Letci proti pěšákům: Zrod bitevního letectva za Velké války (1)

Dne 3. prosince 1903 v Severní Karolíně poprvé uskutečnili bratři Wrightové let se strojem těžším než vzduch. Okamžitě pochopili, jakou hodnotu může mít jejich vynález pro vojáky, a už roku 1908 podnikli předváděcí turné po Evropě. Na svém stroji chtěli nejen vydělat, ale věřili, že nový vynález, který se může stát zbraní, zabrání v budoucnu válkám.

Brzy se ale ukázalo, jak hluboce se mýlili. Záhy se u letounu začalo experimentovat s kulometem, který obsluhoval druhý člen osádky, a mohl střílet na pozemní cíle ze sedadla na spodním křídle. V několika následujících letech evropské armády přijaly do výzbroje i první blérioty, voisiny a farmany. Generálové očekávali, že je budou piloti především informovat o pohybech nepřátelských sil. Když v létě 1914 vypukla válka, měly už letadla armády všech mocností. Velení ale stále letectvo považovalo pouze za podpůrnou zbraň pěchoty a dělostřelectva.

Plašit koně, ostřelovat zákopy

V prvních týdnech Velké války se na frontě v odkrytém terénu pohybovaly statisíce pěšáků včetně velkých oddílů jezdectva. Piloti si brzy všimli, že přelety nad nepřátelskými útvary často vyvolávají paniku, a zvlášť koně neznámé zvuky plašily. A tak letci začali na kavalerii nalétávat záměrně, snažili se ji rozehnat a způsobit tak co největší škody. K tomu na palubu brali i ruční granáty, které na nepřítele svrhávali, a Francouzi jako první začali používat i ocelové šipky (flešety).

Na podzim 1914 sice jezdectvo z bojiště zmizelo a fronta se změnila v rozsáhlou síť zákopů, myšlenka útočit ze vzduchu na pozemní cíle se ale dál rozvíjela. V létě 1915 zařadili Němci do výzbroje první letouny vyzbrojené kulometem s takzvaným synchronizátorem, který umožňoval pálit skrz točící se vrtuli. Letec pak mířil celým letounem, a i když se jednalo o ideální zbraň proti letadlům nepřítele, piloti také útočili na dohodové vojáky na zemi. Na pozemní cíle pálili také pozorovatelé z průzkumných strojů, které disponovaly pohyblivými zbraněmi a často nesly i lehké pumy.

Letadla jako cedník 

V roce 1916 začalo německé letectvo podnikat stále častěji organizované útoky na nepřátelské zákopy, přístupové cesty i cíle těsně za frontou. Účastnily se jich jak jednomístné stíhačky, tak průzkumné letouny upravené pro lehké bombardování. Pozorovatelé často brávali do akce i desítky ručních granátů, které v celých věncích věšeli na trup kolem svého stanoviště. Malé vejčité granáty se někdy vozily v drátěných koších, z nichž se rovnou sypaly na nepřítele.

Napadená pěchota se bránila palbou z pušek a kulometů, takže šlo o velmi nebezpečné akce. Letouny se často vracely proděravělé palbou, nebo se v horším případě nevracely vůbec. Ukázalo se, že k těmto útokům jsou vhodné jen robustně stavěné stroje, které snesou i velké poškození. Letci se snažili chránit proti palbě zpočátku různými improvizacemi – někteří si pod pilotovu sedačku dokonce dávali litinové pánve. Podle hesla „voják se stará, voják má“ pak polní dílny montovaly na stroje různé přídavné ocelové plechy. Brzy ale došlo i na sériovou výrobu. 

Německé dvoumístné stroje 

Pro útoky na pozemní cíle se užívala především kategorie dvouplošníků třídy CL – zpočátku se nejvíc osvědčil Halberstadt CL.II. Ten byl původně konstruován jako dvoumístný stíhací stroj, ale brzy dostal nové zadání a jednotky, které jej měly ve výzbroji, byly přejmenovány na Schlachtstaffeln (bitevní letky).

Dokočení: Letci proti pěšákům: Zrod bitevního letectva za Velké války (2)

Mezi přednosti halberstadtů patřila nejen robustnost, ale hlavně pancéřování. Dodatečně montované ocelové pláty chránily pilotní prostor, motor a palivové nádrže. Osádky do akcí nosily i ocelové pěchotní přilby, a protože létaly velmi nízko nad bojištěm často zamořeným bojovými chemickými látkami, mívaly i plynové masky. K prvnímu nasazení Halberstadtů CL.II došlo v září 1917 při odrážení útoku britské pěchoty u Péronne. Nasazení těchto bitevníků bylo velmi úspěšné, a tak vznikaly další Schlachtstaffeln.