Karl-Wilhelm Specht: Pěšákem z povolání
Vojáci sloužící u infanterie mohli na rozdíl od letců či námořníků mnohem hůře individuálně vyniknout. Některým se to podařilo ať již zničením mnoha nepřátelských tanků, či vzorným a iniciativním vedením své jednotky
Někteří vojáci zasvětili pěchotě téměř celý svůj život. Zářným příkladem byl generál Karl Wilhelm Specht (1894–1953). Do armády vstoupil ještě před začátkem první světové války, kterou absolvoval v řadách Královského pěšího pluku č. 145 (jednalo se o pluk Pruské armády, která společně s ozbrojenými silami Bavorska, Saska a dalších dohromady tvořila císařskou německou armádu). Nadřízení si všimli jeho schopností, a tak patřil k těm, kteří směli pokračovat ve službě i v okleštěných ozbrojených silách výmarského Německa.
V říjnu 1936 byl povýšen na podplukovníka a ujal se velení 1. praporu 110. pěšího pluku, do druhé světové války již ale vstupoval v hodnosti plukovníka s funkcí velitele 55. pěšího pluku. Specht vedl tuto jednotku jako součást 17. pěší divize do Francie a později i do Sovětského svazu. V průběhu bitev u Gomelu a Černigova si vedl natolik dobře, že si vysloužil Rytířský kříž Železného kříže. Adolfu Hitlerovi se zamlouval i jeho výkon v průběhu moskevské ofenzivy (kterou mnozí důstojníci odnesli ztrátou funkce nebo hodnosti) a v lednu si mohl ke svému vyznamenání připnout i dubové listy.
V září 1942 se stal velitelem pěchotní školy v Döberitzu. Dále již působil jen v různých štábních funkcích. Skvrnou na jeho kariéře je účast v soudním tribunálu, který rozhodoval o důstojnících zapletených do atentátu na Adolfa Hitlera. Specht se podílel na předání svých kolegů mimo vojenskou jurisdikci do rukou civilního soudnictví. Na konci války pak padl do sovětského zajetí, kde také zemřel.
