Madagaskarský park Kirindy: V lese lemurů a fos

Velkým problémem současného Madagaskaru je kácení a vypalování lesů, které tvoří životní prostor mnoha vzácných živočišných druhů. Úbytek přirozeného životního prostředí ohrožuje i park Kirindy, kde vedle dobře známých lemurů a neobyčejného predátora fosy žije nesmírně vzácný hlodavec křeček velký (Hypogeomys antimena), jemuž místní říkají votsovotsa a v angličtině má nelichotivý název obří skákající potkan.

Bdělí i ve spánku

Jsme již třetí týden na cestě a Madagaskar nás každý den překvapuje něčím úplně novým. Jeden den jsme strávili u známé aleje baobabů a pak jsme zamířili do zastrčeného národního parku Andranomena, který chrání jedinečný opadavý suchý les. Není tady žádná brána a žádný průvodce (na Madagaskaru všude v parcích povinný). Jen dřevěná závora naznačuje, že se za ní nenachází jen tak obyčejný pozemek.

Naším hlavním cílem je poté soukromý park Kirindy, kde se s ohledem na průběh návštěvy vše vrací do tradičních madagaskarských kolejí. Naším zdejším průvodcem je usměvavý a velmi znalý Christian, s nímž do terénu podnikáme několik výprav. Ve dne vidíme hodně sifaků malých (Propithecus verreauxi), kteří s bílým až nažloutlým kožíškem, černou hlavičkou a černými tlapkami vypadají jako plyšáci. Ze hřbetu své starostlivé mámy si nás z bezpečné vzdálenosti prohlíží jeden zvědavý prcek. V lese často natrefíme i na nám již známého lemura rudočelého (Eulemur rufus). Christian nám ukazuje také skrýše nočních lemurů, kteří spí s otevřenýma očima, aby se příliš nevystavovali nebezpečí.

V Kirindy podnikáme také noční výpravu a najednou se před námi otevře úplně jiný svět plný podivných zvuků a svítících očí. Kromě větších druhů lemurů potkáváme i menší, jejichž váha se pohybuje do půl kila. Dokonce zahlédneme i maki trpasličího (Microcebus murinus), jednoho z nejmenších lemurů, kteří váží okolo 60 gramů. Christian nám ve světle baterky ukazuje ještě lemura drobného (Lepilemur ruficaudatus), maki žlutohnědého (Mirza coquereli), maki tlustoocasatého (Cheirogaleus medius) a maki světlého (Phaner furcifer pallescens). Po setmění všichni noční lemuři běhají po lese jak diví a piští, jakoby je na nože bral. Těžko říct, zda je to jen kvůli nám, nebo jestli někde nedaleko cítí svého hlavního nepřítele – podivnou „psokočku“ fosu (Cryptoprocta ferox).

Nenápadný „zloděj dětí“

Fosa je velmi opatrné a mrštné zvíře. Díky nenápadnému hnědému zbarvení se umí velmi dobře ukrýt ve vegetaci a vidět ji ve volné přírodě je téměř nemožné. Právě park Kirindy je známý tím, že jde zřejmě o jediné místo, kde se fosy dají dobře pozorovat. Při naší denní výpravě jednu z nich krátce zahlédneme přímo v lese, jak se tiše plíží suchým porostem. Lemuři ve větvích mají pohotovost. Dvě další fosy se často potulují kolem kempu, láká je vůně z polní kuchyně. Jedna z nich si troufnula do samého středu kempu, trošku se přikrčí a chladným pohledem sleduje, jak se kroužek okolo ní zužuje. Najednou se rozbíhá proti naší kameře a my bez váhání vyklízíme pole.

Fosa skutečně trochu připomíná kočku i psa. Řadí se do nepočetné čeledi madagaskarských šelem (Eupleridae), váží zhruba do desíti kilogramů a tělo má dlouhé kolem 80 centimetrů (ocas měří ještě jednou tolik). Díky zatažitelným drápům velmi dobře šplhá po stromech, žere drobné hlodavce i ptáky, vybírá hnízda. Samo sebou má spadeno taky na lemury. Zaběhne i do vesnice a slupne nějakou drůbež, takže ji domorodci nemají rádi. Dokonce se mezi nimi vypráví historky, že fosy kradou děti.

Dlouhé milostné hry

Fosa dospívá až kolem pátého roku života. U samiček probíhá zajímavá přeměna pohlavních orgánů. Mladým samičkám vyroste mezi prvním až druhým rokem života zvětšený klitoris, který připomíná samčí penis. Dokonce se samicím vytvoří i hrbolky, jež se podobají varlatům. Během dospívání se ovšem samicím pohlavní orgány zmenšují.

