Mistr intrik: Jak se Talleyrand spojil i rozešel s Napoleonem?

Aristokrat Charles-Maurice de Talleyrand nechvalně proslul jako obojetný politik a diplomat, jenž sloužil všem režimům, které se vystřídaly na politické scéně Francie. Jak se mu podařilo získat Napoleonovu důvěru?

18.09.2018 - Dušan Uhlíř



Rod hrabat a knížat z Talleyrand-Perigordu byl jedním z nejurozenějších ve Francii. Jeho počátky spadají až do dob Karla Velikého a jeho členové byli úzce spřízněni s dalšími slavnými rodinami ve Francii a ve Španělsku. V průběhu tisíce let mnohokrát zasáhli do francouzských dějin jako politici, vojáci, vysocí duchovní i jako loupeživí rytíři a spiklenci. Ze všech nejvíce však na sebe upozornil až na přelomu 18. a 19. století Charles-Maurice de Talleyrand-Perigord z hraběcí linie rodu. 

Ve službách revoluce

Výbuchu Francouzské revoluce v létě roku 1789 předcházelo svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. do Versailles. Tady nacházíme mezi zástupci duchovenstva také Charlese-Maurice, toho času biskupa z Autunu. Po roztržce, během níž se zástupci třetího stavu oddělili od duchovenstva a šlechty a prohlásili se za jediné reprezentanty francouzského národa, se Talleyrand jako jeden z mála členů svého stavu přidal na stranu vzbouřenců. Veden neomylným politickým instinktem, zvolil cestu revoluce, ve které viděl perspektivu budoucího vývoje Francie a pro sebe uplatnění ve vysoké politice. Stal se prototypem politického oportunisty, který se naučil měnit politické zásady jako košile.

Ve funkci člena Ústavodárného Národního shromáždění se radikálně zapojil do jeho činnosti. Svůj rozchod s katolickým klérem dovršil návrhem, aby byl konfiskován církevní majetek a z jeho výnosů uhrazen enormní státní dluh. Roku 1791 složil jménem duchovenstva přísahu na ústavu a podřídil je tak státu. Krátce poté se vzdal svého biskupského úřadu a svlékl sutanu. Papež ho za proticírkevní činnost z řad církve exkomunikoval.

V době, kdy se revoluce radikalizovala a spěla k období teroru, Talleyrand prozíravě opustil Francii. Opatřil si oficiální pověření diplomatickou misí do Anglie a mohl legálně vycestovat. V čase, kdy byl v Paříži souzen a popraven Ludvík XVI. či padaly hlavy samotných vůdců revoluce za jakobínského teroru, se nacházel v bezpečí a čekal na chvíli, kdy se události obrátí k lepšímu. Když Velká Británie vstoupila do války s Francií, byl Talleyrand pod tlakem francouzských roajalistických emigrantů z Anglie vypovězen. Opustil Londýn a uchýlil se na čas do Ameriky. Neulpělo na něm proto potupné znamení kontrarevolučního emigranta a on se po uklidnění poměrů mohl v roce 1796 vrátit do vlasti.

Po boku Napoleona

V Paříži byla u moci vláda pětičlenného direktoria, které se obtížně vyrovnávalo s vnitropolitickými poměry, jež nastaly po pádu jakobínského teroru. Nacházelo se ve vratké situaci, kdy bylo ohrožováno vzpourami a spiknutími, jež připravovali poražení jakobíni zleva a současně početní roajalisté zprava. V zemi se rozmohly špinavé obchody, všude vládla korupce. Do této vlády byl Talleyrand roku 1797 po přímluvě z vlivných kruhů jmenován ministrem zahraničí. Brzy si ale uvědomil, že direktorium ztrácí půdu pod nohama a spěje k neblahému konci. Nálada většiny Francouzů se obracela proti direktorům a stále častěji se ozývalo volání po vládě pevné ruky.

Talleyrand, ve snaze nebýt s nepopulárním direktoriem spojován, podal roku 1799 demisi a stal se jedním z těch, kdo připravili převrat z 18. brumairu, tedy z 9. října 1799, jenž vynesl k moci generála Bonaparta. Direktorium bylo svrženo a vlády se chopil Napoleon Bonaparte jako první konzul republiky s téměř neomezenými kompetencemi. Talleyranda jmenoval ministrem zahraničí. Nalezl v něm politika a diplomata, který od této chvíle spoluvytvářel zahraniční politiku Francie. Svěřoval mu většinu diplomatických misí, a tak se Talleyrand stal postupně druhým nejmocnějším mužem ve státě. Právě on propagoval myšlenku na zřízení Napoleonova císařství a připravoval pro to půdu na diplomatickém poli.

