Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Nárůst empirických znalostí a víra v lidský rozum s sebou přinesly i nový pohled na antické autority, u kterých bylo stále častěji poukazováno na jejich omyly. Tehdy také propukl několik století trvající boj s „nově“ objevenými a očištěnými poznatky antických lékařských klasiků, Hippokrata a Galéna. Do středu pozornosti se přesunul člověk a potřeba znalostí pro každodenní praxi lékaře.

Za všechno můžou Arabové!

Z hlediska dějin medicíny rozlišujeme dvě částečně se překrývající fáze. V takzvaném lékařském humanismu ještě doznívala tradice pozdního středověku a scholastické medicíny. Postupné odhalování omylů antických autorů bylo nejprve vysvětlováno špatnými překlady a interpretacemi arabských prostředníků. To vedlo k práci s původními texty.
Hippokratés a Galénos byli postaveni vysoko nad Avicennu a Rhazese. Začala polemika proti takzvaným arabistům, tedy zastáncům tradičního pojetí reprezentovaného islámskými autory.

Lékaři začali hledat potvrzení antických teorií v praxi, od nynějška však kladli důraz i na vlastní zkušenost. S tichým souhlasem církve proto docházelo k pitvání lidských těl, z čehož se dokonce stala veřejná podívaná. Lékaři se přitom zaměřili na anatomická pozorování i zkoumání patologických změn. Výrazně se také rozšířila výuka u lůžka nemocného. Centrem lékařského bádání se staly univerzity a většina významných lékařů-objevitelů byla členy univerzitních profesorských sborů.

Během druhé fáze renesanční medicíny výrazně narostl objem nových poznatků, zejména těch anatomických. Ty již překročily rámec antického vědění, a tak docházelo k nepřehlédnutelným rozporům. Lékaři se tento nesoulad snažili vysvětlit různě. Někteří i nadále trvali na neomylnosti Galéna. Do jeho učení pak jen včlenili některé nové poznatky a zásadní rozpory vysvětlovali špatným překladem původního rukopisu nebo anatomickou degenerací hříšného člověka. Jiní se však proti antickým klasikům bouřili a jejich chyby začali kriticky rozebírat a opravovat.

Nové poznatky a přístupy

Přelom v dějinách anatomie způsobil svým dílem Sedm knih o sestrojení lidského těla vlámský lékař Andreas Vesalius (1514–1564). Ten působil jako profesor anatomie na univerzitách v Itálii, zejména v Padově a později byl osobním lékařem Karla V. a Filipa II. Při studiu stavby lidského těla vycházel z poznatků získaných při pitvě. Uvedený spis má 870 stran, řadu vynikajících a působivých kreseb a obsahuje důkladný popis lidských orgánů a jejich vztahů. Vesalius je také srovnává s poměry u zvířat a ukazuje, že dosavadní galénovská anatomie vycházela pouze ze znalosti anatomie čtvernožců. Přesto Galénovo učení zásadně nezpochybňuje, spíše je upravuje a doplňuje. Ani on se však nevyhnul řadě omylů.

Rok před Vesaliem vydal své stěžejní dílo Přírodní část medicíny přírodovědec Jean Fernel (1497/1506–1558), který se stal zakladatelem fyziologie. Ten sice vychází z faktu existence čtyř základních elementů (tepla, chladu, vlhka a sucha) i čtyř druhů tělních tekutin (krve, hlenu, žluči a černé žluči), ale fyziologii pojímá velice moderně jako vědu o normálních funkcích těla.

Během renesance se rozvíjela i chirurgie, zvláště ošetřování válečných zranění. Již v roce 1517 vydal štrasburský ranhojič Hans von Gersdorff (1450/60–1529) knihu Polní kniha ranhojičství, ve které popisuje své zkušenosti s ošetřováním raněných v boji. Registruje zde mnoho nových zranění, s nimiž se polní chirurgové museli vypořádat. Problémem byly zejména tržné rány a pohmožděniny způsobené střelnými zbraněmi respektive olověnými kulkami, které v kombinaci se znečištěním rány často vedly k amputaci končetin.

Jako vojenský chirurg působil i Francouz Ambroise Paré (okolo roku 1510 – 1590). Tento někdejší lazebník se zásadně vyslovil proti běžné praxi polévání střelných ran vroucím olejem a také zavedl metodu podvazování cév místo používání rozžhaveného železa při zastavování krvácení. Kromě léčení ran však podrobně popsal i protézy a ortopedické pomůcky, které nechal zhotovovat u pařížského zámečníka. Mezi jeho nejznámější dílo patří Deset knih o chirurgii. Největší zásluhou Parého však zůstává fakt, že jako jeden z prvních propojil univerzitní teorii s praxí.

Cudnost jako základ medicíny

Jednou z nejznámějších a nejkontroverznějších osobností renesanční medicíny byl Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný též Philippus Aureolus Theophrastus Paracelsus (1493–1541). Tento polyhistor, který procestoval téměř celou Evropu, se zabýval léčitelstvím, teologií a alchymií a zcela zavrhl klasický hippokratovsko-galénovský systém. Chtěl vybudovat novou medicínu založenou na pozorování přírody a na zkušenosti. Jádro jeho doktríny je popsáno ve spisech Paragranum a Archidoxa.

TIP: Jeviště pro mrtvé: Veřejné pitvy představovaly zábavu se vším všudy

Základem nové medicíny se měly stát filozofie, astronomie, alchymie a cudnost, ale ve výsledku stvořil zvláštní magicko-alchymistické učení, podle něhož vznik chorob způsobuje nerovnováha tří základních principů lidského těla: síry, rtuti a soli. Důležitou Paracelsovou snahou bylo propojování „životního lékařství“ a ranhojičství, tedy interní medicíny a chirurgie. Další jeho význam spočívá v tom, že do lékařství zavedl řadu chemických i minerálních látek a stal se zakladatelem iatrochemie (chemické specializace či terapie, která k léčení nemocí využívá chemických látek).