Majestas Carolina a Zlatá bula: Jak si stály zákonodárné pokusy Karla IV.?

V Českém království ještě ve 14. století žádné psané právo neexistovalo. Změnil to až aktivní Otec vlasti




Ve středověkých Čechách se zachovávalo jen právo zvykové, soudci se tedy neřídili žádnými obecně platnými předpisy, ale právo pro každý případ znovu a znovu „nalézali“, čili posuzovali podle své libovůle, o které prohlašovali, že je v souladu s „dávnými zvyky“. Karel IV. se to pokusil zásadně změnit.

První zemský zákoník

„Aby spravedlnost, dosud tak strašně pošlapávaná, dále už zůstávala na svobodě... a posouzení pře se vám dostávalo nikoli vůlí posuzujícího, ale cestou rozumu,“ to jsou slova z předmluvy k zákoníku, jemuž pozdější tradice přiřkla název Majestas Carolina. Karel IV. toto zlomové právní dílo s nejlepšími právníky připravoval několik let, ale s jeho představením české šlechtě si počkal na vrchol své moci – učinil tak po návratu z císařské korunovace v říjnu 1355.

TIP: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?

Hlavním Karlovým cílem bylo konečně dát Českým zemím psané zákony. Zákoník má celkem 127 článků a měl se předčítat každý rok na začátku jednání zemského sněmu. Je z něj patrná především snaha zabezpečit mír a řád v království, aby se nemohly opakovat chaotické události z let panování Karlova otce Jana. Nyní mělo být jasně stanoveno, jak se má postupovat v případě smrti krále a že pokud si královna bude chtít vzít po smrti krále jiného muže (což byl případ Elišky Rejčky, vdovy po Václavovi II., a Jindřicha z Lipé), musí oba odejít ze země. Další ustanovení se týkala práv nejvyšších zemských úředníků a jejich možného potrestání.

Hazard i ochrana lesů

V zákoníku se řešilo i dědické a manželské právo nebo trestání žhářů a odbojníků. Zajímavá jsou ustanovení o zákazu hry v kostky, kterou Karel nejprve kategoricky vyloučil s poukazem na zhoubné následky hazardu, ale posléze povolil, pokud se bude hrát jen o hotové peníze nebo o malý dluh. Někteří šlechtici holdující kostkám byli totiž schopní zastavovat i celé majetky, a přivést tak svůj rod na mizinu. Články o právech královských lesů zase přinášejí první ustanovení o ochraně přírody, když hovoří o nutnosti zachovat krásu českých hvozdů.

Majestas zčásti vycházel ze starých českých právních zvyků, zachovával třeba předpis o krutém trestu uškrcení u kůlu, který má stihnout dívku i jejího muže, pokud by se vzali bez vědomí nebo proti vůli rodičů. Ale například starobylé takzvané boží soudy neboli ordály zákoník naopak proti vůli části duchovních pod těžkými tresty zakazoval. Šlechtě se mimo jiné zapovídalo uřezávat poddaným nosy, vylupovat oči nebo utínat údy.

A právě omezování šlechty, která si v neklidných letech po vymření Přemyslovců zvykla jednat dost nevázaně, vedlo nakonec k tomu, že Karel IV. se zákoníkem narazil. Českým pánům vadilo asi především to, že by právo mělo být sepsané a jasně dané. Když císař viděl, že by zákoník neprosadil, raději prohlásil, že kodex nešťastnou náhodou spadl do ohně a celý shořel. Nebyla to pravda, jeden z rukopisů se zachoval třeba v rožmberském archivu, což dává tušit, kdo s ním nesouhlasil. Mnoho z ustanovení zákoníku se však posléze Karlovi přece jen podařilo prosadit jinými cestami.

„Naše císařská kniha“

To, co Karlovi nevyšlo v Čechách, toho dosáhl v Říši. Hlavní zákoník pro Římskou říši připravoval stejně jako ten český dlouho dopředu a rovněž jej uvedl záhy po své císařské korunovaci. Na dvou zemských sněmech v Německu se pak projednával po celý rok 1356. Karel ho nazýval „Naše císařská kniha“, ale dnes se mu říká Zlatá bula Karla IV. podle přivěšené pečeti ze zlata. Bula platila až do zániku Říše za napoleonských válek v roce 1806!

Karel v Bule s konečnou platností stanovil počet kurfiřtů, tedy volitelů římského krále na sedm (tři duchovní a čtyři světské) s tím, že o volbě nového panovníka rozhoduje většina hlasů. To byla velká změna oproti předchozímu stavu, kdy se museli všichni volitelé, mezi nimiž měl český král v čestné hodnosti nejvyššího číšníka zajištěno výsadní postavení, shodnout, což vedlo k patovým situacím a volbám dvou i tří králů najednou. Bula též přesně popisovala, jak mají probíhat různé ceremonie na císařském dvoře, kdo má kde stát, co má mít na sobě a také, kdo má co zaplatit. Každý z kurfiřtů měl ovládat všechny jazyky Říše, jmenovitě němčinu, latinu, italštinu a „slovanštinu,“ tedy češtinu.

Také v oblasti právního povýšení Českého království slavil Karel úspěchy. Zlatá bula potvrzovala právo českého sněmu volit v případě vymření dynastie nového panovníka. Říšský vládce tedy už nesměl udělit české království jako „uprázdněné léno“, ale musel potvrdit českou volbu. Království též získalo úplnou soudní samostatnost, takže žádné odvolání do Říše oslabující moc českého vladaře už nebylo možné. Vztah Českých zemí a Říše se tím rozvolnil.

  • Zdroj textu

    Kauzy (extra Historie) 19/2015

  • Zdroj fotografií

    Wikipedie


Další články v sekci