Labutí píseň manévrové války: Závod k moři skončil v roce 1914 remízou

V srpnu a začátkem září 1914 se zdánlivě nezastavitelné německé armády prohnaly Belgií a Francií a mířily na Paříž. Nechávaly za sebou obklíčené nepřátelské enklávy (Antverpy, Maubeuge), jejichž likvidací se nehodlaly zdržovat. Toto tažení se dá s trochou nadsázky označit za jakousi předehru bleskové války, která se stejnými místy prohnala o čtvrtstoletí později. 

Zoufalé dohodové jednotky nedokázaly příval císařských divizí zastavit a Berlín měl vítězství na dosah ruky. Pak ale přišla bitva na Marně (5.–12. září 1914), v níž se vilémovská válečná mašinerie poprvé zadrhla. Francouzi a Britové dokázali s vypětím všech sil útočníky zastavit a Paříž byla (alespoň prozatím) zachráněna.

(Ne)přesvědčivý triumf 

Střetnutí na Marně mělo pro obránce bezpochyby velký morální význam a znamenalo strategické vítězství, nelze však hovořit o taktickém úspěchu. Německé velení si včas uvědomilo nebezpečí hrozící odkrytému pravému křídlu a včas zavelelo k ústupu. Zatímco se dezorganizované a v tu chvíli zranitelné vilémovské divize stahovaly na sever, opatrní dohodoví spojenci jim dali dostatek času a jejich jednotky postupovaly vpřed jen velice pomalu. 

Existovaly však světlé výjimky – například britská 11. pěší brigáda. Její příslušníci se po dlouhém pochodu, promoklí z vytrvalého deště, uložili 12. září ke spánku jen pár kilometrů od řeky Aisne. Zanedlouho je však důstojníci vzbudili s rozkazem, že se musí dát opět na cestu a rychle překonat vodní tok, než se na jeho druhém břehu nepřítel opevní. Pod rouškou noci pak vyčerpaní, hladoví a prochladlí vojáci úkol splnili, zahnali několik německých hlídek a vybudovali si předmostí. Už o pár hodin později se na okolních kopcích zakopávaly také divize protivníka. 

Němci zastavili ústup za řekou Aisne, kde díky váhavosti francouzského vrchního velení zkonsolidovali své síly. Mezitím (14. září) přišlo zemětřesení na německém Velkém generálním štábu, kdy dosavadního náčelníka generálplukovníka Helmutha von Moltkeho mladšího vystřídal Erich von Falkenhayn. Současně s tím přišla také revize původního plánu a bylo rozhodnuto, aby se císařské divize opevnily na stávajících pozicích, zatímco další jednotky se pokusí obejít nepřátelské levé křídlo. Právě v těchto dnech vznikly na západě první zákopové systémy (v porovnání s těmi z následujících let značně primitivní), u nichž se od začátku počítalo, že v nich vojáci budou muset vydržet delší dobu.

Vyplnit vakuum 

Při pohledu na mapu zachycující německé tažení ze srpna 1914 je vidět, že Němci „obsadili“ obrovské území, avšak nekontrolovali zdaleka celý prostor. V létě ještě neexistovala souvislá frontová linie tak, jak ji známe z pozdějších měsíců a let války. Jízdní hlídky obou stran tak dokázaly bez problémů pomyslnou „čáru“ překračovat, napadat nic netušící jednotky nepřítele a vstupovat do měst v „hlubokém týlu“. 

Císařští huláni tak například v srpnu překvapili obyvatele Amiensu, zatímco jiní kavaleristé domlouvali kapitulaci se starostou Lille dlouhé dny před příchodem pěchoty. Francouzské přístavy na pobřeží průlivu La Manche, jimiž proudily na kontinent zásoby pro Britský expediční sbor (BEF), byly téměř nechráněné. 

