Krvavá cesta k moci: Dynastie Asadů a jejich dědictví
V Sýrii se chaoticky více než padesát let střetávaly myšlenky socialismu, komunismu, nacionalismu a islamistických hnutí. Bašár Asad zdědil brutální diktaturu po svém otci a udržel ji při životě jen díky tvrdé represi, ruské podpoře a vykořisťování menšinových elit.
Sýrie je země, která po desetiletí balancovala mezi autoritářskou stabilitou a krvavým chaosem. Dlouholetý vládce Bašár Háfiz al-Asad se v ní stal symbolem brutálního režimu, který přežil jen díky systematickému teroru, ekonomickému klientelismu a zahraniční vojenské pomoci. Ačkoliv se zdálo, že jeho vláda je neotřesitelná, dějiny ukázaly, že diktatury nemají nekonečnou životnost – zvlášť pokud ztratí schopnost nakrmit vlastní armádu.
Bašár Asad vládl s podporou jen malé části země a ve zbytku Sýrie využíval výhradně teror. Danou situaci však zdědil po svém otci Háfizi Asadovi. Ten se coby velitel syrského letectva podílel v roce 1963 na puči, jenž smetl chaotický mix klanové oligarchie a demokracie, který se pravidelně střídal s vojenskými převraty. V Sýrii se střetávaly ideje socialismu, radikálního komunismu, panarabského nacionalismu a islamistických hnutí inspirovaných myšlenkami Muslimského bratrstva. Pokusy spojit zemi do jediného státu s Egyptem skončily fiaskem a zanechaly ji v ještě větším chaosu. Háfizův puč měl znovu nastolit stabilitu a pořádek.
S podporou menšin
Asad a ostatní vrcholní pučisté byli členy socialistického hnutí Baas s velmi silným arabským nacionalistickým tónem, které zanechalo historický zářez v celém regionu – především však v Sýrii, Egyptě a Iráku. Strana preferovala spolupráci se Sovětským svazem, stála proti tradičním strukturám a snažila se odsunout islám na vedlejší kolej. Všechny ostatní strany pučisté zakázali a nastolili totalitní režim, na jehož vrchol se v ostrém vnitropolitickém boji vyšplhal právě Háfiz Asad. Aby si však zajistil loajální vykonavatele své vůle, musel se obrátit ke zdrojům moci, tedy k náboženským komunitám.
Rodina al-Asad patří k islámské sektě Alavitů, kterých žije v Sýrii asi 10 %. Zhruba stejný je pak v zemi počet křesťanů a dalších 10 % tvoří Drúzové, Kurdové a menší islámské sekty. Historicky byly tyto skupiny znevýhodněné a nemohly soupeřit s většinovými Sunnity, ale po kolapsu Osmanské říše a během francouzské koloniální správy započala cesta Alavitů k vysokým postům. Asad popsaný trend jen zesílil a dosazoval je do klíčových vládních pozic a zprostředkovaně do obchodních rolí. Najednou se vše obrátilo: Menšinám se dařilo, zatímco zbylých 70 % sunnitské populace se muselo spokojit s mizerně placenými místy v zemědělství a výrobě. A právě tehdy vzniklo ohromné pnutí, které později Sýrii uvrhlo do krvavého chaosu. Po řadě vojenských dobrodružství – včetně války s Izraelem a okupace Libanonu – a po krizi, v níž se ho pokusil svrhnout vlastní bratr, zemřel Háfiz v roce 2000 na infarkt.
Nepravděpodobný vůdce
Jeho syn Bašar – tichý, neprůbojný, fyzicky slabý a neschopný udržet oční kontakt – se nikdy neměl stát diktátorem. O politiku se nezajímal. Vystudoval medicínu a přestěhoval se do Londýna, kde pokračoval doktorátem z očního lékařství. Měl před sebou kariéru movitého chirurga, který si jednoho dne díky dobrým kontaktům a rodinnému jmění založí oční kliniku pro bohatou klientelu z Blízkého východu. Skutečný nástupce, nejstarší syn Básil Asad, si prošel vojenskými akademiemi v Sýrii i v Sovětském svazu. Byl pohledný, energický, odvážný – a také miloval rychlá auta. Když tedy 21. ledna 1994 ve svém luxusním mercedesu spěchal v husté mlze na letiště, aby zamířil soukromým letadlem lyžovat do Alp, narazil v rychlosti 240 kilometrů v hodině bez zapnutého pásu do betonové zdi a na místě zemřel.
Zvažovaným nástupcem byl nejmladší syn Máhir, ale projevila se u něj impulzivnost a sklony ke krutosti, takže ho raději „uklidili“ do vhodnější pozice generála republikánské gardy. Všechny povinnosti tak náhle padly na Bašara, kterého bezpečnostní kruhy přijaly s odporem. Nebyl ochotný ke kompromisům a místo delegování raději věci řídil do nejmenších detailů. Měl však otcovo požehnání, a dokonce došlo ke změně ústavy, aby mohl nastoupit na trůn už ve 34 letech, a nikoliv až po čtyřicítce. Po převzetí moci začal rozdělovat lukrativní byznys přátelům a pověst Sýrie jako jedné z nejzkorumpovanějších zemí světa se jen prohloubila. Bohužel, dějiny mají vlastní rytmus a Asad ho nedokázal zachytit. Přišlo tzv. arabské jaro a intelektuálové z řad sunnitské většiny požadovali zmírnění poměrů. Bašar pak na chvilku šrouby skutečně povolil, nicméně velmi brzy zas veškerý pokrok směrem ke svobodě smazal.
Krvavá občanská válka
Jenže džin už vyletěl z láhve a další represe nepomáhaly. Spouštěč krize přišel v roce 2012, když Bašar nařídil rozehnat demonstrace ostrou střelbou do davů. Šok z dvou tisíců mrtvých následně spustil povstání, které uvrhlo zemi do krvavé občanské války, do níž se zapojily všechny okolní mocnosti. Během bojů nechal Asad bombardovat hustě zalidněná centra měst a desítky tisíc lidí dal umučit. Odhaduje se, že syrská občanská válka stála život asi 550 tisíc lidí, z toho 385 tisíc civilistů.
Navzdory veškeré brutalitě nedokázal režim povstání potlačit a ocitl se na hraně zhroucení. Z okraje propasti ho v roce 2014 zachránila ruská vojenská intervence, která prostřednictvím masivní letecké kampaně pomohla Asadovi opět získat kontrolu nad většinou země. Rusko dostalo přístav Tartús a vojenské základny, díky nimž mohlo zásobovat operace žoldnéřské Wagnerovy skupiny napříč Afrikou, která výměnou za plenění přírodních zdrojů udržovala moc řady diktátorských režimů. Asad doplatil na kolaps rozkradené ekonomiky, která už nedokázala zaplatit ani dříve loajální armádu, a ta se tedy v kritické chvíli rozhodla raději utéct než riskovat život za nepopulárního lídra.