Fosa je velmi teritoriální živočich a mimo dobu páření vede život samotáře. V období „zásnub“ je ovšem v lese rušno. Filmaři, fotografové, biologové i cestovatelé jsou totiž zvědaví na neobvyklé fosí milostné hrátky. V době říje samička vyšplhá vysoko na strom, pod kterým začne přešlapovat hned několik samců. S vyvolenými samci se pak opakovaně páří, přičemž do procesu mohou vstoupit i jiné samice. Jedna kopulace běžně trvá okolo tří hodin. Měsíc po oplodnění přichází na svět dvě až čtyři mláďata, která se ve volné přírodě dožívají až sedmnácti let.

Skákající votsovotsa

Christian vidí naše nadšení pro všechno, co leze, skáče a běhá, a tak nám nabízí ještě jednu noční výpravu. V parku prý žije velmi vzácný druh potkana, kterého jezdí natáčet i americký štáb. Samozřejmě chceme zvíře vidět, což ale není nijak jednoduché. Jde o výlučně nočního živočicha, který se v kempu (jestli vůbec) objeví až po půlnoci. „Běžte zatím spát. Když přijde, tak vás vzbudím“, slibuje Christian. „Jo a zavřete pořádně dveře i okna, jinak vám tam vleze fosa!“ Převracíme se na palandě a nedočkavostí nemůžeme usnout. Po půlnoci nakonec usínáme…

Jemné klepání na dveře přichází kolem půl druhé. „Je tady!“ slyšíme Christianovo zašeptání. Vyletíme z postele, rychle kalhoty na sebe, fotoaparát, kameru. Za chvíli koukáme do tmy. Před námi hopká velký hlodavec s dlouhým holým ocasem, velkýma trychtýřovitýma ušima a protáhlýma zadníma nohama. Díky nim dokáže vyskočit do výšky až jednoho metru. Připomíná potkana, králíka a klokana dohromady, váží přes kilo a jen tělo měří okolo třiceti centimetrů. Ocas má dalších dvacet až dvacet pět.
Malgaši nazývají tohoto zvláštního tvora votsovotsa a anglicky se mu říká Madagascar Giant Jumping Rat (madagaskarský obří skákající potkan). Zdá se nám to přece jen o něco výstižnější než české pojmenování křeček velký (Hypogeomys antimena). Žere plody, ořechy, semena, listy, kůru, kořínky a hmyz. Oproti skutečným potkanům, přeborníkům v rozmnožování, se samici rodí jedno, maximálně dvě mláďata za rok. Žije v rodinkách, kterou tvoří samice, samec a mláďata stará do tří let. Křečci velcí jsou přísně monogamní, což je mezi savci, zvláště pak hlodavci, velká vzácnost. Svými hrabavými dráby si hloubí podzemní nory, do kterých vede až šest vchodů.

Lovec a kořist

Votsovotsa žije pouze na Madagaskaru, severně od města Morondava, mezi řekami Tomitsi a Tsiribihina, na území velkém dvacet krát čtyřicet kilometrů. Uvádí se, že v současnosti žije maximálně 10 000 kusů, což znamená, že se populace se kvůli kácení a vypalování lesů během minulých padesáti let smrskla na polovinu. Lesy dál ubývají a tím pádem mizí i vzácní hlodavci. Dalším nepřítelem křečků velkých jsou fosa, hroznýši a psi. Pokud ničení lesů půjde stejným tempem, za dvacet pět let budou „skákající potkani“ úplně vyhubeni. Zatímco pozorujeme votsovotsu, ve tmě se zalesknou dvě oči. Fosa!

TIP: Madagaskarský sifaka zlatokorunkatý - Primát se zlatem v kožichu

Šelma sleduje nás i svou potenciální kořist a my přemýšlíme, zda bychom raději viděli nadále spokojeně hopsajícího křečka, nebo fosu při lovu. Zkrátka teď nevíme, komu držet pěsti a napjatě sledujeme, co se bude dít. Fosa najednou změní směr a zamíří k polní kuchyni. Ladně vyskočí, zasekne drápy do dřeva, shodí petlici a dobývá se dovnitř. Ještě chvíli ji pozorujeme při vloupání, pak Christian vetřelce rázně odhání. Fosa se mlsně ohlédne po potkanovi a pak tiše mizí v lese, odkud se o pár minut později začne rozléhat varovný lemuří křik. Rozhlížíme se, kam se mezitím poděla votsovotsa. Ještě notnou chvíli zvíře pozorujeme, a pak se vracíme zpátky do chatky na kutě. Na druhý den zase brzo vstáváme, ještě jednou chceme zkontrolovat lemury, než vyrazíme dál na sever, kde čekají další divy Madagaskaru.