Král z nejlepší rodiny: Ferdinand I. se pyšnil těmi nejurozenějšími předky!

Byl vnukem hned čtyř panovnických hlav, královského páru aragonsko-kastilského Ferdinanda a Isabely a císaře Maxmiliána I. Habsburského a Marie Burgundské. Lepší rodokmen si snad ani nemohl přát.

Nelehké dětství

Ferdinandovi rodiče pocházeli tedy ze starobylých evropských rodů, ale jejich osud nebyl zrovna z nejšťastnějších. Jeho otec, Filip Sličný zemřel, když byl Ferdinandovi sotva rok a matka Johana poté propadla duševní chorobě. Zbytek života prožila jako nesvéprávná a od té doby ji každý zná jako Johanu Šílenou. Ještě, že měl malý sirotek dědečka Ferdinanda, který se postaral nejen o něj, ale i o jeho šest sourozenců.

„Dětství strávil příští český král povětšinou ve Španělsku, při dvoře dědečka Ferdinanda Aragonského. Tomu nejmladší z vnuků přirostl zvláště k srdci. Byla mu poskytnuta typická španělská výchova. Přísná, náročná, stroze katolická, zdůrazňující vladařskou budoucnost.“ Jeho výchova ve Španělsku byla opravdu velice přísná. Nejdůležitější byla disciplína, hájení vyšších zájmů a hlavně je nadřazovat osobním cílům. Habsburkové se naučili sloužit myšlence jednoho centra a jedné hlavy. „I stroze vycvičený Ferdinand, sám o sobě velmi ambiciózní, po celý život bez reptání respektoval svého o tři roky staršího bratra Karla, hlavu rodu. Nečinil tak z vřelé bratrské lásky, na to jejich vztahy byly příliš vlažné, ale z ukázněné víry v platnost dynastické doktríny.“

Samozřejmostí byla i výuka na té nejvyšší úrovni. Doba si žádala učených panovníků a Ferdinand nesměl zůstat pozadu. Byl dokonce nejvznešenějším osobním žákem Erasma Rotterdamského, kterého potkal v Nizozemí. Erasmovi se podařilo ve Ferdinandovi rozpustit bigotní katolictví a jeho náboženské přesvědčení přijalo rysy humanistické snášenlivosti. Arcivévoda (jeho dosavadní titul zněl arcivévoda rakouský) se vzdělal v politických vědách a velice rychle pochopil, že v řízení věcí obecných platí kvalifikovanost víc než rodová vznešenost.

Během let se vycvičil v mnoha jazycích, plynně hovořil rodnou španělštinou, ale uměl i francouzsky a latinsky, slušně se domluvil italsky, německy zatím nedovedl, ale nic nebylo ztraceno, naučil se později, i když popravdě – nikoli dokonale. V Nizozemí dorostl Ferdinand do svého příštího formátu. I když se Habsburkové považovali za nadnárodní dynastii, Ferdinand se nejspíš považoval za Španěla, kterým byl napůl krví a zcela svou výchovou.