První konzul mezitím upevnil své mezinárodní postavení. Porazil vojska nové protifrancouzské koalice, uzavřel roku 1801 mír s císařem Františkem II. v Lunéville a o rok později v Amiensu s Anglií. Tehdy zavládl nad celým evropským kontinentem mír a Talleyrand byl přesvědčen, že Francie získala víc, než mohla očekávat, její budoucnost spatřoval v mírovém rozvoji.

Napoleon Bonaparte naproti tomu sázel na armádu jako prostředek mocenské expanze. V tom se začaly názory obou mužů rozcházet. Talleyrand přesto zůstával loajální a podporoval plány na obnovení monarchie.

Pětileté období konzulátu ve Francii se tak vlastně jeví jako etapa přechodu od republiky k císařství. Už v roce 1802 si nechal Bonaparte prodloužit svůj úřad na doživotí a začal se podepisovat jen svým křestním jménem jako „Napoleon“. Tím dal jasně najevo, kam směřují jeho plány.

Rozchod s císařem Francouzů

Za dané situace zbývalo vytvořit ve Francii klima pro přijetí nové vládní formy. Tehdy bylo nutné upokojit hlavně Napoleonovo nejbližší okolí, ve většině spjaté s revolucí a republikou. Znamenalo to učinit přítrž obavám, že by se první konzul ve svých mocenských ambicích mohl sblížit s evropskými dvory a nakonec se samotnými Bourbony. Talleyrand se stal iniciátorem intriky, která jednou provždy zabránila podobnému sblížení a vykopala hluboký příkop mezi Napoleonem a představiteli starého režimu.

Císařství ve Francii bylo vyhlášeno 18. května 1804 a 2. prosince byl Napoleon korunován s velkou pompou v chrámu Notre-Dame. Ministr Talleyrand dále sloužil císaři jako předtím prvnímu konzulovi. Po bitvě u Slavkova roku 1805 uzavřel mír v Bratislavě, hrál významnou roli při ustavení Rýnského spolku roku 1806 a v červenci 1807 dojednal mír s ruským carem v Tylži. Sklízel vysoké pocty a bohatl. Byl jmenován nejvyšším komořím císařství, knížetem z Beneventa a vévodou. Svým politickým vlivem dosáhl velkého jmění, kdekdo si ho předcházel a platil. A Talleyrand si dal své služby a důvěrné informace platit velmi draho.

Tento typický dvořan předrevoluční éry, duchaplný, s jemným vkusem, výmluvný a galantní k ženám byl současně opatrný, bystrozraký, trpělivý jestřáb, nebezpečný svým pronikavým intelektem a darem předvídat události. Napoleon používal jeho služeb, ale postupně k němu ztrácel důvěru. Talleyrand se snažil brzdit císařův dobyvatelský apetit a neskrýval svou nespokojenost s jeho nebezpečnými válečnými plány. Tušil, že takto spěje celá Napoleonova říše ke katastrofě.

TIP: Nechtění hosté: Jak si počínali Napoleonovi vojáci v českých zemích

V srpnu 1807 dospěl jejich vzájemný rozpor tak daleko, že se kníže Talleyrand rozhodl opustit ministerstvo – údajně ze zdravotních důvodů. Pro Napoleona se stal sice neúnosným, ale současně ho nehodlal zcela propustit ze svého mocenského okruhu, protože v opozici by mu byl nebezpečný. Přestože přijal jeho demisi, vzápětí jej ozdobil lesklým a nic neříkajícím titulem „Vice-Grand-Electeur“ a udržel ho tak u dvora. Pojil se k němu vysoký půlmilionový plat. Kníže Talleyrand tedy neztratil zcela vliv na chod státních záležitostí a byl nadále přítomen řadě důležitých jednání. Vnitřně se však s Napoleonem rozešel.

V září a říjnu 1808 svolal Napoleon do Erfurtu schůzku německých panovníků v roli poslušných francouzských vazalů, kam se dostavil i ruský car Alexandr I. Tady bylo obnoveno rusko-francouzské spojenectví z Tylže. V Erfurtu se sešel Talleyrand několikrát s carem a nabídl mu své služby. Od té chvíle Napoleona soustavně zrazoval a připravoval si zázemí pro dobu, až císař padne.

  • Zdroj textu

    Živá historie

  • Zdroj fotografií

    Wikipedie


Další články v sekci