Němci se mezitím opevnili na kopcích na severním břehu řeky Aisne a zaujali takřka ideální pozici k obraně. Vodní tok měli jako na dlani a na něj i na svahy pod svými zákopy se zaměřilo jejich dělostřelectvo, zatímco spojenečtí kanonýři nemohli císařské baterie ohrozit. Francouzi utrpěli v následujících dnech při pokusu o překonání Aisne těžké ztráty a na jejich levém křídle se do boje vrhali od 13. září také příslušníci BEF. Nejednalo se však o bitvu stejného stylu, které budou na západní frontě probíhat v následujících čtyřech letech, ale spíše o drobnější střety menších jednotek trvající zhruba čtyři týdny. Stovky královských vojáků padly při překonávání vodního toku, ženisty zasypávala palba při stavbě pontonových mostů, zatímco pěšáci padali ranění z improvizovaných vorů do vody, kde bez pomoci umírali.

Opona ad Arrasem

Boje podél řeky trvaly až do konce září a ztráty na obou stranách narůstaly s tím, jak se také Němci snažili na některých místech obnovit svůj postup. Územní zisky však zůstávaly minimální, a tak obě strany hledaly další možnosti, jak opět rozhýbat své divize. Velitel francouzské armády generál Joseph Joffre 17. září nařídil zformování nové armády (mobilizace stále probíhala), která by obešla nepřátelské pravé křídlo a zaútočila na týl císařských jednotek. Jen o pár dní dříve se na dohodových štábech debatovalo, kdy spojenecké divize dosáhnou německých hranic. Britové odhadovali měsíc, zatímco optimističtější Francouzi hodlali vetřelce vyhnat do tří týdnů.

O den dříve, než Joffre vydal své rozkazy, poslal do zatím volného prostoru mezi Nyonem a Arrasem své síly také Falkenhayn. Pod velením bavorského korunního prince Ruprechta tam zamířila 6. armáda, po níž vrchní velitel chtěl, aby zaujala obranné postavení a zpevnila pravé křídlo. Pod Arrasem se střetla s francouzskou 10. armádou, v jejímž čele stál generál Louis de Maud’huy. 

Němci vyrazili vstříc nepříteli dříve, ale měli k dispozici omezenou železniční síť, protože většina tratí vedla ze západu na východ, zatímco severojižním směrem jich bylo o poznání méně. Velkou část jich navíc poničily předchozí boje a belgičtí partyzáni, a tak Berlín povolal na 30 000 dělníků k jejich opravě a zprůchodnění zasypaných tunelů. To francouzské zápolí zůstávalo netknuté, a tak po celou dobu „závodu k moři“ měli k dispozici hustší a efektivnější dopravní síť.

Trn v německé patě

Falkenhayn nařídil Ruprechtovi, aby jeho muži zabezpečili pravé křídlo, do výraznějších akcí se ale pouštět neměli. Korunní princ však seznal, že obranou si žádnou slávu nevyslouží, a pustil se vstříc nepřátelským divizím. Náčelník německého generálního štábu sice zuřil a proklínal všechny šlechtické synky, kteří si ve velení dělali, co se jim zamanulo, ale nakonec svůj rozkaz změnil v doporučení. 

Začátkem října tak došlo k takzvané první bitvě u Arrasu trvající čtyři dny (1.–4. října). Skončila nerozhodně, město nakonec zůstalo ve francouzských rukou a v důsledku se tak jen prodloužila souvislá frontová linie nyní sahající od Švýcarska na severozápad až k Arrasu. Na severu Francie a v Belgii však stále bylo o co hrát.

Nyní se však musíme vrátit o několik týdnů dříve. Dne 20. srpna obsadily vilémovské jednotky Brusel a donutily belgickou polní armádu k ústupu do Antverp. Město chránilo několik železobetonových pevností, obránci tam navíc připravovali od prvních dní války polní opevnění. Němci však na Antverpy nezaútočili a místo toho se v souladu s takzvaným Schlieffenovým plánem stočili k jihu. Belgičané ale nelenili a 24. srpna uskutečnili výpad proti nepříteli.

