Mapy plné přeludů: Proč dávní kartografové zaznamenávali neexistující ostrovy?

Takzvané přízračné ostrovy se od těch zcela fiktivních, obsažených v literárních příbězích, odlišovaly skutečnou vírou v jejich existenci. Z nejnovějších map tito „fantomové moří“ díky moderním technologiím vymizeli, přesto tajuplné příběhy o iluzorních místech uchvacují mnohé nadšence i v současnosti. 

Na konci světa 

Přízračné ostrovy se v lidských dějinách objevovaly už v době starověku. Antičtí námořníci rozmlouvali o bájných krajích uprostřed neznámých vod. V jejich vyprávěních se na tajemných ostrovech ukrývaly ztracené civilizace či exotičtí tvorové. Lidé ve starověku měli kupříkladu ponětí o záhadném ostrově Thule. Poprvé se o něm zmiňuje řecký průzkumník Pýtheás z Massalie v díle Na oceánu ze 4. století př. n. l. Pevninská plocha se podle jeho svědectví nacházela šest dní plavby severně od Britských ostrovů, podél polárního kruhu. Dodnes není zřejmé, zda se jednalo o existující, nebo smyšlený ostrov, nicméně výraz Thule (též v podobě Thúlé, Tile či Thyle) se v originálně francouzské frázi „Ultima Thuleé“ prosadil v metaforickému významu země na samém konci světa.

Dílo mytologie či fata morgány 

Objevitelské výpravy pátraly po dosud neznámých krajinách, přinášely do Evropy nové informace, a rozšiřovaly tak atlas světa. Produkce map se záhy proměnila v konkurenční byznys. Kartografové se s pomocí přijíždějících cestovatelů zoufale snažili zaplnit prázdná místa na stránkách, čímž se začala rozvíjet „přízračná geografie“. Tvůrci své závěry často zakládali na nepotvrzených pozorováních a zohledňovali různé pověsti včetně dávných mytologických příběhů. Před zavedením zeměpisné šířky a délky se navíc poloha pevninské plochy určovala takzvanou navigací výpočtem, tedy v zásadě odhadem. 

Potvrdit neexistenci smyšleného ostrova trvalo mnohdy velmi dlouho. Pro tyto účely bylo nezbytné připlout lodí na uvedenou lokalitu. V určení pravdivosti navíc námořníkům často bránily optické klamy způsobené lomem světla, včetně fata morgány, kdy před sebou průzkumníci spatřovali blízko ležící, avšak přesto nedosažitelný pruh pevniny. 

Západní Anglie benátských bratrů 

Představu, jak takové bájné ostrovy vznikaly, si můžeme udělat na základě krátkého svazku Objevení ostrovů Frislandia, Eslanda, Engroenlanda, Estotilanda a Icaria, učiněné dvěma bratry z rodiny Zenů, to jest Messirem Nicolò, rytířem a Messirem Antoniem z roku 1558. Napínavé vyprávění, které se mělo skutečně udát na konci 14. století, sepsal potomek prvního z výše uvedených dobrodruhů, benátský senátor Nicolò Zeno (1515–1565) na základě rodinných dokumentů. Autentičnost příběhu a k němu přiložené mapy nebyla dlouhou dobu zpochybňována, a tak se ostrovy údajně objevené členy významné benátské rodiny začaly kreslit i do dalších map. Jak už je dnes zřejmé, jednalo se o pouhé smyšlenky autora.

Nejoblíbenějším krajem vzešlým z díla se stal přízračný ostrov Frisland, známý též jako Friesland nebo Frislandia, který mezi lidmi proslul jako severní ostrov rybářů, ležící v Atlantickém oceánu na jih od Islandu. V roce 1659, tedy více než sto let od prvního zaznačení do mapy, se nikdy neexistující kus pevniny objevil ve spise Kosmografie od Petera Heylyna (1599–1662). Anglický autor poskytuje informace o podnebí či obyvatelstvu ostrova, jmenuje několik zdejších měst, a dokonce zpravuje o podílu Frislandu na světovém obchodu. Podle mylných údajů Heylyna bylo území tak často navštěvované evropskými loděmi, až si na starém kontinentě vysloužilo přízvisko Západní Anglie. Nicméně uběhlo několik desítek let a Frisland se z map nadobro vytratil.