Krvavá zkáza perly Filipín: Bitva o Manilu v roce 1945 (2)

Japonské plány obrany Filipín počítaly se vznikem tří mohutně opevněných oblastí: 80 000 mužů se shromáždilo na poloostrově Bicol, 30 000 vojáků severozápadně od Manily a 152 000 Japonců v údolí Cagayan. Právě odsud si měli císařští bojovníci nabrat zásoby zemědělských produktů, jež by jim umožnily vést co nejdelší boj v periferních oblastech Luzonu. Plán zmiňoval jedinou alternativu k této zdržovací taktice – sebevražedný úder na nepřátelské předmostí, jenž by však znamenal faktické předání ostrova generálu Douglasi MacArthurovi.

Předchozí část: Krvavá zkáza perly Filipín: Bitva o Manilu v roce 1945 (1)

Bataan a Corregidor 

Navzdory těmto informacím se generálporučík Walter Krueger i MacArthur protiútoku obávali, takže I. a XIV. sbor se centrální planinou přesouvaly s maximální opatrností. V čele postupovala 37. a 40. divize, které postupně zvyšovaly tempo pochodu k Manile. Nakonec skutečně narazily na odhodlaný odpor japonské skupiny Kembu, jejíž příslušníci z opevněných pozic v kopcích ostřelovali silnici vedoucí k letišti Clark Field a hlavnímu městu. Američané museli dobývat jeskyni za jeskyní a využívali přitom podporu shermanů, stíhačů tanků i samohybných houfnic. Obrněnce si razily cestu džunglí, šplhaly do svahů a pálily na bunkry z bezprostřední blízkosti.

Do konce ledna XIV. sbor i díky nim ovládl Clark Field a okolní pahorky. MacArthur mezitím nařídil XI. sboru dosud drženému v záloze vylodit se na západním pobřeží Luzonu poblíž Bataanského poloostrova, k čemuž došlo 29. ledna. Tuhé boje čekaly zejména na 38. divizi, jež se po dobytí námořní základny Olongapo střetla s obránci v průsmyku Zig Zag. V následujících dvou týdnech bránila Japoncům v přesunu na Bataan a čelila křížové palbě z maskovaných pozic v džungli. Kruegerovi vojáci poloostrov dobyli 21. února 1945, ovšem přišli o 250 mrtvých a 1 150 raněných.

Vrásky na čele přidělávala MacArthurovi též pevnost na ostrově Corregidor v Manilské zátoce. Japonský generál Tomojuki Jamašita s ní při defenzivě Luzonu nepočítal, přesto bránila Američanům v plném využití námořních tras. Krueger dostal rozkaz ostrůvek obsadit a rozhodl se pro vzdušný výsadek, při němž se na golfové hřiště uprostřed Corregidoru mělo snést 2 000 parašutistů. Podporu by zajistila tisícovka pěšáků vyloděných na pobřeží. 

Corregidor sice drželo 5 000 Japonců, ale většinou šlo o námořníky s minimálním pěchotním výcvikem. Po rozsáhlém bombardování se 16. února nad ostrovem otevřely první padáky. Američané měli štěstí, neboť v jedné z úvodních přestřelek padl velitel japonské posádky a obránce zachvátil zmatek. Císařští vojáci se uchylovali k sebevražedným ztečím, při nichž většina padla, a 26. února odpor na Corregidoru ustal.

Postup k Manile 

Paralelně s těmito boji se pěšáci i parašutisté blížili k Manile. Bohužel se naplnily obavy admirála Ernesta Kinga, neboť japonské opevňování i americké ostřelování už nyní způsobily ve městě škody srovnatelné s následky bombardování Londýna. Sedmadvacátého ledna zaútočila 37. divize na město směrem od Clark Field, avšak postup vázl a MacArthur po třech dnech vojáky nařkl z „nedostatku bojovnosti a agresivní samostatnosti“. Ať už zabralo generálovo burácení, nebo se japonský odpor zhroutil, výsledky se začaly zlepšovat. Nalevo od pozic pěchoty postupovala 1. jízdní divize generálmajora Verna Mudgeho, který zorganizoval dvě mechanizované skupiny z tanků a artilerie. Obě uskupení překonala maximálním tempem řeku Pampanga a zamířila k metropoli. 

Neustálé zdůrazňování významu Manily rozproudilo mezi divizemi soutěživost a obě doslova závodily, která dosáhne cíl jako první. Zatímco infanterii zbrzdily stržené mosty, část 8. jízdního pluku Mudgeovy divize dosáhla 3. února řeky Tullahan u severního okraje Manily. Tam Američané zjistili, že japonští ženisté se právě chystají vyhodit jediný kamenný most do vzduchu. Pyrotechnik James Sutton se k němu pod nepřátelskou palbou rozběhl a v posledních vteřinách odřízl už iniciovanou roznětku. Za svůj čin obdržel Kříž za vynikající službu a regiment díky němu dorazil na předměstí ještě téhož dne večer – 12 hodin před 37. divizí.

