat nedokážeme, zcela jistě však víme, že nikdo nekopal jámy, kam by mohl mamut spadnout. Zaprvé je hloubení ve zmrzlé půdě neuvěřitelně obtížné a zadruhé neexistoval způsob, jak až čtyřtunové zvíře z díry vytáhnout. V řadě roklin okolo Pálavy se však našly mamutí kosti: Z toho lze usuzovat, že lovci stádo nejspíš vyplašili, nadháněním z něj oddělili jeden kus a nasměrovali jej do prudké strže, kde se zvíře zabilo pádem. 

Musíme je obelstít

Druhou pravděpodobnou metodu představoval přímý lov pomocí zbraní. Lovci si ve stádu vybírali spíš mladší kusy s měkčím masem a tenčí kůží, připlížili se k nim a zaútočili těžkým oštěpem. Kromě síly vlastních paží možná využívali i vrhač, který se u nás ovšem archeologicky nedochoval. První nález pochází z Francie až z období před 17 tisíci lety. Nicméně paleontoložka Miriam Nývltová Fišáková rozeznala na rukou těchto lidí určité deformity, jež mohlo způsobit právě užívání vrhače. Krátký kostěný či dřevěný nástroj je dlouhý asi jako předloktí a na konci z něj vyčnívá patka s vyvrtanou prohlubní. Do ní se konec oštěpu zachytí, a při vrhu se tak zužitkuje veškerá energie, kterou dokáže lovec vyvinout: Zvýší se tím nejen dosah hodu, ale především průraz zbraně. 

Díky dlouhému životu mohl navíc vůdčí mamut snadno uplatnit své zkušenosti a porozumět souvislosti mezi člověkem a úmrtím svých druhů v daném místě. Mamutí ostatky ponechané na lovišti by vedly k ostražitosti zvířat nebo by je donutily se lokalitě vyhnout. Jestliže tedy chtěli tehdejší lidé lovit gigantické živočichy opakovaně, museli z krajiny odstranit ostatky usmrcených kusů, jež by navíc lákaly mrchožrouty a nebezpečné predátory. Obrovské zásoby kostí u táborů proto možná vznikly jako jisté skládky, které lovci navršili kvůli bezpečí. 

Nejen maso, ale i zelenina

Archeologové dnes na moravské gravettience pohlížejí jako na složitou kulturu, která si dokázala zajistit trvalý blahobyt. Mikroskopická analýza jejich zubů prozrazuje, že měli hojnost potravy a nikdy netrpěli hlady. Naznačuje to, že na lovu migrujících zvířat zcela nezáviseli a uměli si poradit i v nepříznivých měsících. Nedávné rozbory nasvědčují, že mohli lovci mamutů pro případ nouze chovat soby, které hlídali psi. 

Uvedenými rysy se gravettienci vymykají klasické představě o lovcích a sběračích žijících v malých sídlech, kteří téměř nevytvářejí společenskou strukturu. Tito stále ještě paleolitičtí lidé se podobají spíš pozdějším neolitickým zemědělským populacím, včetně dovednosti obstarat si rostlinnou potravu. Podařilo se například objevit třecí destičku se zbytky rostlin, jež sloužila jako primitivní mlýnek. Možností se tehdy zřejmě nenabízelo mnoho, ale už pouhý rákos dokáže ve stravě leccos nahradit: Jeho kořeny lze rozetřít na kaši či na těsto a z něj potom upéct chleba. 

Rostliny ovšem gravettiencům nesloužily jen k přípravě jídla, ale také k výrobě šatů, jak potvrdily analýzy vzorků vypálených hliněných hrudek z jihomoravských sídlišť: Byly tam nalezeny otisky textilu, zhotoveného nejspíš z kopřivových vláken. V některých ohledech se lidé mladého paleolitu chovali tak, jak jsme to předpokládali až u populace neolitu, mladší o deset tisíc let. 

Počtáři a obchodníci

Tehdejší společnost si nelze představovat jako izolované skupiny lidí. Dlouhou dobu u nich fungovala určitá komunikace a propojenost, která mohla vést i k jisté specializaci podle rozdílných podmínek na daném území: V chladnějším podnebí mají zvířata kvalitnější kožichy, zatímco jižněji položené lokality nabízejí lepší rostlinný materiál pro tkaní látek. To však samozřejmě předpokládá rozvětvený obchod a spolupráci mezi různými, jen vzdáleně spřízněnými skupinami. Schopnost počítat, tolik potřebnou pro obchod, ovládali gravettienci velmi dobře, jak dokládají početní hůlky z Dolních Věstonic. Navíc si zjevně uvědomovali čas a jeho periodicitu – na jedné hůlce bylo zaznamenáno 29,5 zářezu, tedy měsíční cyklus.

Archeologové dokázali vysledovat například cesty kamenů vhodných pro výrobu nástrojů. Prim hrají silicity – kvalitní, barevně atraktivní materiály jako pazourek či radiolarit z Polska a Bílých Karpat, které se hodily pro výrobu nástrojů s ostrým břitem. Přesouvaly se po celém území lovců mamutů, na vzdálenost stovek kilometrů, ačkoliv existoval daleko bližší zdroj šedého rohovce ze Stránské skály poblíž Brna, o který ovšem nebyl z nějakého důvodu zájem. Naopak pro výtvarnou činnost daný materiál víc než postačoval: Například slavná Willendorfská venuše, nalezená v severním Rakousku, byla vyřezána právě z brněnského vápence.  

Duchovní svět 

Neznáme žádné skutečné paleolitické pohřebiště, převládalo tedy nejspíš navrácení těla přírodě a jejím mrchožroutům. Existují však výjimky, kdy se nebožtíci pohřbívali do velmi mělkých jam. Tyto nepříliš časté hroby možná nemusíme vysvětlovat pomocí mytologie, ale velmi prozaicky biologií. Pokud oběti zemřely na infekci a tělo představovalo zdroj nebezpečné choroby, znamenalo zahrabání do mělké jámy praktickou nutnost a nemuselo nijak souviset s kulturou. 

Vůbec největší hrob té doby, respektive pohřební areál o rozměrech 4 × 2,5 m, objevil v létě roku 1894 profesor Karel Maška v Předmostí. Plocha zahrnovala kosti dvaceti jedinců, z toho dvanácti dětí, přičemž nejspíš padli za oběť epidemii: Nejstaršímu muži bylo čtyřicet let. Naleziště v Dolních Věstonicích – Pavlově vydala šest téměř kompletních koster.