Krajinou Malého Tibetu: Putování indickým Ladákhem

Po téměř stokilometrové trase, která mimo jiné překonává pět a půl tisíc metrů vysoké sedlo Parang La, předěl hlavního hřebene Himálaje, mnoho lidí nechodí. Ojedinělí turisté si proto mohou naplno užít majestátní tvář hor. Chystáme se být jedněmi z vyvolených a už při cestě k jezeru Tso Moriri si uvědomujeme, že naše putování začne až na konci světa.

Odlehlý svět s bohatou historií

K jezeru se vydáváme džípem z hlavního města oblasti – Lehu. Docela slušná asfaltka vede nejprve údolím Indu, což je v této části toku divoká řeka plná peřejí. Po pár hodinách začínáme stoupat vstříc téměř pětitisícovému sedlu Namšang La a cesta se mění v hrbolatou a prašnou silničku plnou děr. Dostáváme se k sedlu vyzdobenému modlitebními praporky a za ním se otvírá pohled na náhorní planiny širokého údolí Rupšu. Ladákhu se pro charakter krajiny i jejích obyvatel přezdívá Malý Tibet. Nikde ale krajina není tak tibetská, jako právě v této části. Ostatně, do Tibetu je to odsud jen pár desítek kilometrů.

Konečně, po dlouhých šesti hodinách, zastavujeme v cíli – vesnici Korzok, která je jedinou stále obydlenou osadou u jezera Tso Moriri. Mimo ni zde stojí jen sezónní tábory nomádských pastevců, kteří sem v teplejších částech roku vyhánějí svá stáda. Centrem vesnice je buddhistický klášter, založený v 17. století. Již tehdy byl Korzok důležitou zastávkou na staré obchodní stezce, po níž mezi Ladákhem a Tibetem skrze údolí řeky Spiti putovali lidé i zboží. Právě část této trasy chceme v následujícím týdnu projít i my.

Malý Tibet velkých vzdáleností

První den pochodu je ve znamení jezera Tso Moriri, jehož hladinu ležící v nadmořské výšce 4 530 metrů z obou stran lemují vysoké, věčně zasněžené hory. Na východní straně to je dvojice šestitisícových vrcholů Chamser Kangri a Lumser Kangri (6 620, resp. 6 666 metrů n. m.), na západě protáhlý hřeben Mentoku s několika vrcholy, z nichž ten nejvyšší sahá až do 6 250 metrů.

Jezero má rozlohu 120 km² a protáhlý tvar – na délku měří 25 km, v nejširším bodě jsou břehy vzdáleny jen sedm kilometrů. Přestože leží v na první pohled prázdné a pusté krajině, podle Ramsarské konvence je součástí mezinárodní sítě mokřadů; významný je tady zejména výskyt mnoha druhů ptactva, hojná je zde husa indická, racek hnědohlavý, polák malý i více druhů potápek. Běžnými obyvateli okolí jezera jsou svišti himalájští, vykukující ze svých děr, i tibetský endemický osel kiang. Naopak zahlédnout šelmy, například vlka mongolského, rysa nebo irbise horského se jen tak někomu nepodaří.

Rozměry a vzdálenosti tohoto koutu světa si naplno uvědomujeme, když v šeru padající noci stavíme tábor u říčky, která do jezera přitéká z jihu. Nepřítomnost stromů a dalších obvyklých krajinných měřítek ztěžuje odhady vzdáleností. Už od polední obědové pauzy jsme proto měli pocit, že na konec jezera dojdeme nejpozději za dvě hodiny. Do stanů nás rychle zahání zima se smíšenými srážkami deště a sněhu. Přestože je Ladákh v podstatě vysokohorskou pouští, kde průměrně spadne okolo 100 mm za rok, počasí v horách není nikdy jisté. Sedla spojující celou oblast se světem, sněhem obvykle zapadnou koncem září a do počátku června bývá Ladákh odříznutý. I na přechod do údolí Spiti proto není radno vydávat se jindy než v letních měsících.

Nejistota sedla Parang La

Další den pochodujeme po říčních štěrcích planiny a okolní scenérie se mění jen velmi pomalu. Zpestřením je skupinka tří koníků s nákladem, kteří okolo nás v opačném směru proběhnou. Zamávání (či spíše jen pokynutí) jezdce, který je v sedle dalšího koně doprovází, je dobrým znamením – stezka přes hory by měla být ještě průchozí. Zanedlouho už odbočujeme do údolí řeky Pare Chu, kterým půjdeme několik následujících dní. Nejprve ale musíme přebrodit několik ramen, do kterých se ve svém ústí řeka rozlévá. Ledová voda nás štípe skoro půl hodiny, ale jinde bychom se přes dravý proud nedostali.

