Madagaskar: Ostrov s pirátskou tradicí

Mnoho nových obyvatel se dostalo na ostrov i z východní Afriky a v průběhu následujících staletí přibývali arabští, indičtí a portugalští obchodníci, evropští piráti a francouzští kolonisté. Ti všichni se smísili s původním obyvatelstvem a postupně vytvořili 18 oficiálních „kmenů“, které ostrov obývají dodnes.

První Malgaši s sebou přivezli plodiny, které pěstovali už v Jihovýchodní Asii a jejich dnešní rýžová pole vypadají jako by patřila spíš do Asie než k africkému pobřeží. Jazyk původních obyvatel je prokazatelně indonéského původu.

14 svateb a 27 mrtvých

První Evropané se na Madagaskaru objevili na přelomu 14. a 15. století – portugalská flotila vedená kapitánem Diegem Diasem přirazila k břehům ostrova přesně v roce 1500. Ani Portugalcům, ale ani Holanďanům, Britům nebo Francouzům se ovšem na ostrově v následujících stoletích nepodařilo vytvořit stálou základnu. Evropané měli problémy s tropickou horečkou, zažívacími potížemi, nevlídně suchým klimatem a nepřátelskými domorodci. Z těch důvodů velmi rychle zaniklo anglické osídlení blízko Toliary (Tuléar, 1646), a Nosy Bé (1649). Francouzská kolonie u Taolañaro (Fort Dauphin) si vedla o něco lépe a vydržela 30 let. Vánoce 1672 se jí ovšem staly osudné.

Místnímu kmeni antanoských Malgašů se totiž nelíbilo, že 14 francouzských vojáků z pevnosti se rozvedlo se svými malgašskými manželkami, aby si mohli vzít 14 francouzských žen, které byly jako siroty poslány osídlit vzdálenou francouzskou výspu. Domorodci zavraždili všechny ženichy a vyjma jedné i všechny novomanželky a zahájili osmnáct měsíců dlouhé obléhání pevnosti. Teprve v roce 1674 zachránila zbylé obyvatele pevnosti loď Francouzské Východoindické společnosti. 

Zobrazit na mapě Googlu

Poutníci jako zdroj příjmů

Tam, kde vlády evropských států selhaly, uspěly bandy evropských vyvrhelů, které mezi lety 1680 a 1725 udělaly z Madagaskaru pirátskou pevnost. Piráti ovšem na rozdíl od soupeřících mocností projevili vzácnou nestrannost a jejich obětí se stávaly nákladní lodi, zajišťující spojení mezi přístavy v Indickém oceánu stejně jako náklady vypravené Východoindickými společnostmi Francie, Anglie a Holandska. Lodi jedoucí do Evropy byla zbaveny nákladu hedvábí, koření a šperků, plavidla směřující opačným směrem přišly o peníze, zlato a stříbro. Piráti řádili kromě Indického oceánu rovněž v Perském zálivu a Rudém moři. Oblíbeným terčem byly flotily plující mezi indickým Suratem a přístavem Mocha na špičce Arabského poloostrova, protože bohatí muslimští poutníci s sebou na pouti do Mekky často vezli šperky a jiné cennosti.

Obchodníci se samozřejmě snažili zboží před piráty chránit, ale posádky obchodních lodí obraně příliš nepřispívali a zřídka se s útočníky vůbec pustily do boje. Naopak, piráti špatně placenými námořníky často doplňovali svoje řady.

Střídání evropských mocností

Rostoucí obchod se zbraněmi a otroky ekonomicky podpořil malgašská království a objevily se malé soupeřící státy. Mezi nimi získalo na konci 18. století království Merina v centrální vrchovině ostrova. Stát byl po několik století od ostatních madagaskarských království prakticky izolován, ale v roce 1824 Merina dobyla téměř celý ostrov díky energickému vedení dvou podnikavých králů – Andrianampoinimerina (1745–1810) a jeho syna Radama I (1792 – 1828).

V roce 1820 podepsali Britové s merinským vládcem smlouvu, která uznávala nezávislost Madagaskaru, ovšem z britského vlivu se království vymanilo až na konci 19. století. Pro vládce ostrova to ovšem nebyla žádná výhra, protože nadvládu nad ostrovem převzali z britských rukou Francouzi – výměnou za uznání britské suverenity na Zanzibaru.

S Francouzi odešla prosperita

Francouzi se u pobřeží Madagaskaru vylodili v roce 1895, převálcovali naprosto zaskočenou merinskou obranu a téměř okamžitě ustanovili koloniální administrativu. Poslali do alžírského vyhnanství krále Ranavalona III a pokusili se zcela vymýtit britský vliv a zlikvidovat malgašský jazyk tím, že prohlásili francouzštinu za oficiální jazyk kolonie.

Během II. světové války zabrali ostrov Britové, aby zabránili invazi Japonců do Indického oceánu. Už v roce 1943 ovšem předali ostrov zpět spojeneckým Francouzům, kteří hned po válce museli čelit snahám o odtržení. V roce 1947 ještě Francouzi potlačili rozsáhlou vzpouru za cenu 80 000 malgašských životů, ale nacionalistické tendence samozřejmě neustaly. V roce 1960 se Malgašům podařilo získat nezávislost, i když francouzští usedlíci měli ještě dlouhou dobu velký vliv. To bylo velmi brzo po získání nezávislosti znát i na místní ekonomice. Když se francouzská komunita začala stěhovat z ostrova, začal mizet obchod, technologie i zkušenosti.

Ratsiraka a tsunami

Na konci 70. let 20. století Madagaskar přetrhal jakékoli vazby s Francií. Tehdejší politický vůdce Ratsiraka koketoval s komunismem a dokonce napsal svoji vlastní „rudou knihu“ vládních postupů a politických teorií. Ratsiraka politickou scénu ovládl na dost dlouhou dobu, ale nechuť obyvatel k jeho osobě stále narůstala. Teprve na konci 20. století ovšem Ratsirakovi vyrostl vážný politický protivník – Marc Ravalomanana, starosta hlavního města Antananariva.

Prosincové volby roku 2001 měly zajímavý výsledek – oba politici, Ratsiraka i Ravalomanana prohlásili, že v nich zvítězili a po mnoha masových demonstracích a protestech se nakonec Ravalomanana nechal v únoru 2002 prohlásit prezidentem. Ratsiraka a jeho suita se odklidili do přístavního města Tamatave, ale o pár měsíců později utekl bývalý vládce do Paříže. Ravalomanana porazil roztříštěnou opozici v prosincových volbách téhož roku a jeho  administrativa tak nabyla potřebnou legitimitu. Vojenský převrat v roce 2009 však vynesl do čela země současného prezidenta Rajoelinu. 

Do mediálního povědomí se Madagaskar výrazně zapsal v prosinci 2004, kdy od indonéského pobřeží rozběhnutá vlna tsunami zničila infrastrukturu východního pobřeží a nechala 1000 lidí bez střechy nad hlavou.