Císařské divize sice krátký útok odrazili, ale událost donutila vrchní velení vyčlenit čtyři divize regulérní armády a tři Landwehru, aby blokovaly protivníka v Antverpách. Tyto formace pak o několik dní později chyběly při bitvě na Marně. 

Začátkem září pak Berlín část zmíněných sil začal přesouvat do Francie, čehož 9. září Belgičané využili k dalšímu výpadu. Divize tak musely zůstat u Antverp a Velký generální štáb si konečně uvědomil, že tato enkláva leží příliš blízko k německým komunikacím, a rozkázal město dobýt. Navíc se objevovaly obavy, že by se na pobřeží mohli vylodit Britové, které se Berlín rozhodl předběhnout a obsadit i další významné přístavy podél La Manche.

První německé granáty z obléhacího dělostřelectva začaly dopadat na vnější linii antverpského opevnění 28. září 1914 a na druhé straně průlivu to vyvolalo paniku. V Londýně se zhrozili, že obsazení pobřeží by znamenalo bezprostřední hrozbu německé invaze na ostrovy, před čímž ostatně první lord admirality Winston Churchill varoval už několik týdnů. Vláda se však rozhoupala teprve teď a začala narychlo připravovat vyslání posil do Antverp, s čímž původně souhlasili i Francouzi.

Město na odpis 

V následujících dnech se však opět naplno projevila efektivita německé válečné mašinerie. Do Antverp se mezitím podařilo narychlo přisunout několik tisíc příslušníků britské námořní divize. Příchod čerstvých sil neuvěřitelně povzbudil morálku obránců. „Neupravení, vyčerpaní, se zapadlýma očima a zoufale toužící po odpočinku, jehož se jim možná nedostane, tito slavní hrdinové ožili jako mávnutím kouzelného proutku, když se dověděli, že jim přicházejí jiní bojovníci na pomoc…,“ vzpomínala jedna z obyvatelek města.

To se otřásalo pod výbuchy granátů obléhacího dělostřelectva včetně obávaných 305mm moždířů z plzeňské Škodovky zapůjčených i s obsluhami rakousko-uherskou armádou. Obrana města se pomalu hroutila a za této situace se zastavily také francouzské jednotky, které mu spěchaly na pomoc. 

Joffre vyhodnotil, že Antverpy stejně padnou, a nechtěl plýtvat silami. V Ostende se mezitím vylodily další královské divize, ale Belgičanům na pomoc nevyrazily s ohledem na rozhodnutí Francouzů. Bez pomoci a s pocitem zrady od spojenců město 10. října kapitulovalo, ale zbytky belgické polní armády uprchly na západ podél pobřeží.

Falkenhaynova past 

V závěrečné fázi bitvy na Aisně na přelomu září a října se velitel BEF polní maršál John French domluvil s Joffrem, že britské pozice převezmou francouzské divize a královští vojáci se přesunou do Flander. Právě tam zůstával jediný úsek pomyslné fronty, kde stále neexistovala souvislá linie, navíc by se tím Britům výrazně zkrátily zásobovací linie. Zatímco se jádro Frenchových sil posouvalo na sever, kde kromě pokusu o obchvat německé armády měly také ochránit přístavy na pobřeží průlivu La Manche, padly Antverpy. 

Erich von Falkenhayn předpokládal, že se protivník pokusí vniknout do volného prostoru a tak jako v minulých týdnech proniknout do německého týlu. S tímto vědomím naplánoval past, do níž se měl BEF chytit. Šestá armáda mu měla stát v cestě a pod jeho tlakem pomalu ustupovat na východ. Podél pobřeží se tou dobou hnala 4. armáda sestávající z divizí, které teprve nedávno obsadily Antverpy, navíc posílená o čerstvě postavené čtyři sbory. Velitel tohoto svazku korunní princ Albrecht Württemberský dostal za úkol obsadit a zabezpečit přístavy na pobřeží a pak udeřit do odkrytého boku BEF od severu. Z tohoto důvodu také Falkenhayn brzdil Albrechta v pronásledování ustupujících Belgičanů, aby Brity nevyděsil.