Následující kilometry vypadají podle mapy jednoduše – mírné stoupání údolím – ale v horách není nikdy nic tak jednoduché, jak se na papíře zdá. Stezka střídavě vede po štěrkových lavicích, střídavě šplhá na traverzy, občas brodí několik koryt přítoků z okolních ledovci pokrytých štítů. Hranice sněhu, kterým nebe pravidelně přes noc „cukruje“ hory, je jen kousek nad námi, takže se trochu bojíme přechodu sedla. Sedlo Parang La je přece jen ještě dost daleko, a vracet se v případě neúspěchu přes sedmdesát kilometrů k Tso Moriri by bylo nepříjemné. Zvlášť když na takové prodloužení pochodu nemáme zásoby.

Nahoru a zase dolů

Napětí z nejistoty přechodu více než pět a půl kilometru vysokého sedla stále neopadá, ani když po čtyřech nocích ve stanu konečně rozbíjíme tábor v jakémsi základním táboru sedla – plácku na kamenité moréně ve výšce 5 070 m n. m. Ledovec, jehož splaz začíná nedaleko, vidíme dobře, ale samotné sedlo je pořád schované za skalami.

Po mrazivé noci nás ještě před rozedněním burcuje budík a okolo šesté vyrážíme. Odhad nás opět zklamal a k zdánlivě velmi blízkému čelu ledovce stoupáme tři čtvrtě hodiny. Teprve pak začínáme stoupat po namrzlých a zasněžených kamenech boční morény, občas po samotném ledovci. Cesta není vůbec zřetelná, a tak jdeme spíše instinktivně tam, kde to aspoň trochu jde. Z popisu cesty víme, že samotné sedlo se přechází po druhé straně ledovce. Bohužel ale netušíme, kde je nejvhodnější na ledovec vstoupit. Nakonec po pravé moréně vystoupáme téměř do výšky sedla. Mezi vlajícími praporky a námi je ovšem pořád rozpraskaný ledovec, a tak nezbývá, než se vrátit do základního tábora. Alespoň se nám podařilo objevit místo, kde cesta odbočuje na ledovec, a tak si jej na další den značíme hned několika kamennými mužíky.

Z bílé do zelené

Počasí nám naštěstí přeje a i na druhý den je ranní obloha jako vymetená. Přestože ani na ledovci není cesta příliš zřejmá, žádné trhliny překonávat nemusíme a po pár hodinách výstupu vidíme sedlo před námi i s několika malými tečkami, z nichž se po čase vyklubou oslíci, kteří opačným směrem nesou náklad.

Počasí nám zůstává nakloněno, takže se i ze samotného Parang La (5 578 m n. m.) můžeme kochat výhledy na hřebeny hor v Ladákhu i okolo Pin Parvati za údolím Spiti. Ze sedla se ještě vydáváme na nedaleký kopec, ale po třech stech výškových metrech prudkým zasněženým svahem otáčíme raději zpátky. Krajina za sedlem je jako z jiného světa. Po ledu a sněhu ani památky, zato se skály ježí desítkami věžiček a vrcholků. Po čase se krajina zazelená spoustou keřů a drobnějšího porostu, jenž dosvědčuje, že je údolí Spiti přece jen o něco vlhčí, než Ladákh.

Klášter jako pevnost

Poslední den procházíme kaňonem řeky Parilunghi Chu. Ten se po několika kilometrech zužuje natolik, že několikrát musíme vystoupat na jeho okraj a za pár minut se opět brodit. Konečně se před námi objevují první domky vesnice Kibber (4 200 m n. m.). Jsme u cíle. Kibber je jednou z nejmalebnějších vesnic – tradiční bílé ladáckými domky mají malovaná okna a na plochých střechách je uskladněna zásoba sena.

TIP: Kouzlo perského Golestánu - Ve stínu kaspického pralesa

S vesnicí se loučíme z korby náklaďáku, který nás veze vstříc největšímu buddhistickému klášteru údolí Spiti a zároveň snad nejhezčímu klášteru celé Indie. Stavba korunuje kopeček (4 116 m n. m.) nad údolím řeky Spiti a její historie nejspíše sahá až do 11. století. Kvůli opakovaným nájezdům nejrůznějších armád budovali stavitelé klášter ve stylu pevnosti. Podobně vypadá i klášter nedaleké vesnice Dhankar, v němž se prý v nebezpečných dobách schovali všichni její obyvatelé. Pohled na desítky budov, nalepených na severní straně kopce a strážících údolí, je opravdu majestátní. Zajímavý je i interiér kláštera, který hned dvakrát navštívil dalajláma a jímž mniši turisty ochotně provedou.