Královna a kardinál: Jaký byl pravý vztah Anny Rakouské a Julese Mazarina?

Anna byla dcerou španělského krále Filipa III. a Markéty, sestry císaře a českého krále Ferdinanda II. Jelikož oba rodiče pocházeli z Domu rakouského, vstoupila do dějin jako Anna Rakouská, i když do rakouských zemí nikdy nezavítala. Na svět přišla jako španělská infantka a ve čtrnácti letech se svatbou s Ludvíkem XIII. stala francouzskou královnou.

Nešťastné manželství

Anna a Ludvík byli povahově naprosto odlišní. Ona milovala divadlo a tanec, on byl nejraději na lovu, krásných žen se stranil a z celé duše nenáviděl španělské intriky, pýchu, módu i jazyk. Přesto se usilovně snažili o zachování dynastie. Jenže mladičká Anna několikrát potratila. Až po dvaceti dvou letech čekání přivedla na svět zdravého syna, budoucího Ludvíka XIV. O dva roky později porodila druhého syna, Filipa. Na svou dobu se Anna o děti příkladně starala. Vychovávala je v upřímné víře a v oddanosti katolické církvi, předala jim svou zálibu v dobrém jídle, pití, občasném lenošení, lovu, jízdě na koni a koupelích.

Nicméně dávala přednost Ludvíkovi „Vytouženému“, budoucímu králi z Boží milosti, který po ní zdědil určitou ledabylou lhostejnost a smyslnost. O jejich mimořádném vztahu svědčí i fakt, že ji neoslovoval paní, ale mami. Narození synů Anninu pozici upevnilo, takže se již nemusela bát, že ji pošlou do kláštera, nebo že upadne v zapomnění. Přesto jí manžel nedůvěřoval a v roce 1643 se na smrtelném loži pokusil zabránit tomu, aby se stala regentkou za nedospělého Ludvíka. Ve své závěti raději svěřil syna do rukou regentské rady.

Regentka a první ministr

Anna ovdověla ve dvaačtyřiceti letech. Již nebyla mladičkou Afroditou, ale spíše majestátní Hérou. Zlí jazykové o ní mluvili jako o „tučné Švýcarce“ náchylné k návalům vzteku a ječící ostrou, pronikavou fistulí. Po manželově skonu v sobě nezapřela sebevědomou Španělku, pyšnou Habsburkyni, hrdou matku bránící své děti. Tehdy se s pětiletým Ludvíkem XIV. odebrala do pařížského parlamentu a požadovala, aby závěť jejího manžela nebyla ratifikována, ale naopak zrušena, a ona se stala regentkou se všemi právy a povinnostmi hlavy státu. Slíbila, že na rozdíl od svého manžela bude parlament ctít a rozšíří jeho práva. Nakonec dosáhla svého a chopila se vlády společně s prvním ministrem, kardinálem Julesem Mazarinem.

Milenci, či blízcí přátelé?

O podstatě vztahu mezi královnou a kardinálem nemáme dodnes jasnou představu. Mnozí dvořané nepochybovali, že mezi nimi vzplanula láska a stali se milenci. Argumentovali tím, že Anna patřila mezi velmi krásné a koketní ženy, Mazarin zase k nechvalně proslulým prelátům nedodržujícím celibát ani střídmost. Královnina snacha, manželka jejího mladšího syna, dokonce v jednom ze svých dopisů uvedla: „Vdova po Ludvíku XIII. udělala ještě něco horšího, než že milovala kardinála Mazarina, provdala se za něj.“ Pokud tak učinila, vyhnula se hříšnému životu, neboť tajný sňatek neohrozil dynastii a spasil její duši.

Provdala se královna skutečně tajně za kardinála? Zastánci její počestnosti se odvolávají na čtyři skutečnosti, které vylučovaly tělesné spojení. Za prvé k tomu nemohla mít příležitost, neboť její život probíhal na očích veřejnosti. Pokud by se fyzicky stýkala s kardinálem, nešuškalo by se o tom jenom, ale rovnou mluvilo a psalo po celé zemi. Za druhé, Anna jako pravá příslušnice rodu Habsburků byla zbožná křesťanka, která se bála pekla a nemohla by spáchat smrtelný hřích smilstva. Za třetí lze uvést nutné ohledy na Ludvíka XIV., který by pro takový vztah nemohl mít nejmenší pochopení. Kardinál by se navíc jistě bál ohrozit své postavení tím, že by riskoval jeho hněv. Jako čtvrtou okolnost jmenujme Mazarinův plán ucházet se o papežský stolec, což by mu tajný sňatek jednou pro vždy znemožnil.

A tak nejblíže pravdě bude, když uvěříme královniným slovům: „Přiznám se ti, že ho miluji, a můžu říci, něžně miluji; ale moje náklonnost k němu nezachází až k lásce, nebo pokud zajde až tak daleko, aniž bych si nebyla vědoma, že moje smysly se toho neúčastní; jen moje duše je okouzlena krásou jeho ducha.“ Zdá se, že po mnoha letech nešťastného manželství nehledala Anna u kardinála fyzickou lásku, ale citlivého a milého přítele, loajálního pomocníka a ochránce. To jejich vztah nečiní o nic méně intenzivním, protože „přátelství není méně tajuplné než láska, neboť je jedním z ostatních tváří onoho zmatku jménem život“.