Příliš odolný nepřítel 

Ambiciózní plán náčelníka Velkého generálního štábu sice vypadal nadějně, ale brzy se zhroutil. Císařské divize obsadily Ostende, pak se jim však do cesty postavily zbytky belgické armády, které zaujaly nové pozice podél řeky Yser. Tu se Němci pokusili 18. října překročit a vypukly těžké boje. Stateční obránci dlouho odolávali a způsobovali početnějšímu nepříteli těžké ztráty, během několika dnů však hrozilo zhroucení linie. Za této situace by se Němcům otevřela cesta na Dunkerk i další přístavy. Zdecimovaní Belgičané byli těsně před zhroucením. „Procházel tudy nepřetržitý proud zlomených mužů. Dvory byly plné zkrvavených nosítek, o která člověk potmě zakopával, a na rukou mu ulpívala lepkavá krev,“ líčila hrůzy z jedné polní nemocnice britská zdravotní sestra. 

Belgický král Albert odmítl schválit další ústup a místo toho nařídil koncem října otevřít přístavní hráze. Přívaly vody v následujících dnech znemožnily další německý postup, takže obchvat BEF už nepřicházel v úvahu. Královské divize se i přesto ocitly v kritické situaci, ačkoli se jim ještě počátkem října podařilo osvobodit Ypry a 20. října zahájit vlastní ofenzivu na východ. Britští a francouzští velitelé špatně vyhodnotili informace průzkumu, který je varoval před masami německé pěchoty. Obě uskupení tak spustila vlastní operaci v ten samý den, ale byli to vojáci BEF, kdo v následujících dnech museli bránit yperské předmostí proti početnějším silám nepřítele. Jen díky jejich vytrvalosti se podařilo belgické městečko ubránit, přičemž toto střetnutí vešlo do historie jako první bitva o Ypry.

Zakopat se

Po více než šesti týdnech tak skončila série pokusů obou stran o obchvácení křídla nepřítele a obnovení manévrové války poté, co se do sebe nejprve východně od Paříže a pak v souvislém pásu táhnoucím se na sever zaklesávaly dohodové a německé divize. Vojáci se po úvodních zpravidla nerozhodných střetnutích zakopávali, a přestože se zpočátku jednalo jen o primitivní polní opevnění, nepřítel se zatím neodhodlal k jejich proražení silou a hledal jinou cestu. 

Obě strany sice úspěšně dokázaly zabránit obchvatu svého křídla, ale ani jim se nepodařilo protivníka vymanévrovat. Neuspěl ani důmyslný Falkenhaynův plán z druhé poloviny října zasadit tvrdý úder do boku BEF, protože německé divize byly zastaveny stoupající vodou z moře a cesta podél pobřeží se jim uzavřela. 

Závod bez vítěze 

Velitelé na obou stranách se dopustili celé řady chyb. Dohoda nedokázala zničit ustupující německé svazky po strategickém vítězství na Marně, císařští generálové zase nezabezpečili přístavy podél La Manche v době, kdy byly takřka nechráněné. Dnes zbývají pouze spekulace, jak by se válka vyvíjela dále, kdyby jedna či druhá strana tuto chybu neudělala. Němci by se možná z drtivé porážky a těžkých ztrát nad Paříží dokázali oklepat, ale obsazení Dunkerku, Calais a dalších míst, kudy proudily zásoby pro BEF, mohlo být pro Brity fatální. 

Závod k moři skončil ve druhé polovině října 1914 v Belgii remízou. Znamenal ukončení manévrové války z prvních měsíců konfliktu. Západní Evropou se nyní táhla souvislá mnohasetkilometrová linie zákopů, jejíž prolomení muselo být vykoupeno krví tisíců vojáků. Vzhledem k tomu, že několikatýdenní sprint neměl vítěze, o pomyslném vavřínovém věnci musel rozhodnout čtyřletý maraton, během nějž měly zahynout miliony životů.