Mezitím se jižněji v zálivu Nasugbu vylodil 187. a 188. pluk kluzákové pěchoty 11. výsadkové divize generálmajora Josepha Swinga. Oba regimenty zahájily pochod na sever podél silnice vedoucí horskými průsmyky, kde záhy narazily na silný odpor. Nakonec se jim podařilo prorazit a 2. února zajistit seskokovou plochu u hřebene Tagaytay, kde měl přistát 511. výsadkový pluk a posílit kluzákovou pěchotu. Většina výsadkářů se snesla mezi banánovníky ve vzdálenosti až 8 km od cíle, přesto se 11. divize zformovala a taktéž pochodovala k Manile.

Dům od domu 

O dva dny později začali Američané pronikat na předměstí ve větších počtech. Nekvalitní cesty poškodily mnoho aut, a tak se zásobováním pomáhaly letouny C-47. Ruku k dílu přiložili i piloti stíhacích bombardérů, jež startovaly z letiště u pobřeží a kryly boky 1. jízdní divize. Letci se záhy museli omezit na průzkum, protože Mudgeovi muži se ocitli tak blízko japonských pozic, že je pumy a kulomety několikrát zasáhly. Ve snaze zabránit další zkáze hořící Manily omezil MacArthur letecké útoky i plošné ostřelování. Přes absenci této podpory se Američanům zpočátku dařilo a 8. jízdní pluk obsadil areál Univerzity sv. Tomáše sloužící Japoncům jako internační tábor. Na svobodu putovalo 3 500 civilistů, ovšem velitel lágru podplukovník Tošijo Hajaši si ponechal 275 osob jako rukojmí a vynutil si záruku volného odchodu. Příslušníci 37. divize mezitím osvobodili osazenstvo další věznice Old Bilibid a 7. jízdní regiment získal kontrolu nad městskou vodárnou. 

Po prvotních amerických úspěších muži kontradmirála Sandži Iwabušiho postup nepřítele zpomalili a bitva se proměnila v krvavý střet o každý opevněný blok. Postup k budovám drženým námořníky ztěžovala minová pole, překážky z ostnatého drátu, narychlo vyhloubené zákopy a barikády z převržených náklaďáků či stržených trolejí. Postavení obránců tak sice byla dobře chráněna, nicméně postrádala hloubku a nezajišťovala plné pokrytí přístupových cest palbou. Do 12. února výsadkáři z 11. divize dobyli Nicholsonovo letiště a dokončili obklíčení nepřátelských pozic. Jokojamovi vojáci se na severním okraji města pokusili o odlehčovací protiútok, jenž by Iwabušiho oddílům umožnil uniknout, avšak námořní důstojníci ústup odmítli. Jejich oddíly v úřednické čtvrti tak musely nadále čelit pěchotě strýčka Sama vyzbrojené plamenomety i ručními granáty a podporované přímou palbou obrněnců.

Konec mezi hradbami 

Dům za domem se dostával do rukou Američanů, kteří se obávali hlavně dobývání poštovního úřadu. Odolný objekt byl spojen podzemními chodbami s Intramuros a nabízel spoustu možností pro vybudování palpostů. Kruegerovi vojáci měli nakonec štěstí v neštěstí – když na budovu zaútočili, ohromeně zjistili, že ji nepřítel neobsadil. Po obsazení škol a veřejných budov se boj 17. února přesunul do historického jádra. Jeho pětimetrové hradby měly u paty šířku 12 metrů, ovšem dělostřelci v nich dokázali probourat díry. Vzhledem k zákazu plošného leteckého bombardování se útočníci museli spokojit s dělostřeleckou přípravou. Granáty se na Japonce začaly snášet 22. února a nazítří v 8.30 palba ustala, aby pěchota mohla skrz otvory v hradbách vyrazit do Intramuros. Další Američané překonali na člunech řeku Pasig a udeřili na cílový prostor ze slaběji bráněného severu. 

Japonci čelili neutuchajícímu přílivu olova, postrádali spojení s velitelstvím a tušili, že je nečeká nic jiného než smrt. Zoufalství a vztek si vybíjeli na bezbranných civilistech a centrum Manily se stalo svědkem brutálních výjevů. Celkem v metropoli zahynulo asi 100 000 Filipínců – většina právě v historickém jádru, které bitva takřka srovnala se zemí. Organizovaná obrana pokračovala do 26. února, poslední hnízda odporu Američané vypálili 3. března.

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

MacArthurovy svazky za obsazení města zaplatily tisícovkou padlých a téměř 5 600 raněnými, císařská vojska odepsala 16 000 mrtvých, přičemž 75 % ztrát připadalo na námořní skupinu. Jamašita se Spojencům nakonec vzdal až v srpnu 1945, a ačkoliv se zločiny v Manile neměl nic společného, skončil na šibenici. Iwabuči zřejmě vykonal rituální sebevraždu, ale jeho tělo nebylo nalezeno.