Když utichlo volání po svobodě: Porevoluční milníky Rakouského císařství

„Byla jasná pozdní noc zimní. Mráz byl přímo krutý. Země pokryta sněhem umrzlým a uhlazeným se místy jen leskla. Jinak nejevila známky života. Co žilo, to vše zajisté se ukrylo před umrtvujícím dechem zimy…“ Počátek románu Oživené hroby spisovatele a revolucionáře Karla Sabiny z roku 1870 lze metaforicky chápat i jako popis stavu české společnosti, která se po neúspěšném revolučním pokusu let 1848–1849 uložila k jakémusi „zimnímu spánku“. Jakými milníky lze ohraničit režim, který v Rakouském císařství v porevoluční době zavládl?

Císařská úlitba konstituci

Novopečený vladař si byl po svém nástupu na trůn vědom stávajícího rozložení sil. Kvůli situaci v Uhrách si zatím nemohl dovolit nepokrytě vystoupit v absolutistickém duchu, ale na druhou stranu si nechtěl nechat „svázat ruce“ ústavou, připravovanou Ústavodárným sněmem v Kroměříži. Pověřil tedy svého ministra vnitra, hraběte Františka Stadiona, vypracováním textu vlastní ústavy, jejíž existence by zavdala příčinu k rozpuštění kroměřížského parlamentu. Stadion se pro hotový text své ústavy pokusil 6. března získat část poslanců sněmu, byl však striktně odmítnut. Přesto následujícího dne došlo k rozpuštění sněmu za pomoci vojska a k zatčení některých levicových poslanců.

Císařem nařízená ústava sledovala pouze jeden základní cíl – pod rouškou konstitučního zřízení měla umožňovat ničím nerušenou vládu císařské kliky. Plánovaný dvoukomorový parlament sice navozoval zdání dělby moci panovníka s volenými zástupci lidu, císař si však nad parlamentními návrhy ponechal právo absolutního veta. Vnucované ústavě nicméně nebylo dopřáno vejít v platnost. Poté, co splnila svou úlohu jakési vábničky, která posloužila svému císařskému pánu při stabilizaci porevolučních poměrů, se již František Josef I. nemusel bát návratu k otevřenému absolutismu a posledního dne roku 1851 platnost tohoto dokumentu odvolal. 

Stín doby předbřeznové

Tři dokumenty, které na přelomu let 1851 a 1852 modifikovaly samotnou podstatu rakouského státního zřízení, jsou dnes podle svého datování souhrnně označovány jako „Silvestrovské patenty“. Kromě zrušení oktrojované ústavy také uvedly v platnost takzvané Zásady pro organické řízení zemí rakouského císařství. Tento dokument s mnoho neříkajícím názvem znamenal opětovný příklon rakouského politického směřování k době předbřeznové. Kromě zrušení všech politických práv poddaných ovšem uvedl do života také na svou dobu moderní systém trojinstančního soudnictví, které umožňovalo přezkoumávání soudních rozhodnutí. Ve spojení se vznikem nového typu zemské samosprávy, tvořené vzestupně obcemi, okresy, kraji a místodržitelstvími dostáváme obraz státní správy, která usilovala o maximální efektivitu na úkor naprostého vyloučení veřejnosti z rozhodovacího procesu.

Po brzkém úmrtí knížete Felixe Schwarzenberga roku 1852 se klíčovou osobností neústavního režimu stal ministr vnitra Alexandr Bach. Právě podle tohoto původně liberálně zaměřeného právníka získala celá následující dekáda, ukončená až vydáním Říjnového diplomu roku 1860, označení „bachovský neoabsolutismus“. Prostřednictvím eliminace takřka veškerého spolkového života, opětovného zavedení cenzury a tajné policie a potlačování lidských práv – například roku 1854 vešel v platnost takzvaný „výpraskový patent“, který do rakouského právního řádu opět v omezené míře zaváděl tělesné tresty – se stát opět postavil do role jakéhosi trestajícího dohlížitele.

Katolická opora monarchie

Císařská nařízení z jara roku 1850 zrušila dohled státu nad katolickou církví. Již v oktrojované Stadionově ústavě, jejíž náboženská ustanovení přejaly i patenty z roku 1851, však byla zaručena také svoboda víry a soukromého vykonávání všech vyznání. Stát si tak „uvolňoval ruce“ v záležitostech, které již nemohly ohrožovat jeho politickou či hospodářskou stabilitu. Katolická církev však nadále zůstávala zásadním státotvorným elementem a císař František Josef I. považoval za nutné definovat její podíl na státní moci.

Za tímto účelem byl 18. srpna 1855 uzavřen konkordát mezi Svatým stolcem a Rakouským císařstvím. Církev získala poprvé od josefínských reforem plnou svrchovanost nad svými vnitřními záležitostmi a opět se mohla výrazněji zapojit do státního systému výchovy a vzdělávání. Stát se naopak v těchto otázkách mohl znovu opřít o silného partnera, který ochotně podporoval jeho absolutistické směřování.

Italské volání po sjednocení

Představitelé sardinského království se nikdy nesmířili s porážkou od rakouských vojsk v letech 1848 a 1849 a nadále usilovali o sjednocení Apeninského poloostrova. Roku 1856 mohli na Pařížské konferenci coby účastníci krymského konfliktu navázat přátelské vztahy se západoevropskými mocnostmi a o dva roky později podepsali s napoleonskou Francií obrannou smlouvu proti Rakouskému císařství. Po sérii sardinských provokací vstoupila rakouská vojska 29. dubna 1859 do Piemontu, čímž odstartovala krátký, ale krvavý válečný konflikt. 

TIP: Ošidné balkánské záležitosti: Cesta habsburské monarchie vstříc konci

Rakouské úspěchy prvních dnů války dokázaly zvrátit francouzské posily pod osobním velením císaře Napoleona III., které protivníkovi v průběhu května uštědřily porážky u Montebella a u Magenty. Před rozhodující bitvou u Solferina se velení rakouských jednotek ujal sám císař František Josef I., ale ani to k vítězství nestačilo a sardinsko-francouzský kontingent si 24. června 1859 vítězstvím zajistil výhodné podmínky při následném sjednávání míru.

Ten Rakousko připravil o Lombardské knížectví a prohraná válka navíc vyprázdnila státní pokladnu. Kvůli údajnému podílu na porážce byl odvolán neoblíbený ministr Bach a císař František Josef musel říši z ekonomických důvodů opět nasměrovat k ústavnímu systému vlády.