Mrazivý nepřítel na křídlech: Nasazení bombardérů v zimních podmínkách
Bombardéry musely často operovat i v nepříznivém zimním počasí, což kladlo obrovské nároky jak na techniku, tak na pozemní personál a samotné letce.
Časem se dařilo vypracovat postupy, které umožnily těžkým strojům operovat v doposud nepředstavitelných podmínkách
Ve druhé polovině 30. let začaly vznikat první moderní celokovové bombardovací jednoplošníky schopné podnikat mnohahodinové lety do hloubky nepřátelského území. Při nácviku takových operací se ale většinou létalo jen ve dne a za vhodného počasí. Noční akce obnášely řadu rizik, která se ještě zvětšovala za zimního počasí. Když ale vypukla válka, muselo se létat i v nepříznivých podmínkách.
Zvyklí na krutou zimu
Nejvíce zkušeností s provozem za třeskutých mrazů měli Sověti. Mnoho jejich letounů na zimu dostávalo lyžové podvozky a na úpravu letišť či odklízení sněhu ze vzletových drah mělo velení k dispozici značné množství vojáků i civilistů. Pozemní personál pracoval v teplotách hluboko pod bodem mrazu každou zimu a k provozu za těchto podmínek byla uzpůsobena i sovětská technika.
Mechanici museli přes noc v plátěných hangárech a za svitu baterek provádět opravy a udržovat motory v teple. Olej se musel z letounu na noc vypustit, uložit ve vhodných podmínkách a ráno znovu nalít do motoru. V blízkosti plátěného potahu letadla museli mechanici opalovací lampou prohřívat bloky motoru. Plamen mohl kdykoli zapálit mazadla, palivo nebo samotný potah, takže šlo o velmi riskantní činnost.
Co na to ostatní?
To německá Luftwaffe a britské RAF se musely větším operacím za zimního počasí učit až během války. V západní Evropě sice nepanovaly tak drsné klimatické podmínky, udržet bombardéry v zimě v provozu ale také nebylo jednoduché. Největší nebezpečí pro ně nicméně představovalo počasí při dlouhotrvajících letech. Zamračená obloha velmi komplikovala práci navigátorů a ztěžovala nejen nalezení cíle, ale i vlastní základny při návratu.
Počasí často způsobovalo větší ztráty než palba protiletadlových děl a nepřátelských stíhačů. O tom svědčí i mnoho vzpomínek veteránů čs. 311. bombardovací perutě, kteří zahájili operační službu v září 1940. Námraza, anglické mlhy a zatuhnutí mechanických součástí letounů i elektroinstalace představovaly běžnou součást jejich letů nad Německo. Teprve v průběhu konfliktu tyto problémy vyřešilo zdokonalení navigačního vybavení bombardérů a další modernizace techniky.
Promrzlí na kost
Zimou velmi trpěli i sami letci, a proto se postupně zaváděla elektricky vyhřívaná obuv či kombinézy. I pracovní prostory osádky některých bombardérů začaly postupně dostávat vyhřívání pomocí teplého vzduchu z motorů. Důležitý byl také boj s námrazou. Ve druhé polovině války do boje zasáhly i těžké čtyřmotorové bombardéry amerického letectva. Disponovaly kvalitním přístrojovým vybavením, a tak jim nedělaly problémy ani lety za špatného zimního počasí.
TIP: Letáky místo pum (1): Letecká operace Nickeling v roce 1939
Létaly ve dne a v početných formacích, takže se jim dařilo cíle vyhledávat mnohem přesněji než jejich kolegům z britského RAF. Velké zlepšení přineslo také zavedení původně britského radaru H2S. Na konci války již nevlídné zimní počasí nedělalo žádné velké potíže ani britským nočním bombardérům. Nesly odledovací zařízení zabraňující tvoření námrazy, kvalitní přístrojové vybavení pro let bez vidu a osádky měly výstroj chránící ji před krutým mrazem ve velkých výškách.
